Co zajímavého vyšlo v roce 2023 v Magazínu Signály

Už jste přečetli všechny knížky, které jste dostali k Vánocům? Nebo sedíte u televizních pohádek a knížky si necháváte na později? Jestli nechcete pustit mobil z ruky a písmenkům chcete věnovat jen chvíli času, můžete se podívat, jestli vám za uplynulý rok v Magazínu neuteklo něco, co byste si rádi přečetli. Připomeneme si některé z těch nejzajímavějších článků, které jsme vydali.

Za instagramovým účtem @kafcosesvatymi stojí Klára Němcová. Klára svůj projekt představuje těmito slovy:

Bylo by super, kdyby bylo poznat, že mi záleží na vztahu s Bohem, na modlitbě, na srdci. A že potom z toho vyplývá to ostatní. Chtěla bych, abychom věděli rozumem i srdcem, že eucharistie je Ježíš a že to sám o sobě řekl a nejedná se jen o symbol. A taky bych přála sobě a druhým, abychom fakt hledali, kde je Pravda s velkým P a za tím šli. Nebáli se dívat na věci z různých úhlů pohledu a zároveň znali své hodnoty a to, odkud vycházíme a jaké neuvěřitelné bohatství a život se ve skutečnosti v katolické církvi skrývá. Snažím se, aby mi nebyly věci jedno, protože to nenese život. Abychom dokázali rozlišovat v tomto světě, v těch každodenních skutečnostech, co vede k životu a co ne. 

S bohoslovcem Jeronýmem Pelikovským jsem se seznámila tak, že se s ostatními bohoslovci kouloval před kostelem, protože v Praze zrovna na chvíli napadla trocha sněhu. Když jsme si pak povídali o jeho životě a studiu teologie, ukázalo se, že podobně přistupuje k životu obecně – co v něm potkává, to využívá k dobrému.

Já mám holky rád 😀. Rád se s nimi bavím. Právě díky Lucce (holčina, s kterou jsem chodil) jsem pochopil, že ve svém životě ženy potřebuju. Ukazují mi jinou dimenzi světa. Úplně odlišné vnímání, než mám já. A taky jsem v životě pochopil, že to, že je mi nějaká holka sympatická, neznamená, že s ní musím chodit 😀. Zkrátka pokud mám dobré kamarádky a chovám se k nim jako ke kamarádkám, pak je to všechno ku prospěchu nás obou.

Bolek Vraný se zamyslel nad tím, že zatímco chudí a neúspěšní jsou v centru křesťanské lásky, být bohatý a úspěšný bývá vnímáno jako podezřelé. Málokdy se někdo modlí za bohaté.

Měli bychom milovat bohaté prostě proto, že i oni jsou lidé. Mají stejnou lidskou důstojnost jako chudí. I oni mají své oprávněné starosti a zájmy, radosti a naděje, smutky a úzkosti, které bychom měli sdílet a rozumět jim. Neměli bychom se honit za bohatými pro získání vlivu, peněz a postavení; měli bychom je však milovat jako lidi.

Nového šéfa Sekce pro mládež P. Romana Kubína představila v rozhovoru Martina Mátlová.

Postupně se rozkoukávám i s mými spolupracovníky. V mnoha věcech můžeme rozvíjet již vybudované věci a v některých hledáme cestu. Mým plánem je, aby všichni mladí lidé cítili, že církev o ně má zájem. Volně parafrázuji slova papeže svatého Jana Pavla II. 

Povídání s P. Lukášem Farym Dořičákem bylo potřeba rozdělit do dvou rozhovorů, protože do jednoho se všechno nevešlo. Mladý kněz mluvil třeba o tom, proč většinu volného času věnuje skautingu.

Skauting je kouzelný v tom, že velmi dobře svými ideály definoval, co je vlastně jádro křesťanství. Podle Ježíše je to trojí láska (k Bohu, k bližnímu i k sobě samému) - a tohle jsou základní tři principy skautingu - takové srdce skautingu. Zároveň skauting poukazuje na hodnoty, které z Bible vyplývají, ale my křesťané na ně někdy zapomínáme. Tyto hodnoty jsou vyjádřeny ve skautském zákoně. Například to, že křesťan má být radostný (veselé mysli) je něco, co Bible říká, ale zapomínáme na to. Každý z těch bodů skautského zákona nám připomíná něco, co je vysoce biblické, ale často to opomíjíme. Takže skauting velmi dobře uchopil jádro křesťanské morálky, a tak jsem přesvědčen, že vede ke zdravé praxi křesťanství.

Když člověk studuje na vysoké škole, někdy sní o akademické dráze. Zůstat u zdroje, objevovat a předávat dál, byl stále v kontaktu s mladými a nadšenými lidmi… Zní to krásně, ale realita doplní hezké i o to náročné. A někdy je to náročné příliš. Své o tom ví Stanislava Musilová, jejíž manžel nadějnou akademickou dráhu opustil a ona ho posléze následovala.

Určitě bylo trochu těžké sestoupit z pozice, kdy se připravujete na docenturu a vedení katedry a najednou se stanete tou poslední pomocnou pracovní silou na lodi, tj. člověkem, který nic neumí a musí se vše učit od základů. To by byla asi trochu rána pro každé ego. :-) Ale jinak si myslím, že si ten posun velmi užívá. Mnoho lidí, kteří se živí intelektuální prací, jsou dle mého rádi za každou manuální činnost, u které mohou tak trochu vypnout a zároveň vidí hned výsledky své činnosti. Z hlediska plnění pokynů to je spíš posun, v akademické sféře také stále plníte nějaké pokyny a plány, ale na lodi jsou alespoň ty pokyny jasné, rychle splnitelné a především opravdu hned viditelné. Což přináší mnohem rychlejší pocit uspokojení. No a v neposlední řadě mu manuální práce přidává trochu toho „mužského sebevědomí“, prostě ten pocit satisfakce, když se povede hodit lanem a na první pokus uvázat loď, je asi dost nabíjející. :-)

Markéta Soldánová nám představila WOWCAMP, akci, kde jsou mladí lidé spolu, užívají si prázdniny, modlí se, vzdělávají a také někomu konkrétnímu pomáhají.

Paní Boženku jsme navštívili i po měsíci během dalšího turnusu Wowcampu. Už se k nám nechovala tak odmítavě. Pocity křivdy a neodpuštění se k ní ale vrátily. Znovu jsme si s ní začali povídat a zároveň se snažili dostat její byt do trochu lepšího stavu. Takto jsme za ní během týdne Wowcampu vyjeli ještě několikrát. Poslední den jsme v jejím bytě dokonce zpívali chválové písně. Bylo poznat, že je to pro paní Boženku něco vzácného. Začali jsme si všímat změny v jejích očích. Trápení tam bylo pořád, ale už tam byla vidět i jiskra. Ta zkušenost však neproměňovala jen paní Boženku, ale také nás. Prožitek lásky sklánějící se k těm, kteří jsou slabí.

Vězeňský kaplan Otto Broch nám vyprávěl o své práci s odsouzenými. Pro někoho překvapivě o jeho službu mají zájem i nevěřící a duchovně doprovázel dokonce satanistu.

Lidské osudy jsou vždy jedinečné. A po rozhovorech s tisíci vězněnými, ale i s mnoha a mnoha dalšími lidmi, které jsem nějakým způsobem doprovázel, mohu říci, že každý člověk má a musí překonávat těžkosti. Kdo problémy nemá, tak si je buď nedokáže uvědomit, nebo do jeho života ještě nevstoupily. Zlé a těžké věci ale nejsou jen špatné. Dávají nám příležitost překonávat sami sebe a růst, pomáhají řešit často podstatu problémů, které nevidíme v běžném životě. Plně platí, že každá krize je zároveň velikou šancí. Mnoho vězněných mi potvrdilo, že jejich těžké období ve vězení jim vlastně pomohlo objevit skutečné hodnoty a změnit jejich život. Přesto nejvíce bezmocný ve službě bývám, když vidím mladé lidi, které jejich drogová zkušenost přivedla nejen do vězení, ale doslova jim zničila život. Oni sice mluví o své nápravě a odhodlání, ale jen opravdu málokomu z nich se podaří z těchto chapadel zla vyprostit.

Vít Raška upozornil na knížky, které vydává nakladatelství Refugium, a jejichž obsah mu připadá těžko obhajitelný – ať už jde o obviňování obětí sexuálního zneužívání, nebo svérázná ničím nepodložená tvrzení, předkládaná jako všeobecně přijímané pravdy. Tématu se hlouběji věnoval i jeho další článek o Centru Aletti.

Přemýšlel jsem, jakým způsobem se v Refugiu pracuje s posuzováním knih k tisku. Našel jsem si jméno odpovědné redaktorky této knihy, abych si udělal obrázek, kdo ji připravil k tisku - je to Luisa Karczubová. A pořídil jsem si od ní knihu. Když jsem se do ní začetl, ovládl mě pocit, že jsem stejně jako Alenka propadl do Země za zrcadlem. Sestra Luisa ve své knize Blahoslavenství překonala v negativním vyznění cokoliv, co jsem z křesťanské produkce kdy dostal do ruky. Věděli jste, že podle ní má každá země (resp. v dnešní době existující stát) má od Pána tři blahoslavenství? Ne? Tak si zatím můžete studovat na https://mapa.refugium.cz a zvláště doporučuji demilitarizované pásmo na Korejském poloostrově, nebo separatisty v Moldavsku. A ne - není to podáno jako její názor, podle ní je to fakt.

V létě se konaly Světové dny mládeže. Psali jsme o nich mnoha způsoby, například díky cestovnímu deníku Anny Pešu Pešlové, která se do Lisabonu vydala s kamarádkami autem a navštívily po cestě mnoho zajímavých míst. Šestidílný seriál je plný tipů na cesty po Evropě, protože cestovatelky využily všechny dny na maximum.

Je skoro povinnost napsat o závěrečné vigilii a mši s papežem Františkem, která byla vysílána i na Noe. Cesta na mši byla plná horka, vřavy lidí a nepohodlí. Já osobně jsem došla na místo po hodině tlačenice u vstupní brány a po chůzi po rozpáleném asfaltu a nakonec jsem lehla s menší migrénkou na místě, vyspala se a pak už jsem byla v plné síle na vigílii, která byla nádherná a z mé strany hodně silně prožitá, protože vyšla na výročí dost důležitého dne mého života, a vím, že mě Pán připravil, abych jej prožila na tomto místě s milovanými lidmi. Bylo silné vidět, jak ta vřava dvou milionů lidí utichla a poklekla k modlitbě.

Karel Studený nám představil, jak vzniká projekt Filmana – nyní v prosinci už fungující.

Velké dobrodružství je to se získáváním licence k seriálu The Chosen. Doufám, že tohle dobrodružství bude mít jednou šťastný pohádkový konec. Je to samozřejmě nadsázka, ale často je to opravdu tak, že když vám od někoho z distributorů přijde po několika měsících dlouho očekávaná reakce, raději všeho necháte a začnete hned odpovídat, nehledě na to, kolik je zrovna hodin. Kvůli posunu času jsem často vstal uprostřed noci a začal ihned odepisovat, protože mi bylo jasné, že jinak budu čekat další týdny.

Přechodná pěstounka Karla Tomisová si s námi povídala o svých dvaceti dětech.

Člověk ví, že to dítě u nás nezůstane, ale když nám ho poprvé ukážou, když ho v porodnici sestřička přinese, vždy se ihned do něj zamiluji, jako by to bylo moje první dítě. Je to vždy moc krásný a vzácný pocit. Neseme si ho domů vždy jako poklad. Vzniká pouto, které se bude muset přerušit. Víme, že to děťátko nakonec ztratíme, ale tady se nehraje o nás, zachraňujeme jeho život. Učíme se tím ztrácet. Všechno v životě nakonec ztratíme, takže je to takový trénink. Takže silné pouto opravdu vzniká. I manžel má ty děti velice rád. On prý se do nich zamilovává vždy tak nějak postupně, to já jedu z porodnice zamilovaná až po uši. 

Marek Orko Vácha nám občas pošle své texty k publikování. Říjnový článek nebyl první, ve kterém se vyslovil proti negativnímu pohledu nejen na církev.

Morálka ale není naukou o tom, co je za plotem. Morálka se především zabývá volným oceánem, volným prostorem. Morálka má být uměním života v zahradě Edenu, jak bláznivě a divoce pít z pramene života, je uměním tance, uměním správného slova, uměním činu, naukou o umění, jak žít. S překvapením zjistíš, že život, ten reálný, divoký, bláznivý, barevný život, se odehrává zde, v zahradě, nikoli dole v propasti. Morální teologie je návodem k životu, aby to dávalo smysl, aby to bylo v radosti, aby to bylo nadšené a divoké. Jak žít na té obrovsky širé pláni, kterou je život. Jak to udělat, procházet se všude po široké zahradě a jíst ovoce ze všech stromů zahrady, včetně stromu života, jehož listí je lékem, ano, moralisté umanutě zvednou prst a káravě doplní, krom toho jednoho, krom stromu poznání dobrého a zlého. Ale morálku spíše zajímají ty všechny ostatní stromy, zajímá ji nekonečný prostor zahrady, se zájmem botanika o všechny ostatní stromy a květiny a řeky, se zájmem umělce a entomologa o všechny motýly v rajské zahradě, o pohled za hranice oceánu. Jak žít v tomto světě, jak umožnit Bohu, aby mě učinil šťastným? Jak žít svůj čin jako modlitbu? Jak být člověkem, jak umožnit Bohu, abych se stal jeho obrazem, abych naplnil svoje lidství, jak žít v lásce, skrze ni a s ní, aby dotek Boha způsobil radost? Toto je téma morálky.

S Matějem Jirsou jsme vydali rozhovor o jeho diplomové práci, když byl ještě bohoslovec. Tentokrát jsme se zeptali na jeho formaci a na zkušenosti novokněze.

Hned během prvního roku přípravy na kněžství jsem byl po jednom biskupském svěcení na rautu v luxusním hotelu. Dávali jsme si v klerikách a kolárkových košilích uzené lososy, pili kvalitní alkohol a za prosklenou zdí se dovnitř dívali bezdomovci; nikdo jim nic nedonesl. Tohle byla v semináři událost, která mě velmi ovlivnila. Ten obraz mám pořád před sebou, hrozně jsem se tenkrát za sebe styděl. A od té doby si přeji, abychom byli církví, kde tato prosklená zeď neexistuje.

V rozhovoru s karmelitkou sestrou Martou Mazzero CSTF jsme mohli srovnat situaci křesťanů v Itálii a u nás a sledovat její zajímavý životní příběh.

Během studií jsem se vrátila k víře a objevila jsem tři věci, které pro mě byly tehdy nové a které jsem nechtěla opustit, protože jsem viděla, že mě činí šťastnou: modlitbu, život ve společenství a službu. To byla moje jistota. Šlo o to pochopit, jak tyto tři věci žít. Komunitní život a službu jsem prožívala s ostatními vysokoškoláky v Benátkách. Byli jsme kamarádi, kteří se v určitém okamžiku rozhodli, že si pořídí byt a budou žít společně, když spojí peníze, které si vydělají prací. Sdíleli jsme touhu po „jiném“ životě: chodili jsme na nádraží k bezdomovcům a brali je k sobě, snažili jsme se být nablízku lidem ze slabších vrstev společnosti, včetně postižených a starých lidí, ale bez náboženského základu, jen z motivace sociální solidarity, z touhy budovat jiný svět. Tato zkušenost však v určitém okamžiku skončila. 

Jan Horyna má za sebou mnohaletou práci v nízkoprahovém klubu a mluvil s námi nejen o svých zkušenostech z něj, ale i o výchově obecně.

Náš oddíl nebyl církevně zaměřený, ale už jako malí kluci jsme občas navštívili skautské polní mše na ekumenické lesní škole nebo na návštěvě jiného skautského tábora. Měl jsem možnost s některými skautskými bratry kněžími vést rozhovory o víře a Bohu. Ve mém dětství i dospívání jsem bral víru jako něco samozřejmého. Když se k našemu skautskému oddílu v roce 1999 připojil zbytek oddílu ze Strahova, který se profiloval jako oddíl věřících, přibyl mezi vedoucí i Pavel Pola - skautským jménem Rys. Už tehdy v nějakých čtrnácti letech pro mě bylo inspirativní, jak dokázal nenuceně nabízet návštěvu nedělního kostela v rámci víkendových výprav či táborů i klukům z rodin, ve kterých je k víře nevedli. Několik z nich s námi chodilo pravidelně. Přijde mi, že Pavel má tento dar „nenuceného pozvání“ dodnes i při svém působení u Pražského Jezulátka.