Děti by se měly dobře učit, mít zajímavé koníčky, pomáhat doma a být uctivé k dospělým… Někdy pro to ovšem nejsou ty nejlepší podmínky. Chybí podporující rodiče, peníze, chybí vlastní zájem… a tak se stane, že jsou tu děti, které vlastně ani neumějí říct, co jim chybí, a dávají to občas najevo společensky ne úplně vhodným způsobem. A přitom by stačilo třeba jen najít spřízněnou duši, člověka, který věří, že nejsem v jádru špatný. Naštěstí jsou lidé, kteří cítí povolání takovou spřízněnou duší dětem být. Jedním z nich je Jan Horyna, skautskou přezdívkou Stolička. 


 

Seznámili jsme se díky tomu, že jsi spoluvedl skautský oddíl. Byť si spousta lidí zvenku možná myslí, že být vedoucím dětského oddílu je hlavně zábava, je to zároveň poměrně náročná společensky užitečná dobrovolnická práce. Jak ses dostal ke skautům a jak to souvisí s tvým současným zájmem o to, jak prožijí lidé mládí a zda budou mít šanci na dobrou budoucnost?

Ke skautům jsem se dostal v osmi letech v první polovině devadesátých let. Po revoluci byl velký hlad po skautingu, dělaly se nábory na základkách a z naší třídy šlo do oddílu hodně kluků. Skautský oddíl byl pro mě důležitou oporou i v dospívání; jak partou vrstevníků (a později i vrstevnic, když jsme se spojili s holkami), tak vedoucími. Na ty jsem měl v životě vždy štěstí. Díky nim a skautingu jsem získal určité životní hodnoty. Nejen teoreticky, ale především společně s ostatními prožitou zkušeností. Mám pocit, že všichni moji kamarádi a kamarádky z oddílu jsou zdravě hodnotově i lidsky ukotvení. Skautský oddíl nám dal šanci na dobrou budoucnost. Později v dospělosti jsem cítil, že bych něco podobného chtěl zažívat i jako vedoucí, a proto jsem se vrátil do vedení oddílu. Při vedení oddílu pro mě bylo zásadní umožnit skautování dětem, kterým doma chyběla určitá podpora. A hledat cesty, jak některé „průseráře“ v oddílu spíš udržet, než dělat z oddílu elitní prostředí vzorných dětí.  Zároveň jsem viděl, že ne všechny děti a mladiství ve společnosti mají rodinné zázemí, které by jim dokázalo zprostředkovat skauting. Jejich rodiny žijí úplně jiný život, než žijí rodiny naší staré party z oddílu. A každé dítě a mladý člověk potřebuje ve svém životě někoho staršího, se kterým si může vytvořit bezpečný vztah, někoho, komu se dokáže svěřit a kdo ho podpoří, aby mělo v životě více šancí - stejně jako jsme měli my. Proto u mě nakonec převážila cesta profesní sociální práce s dětmi a mladistvými, kteří mají startovní čáru v životě o něco dál než běžné děti. 

Znám tě také z katolického prostředí: ve víře jsi byl vychovaný, nebo ses k ní dostal později?

Byl jsem vychovaný v rodině. Především táta se mnou a mladším bráchou pravidelně chodil do kostela. A to i po tom, kdy se rodiče rozvedli, tedy když mi bylo deset let. A takto jsme spolu více či méně chodili až do dospělosti, jen ty kostely jsme postupně střídali. S vírou, respektive s liturgií, jsem se setkával od dětství i ve skautském prostředí. Náš oddíl nebyl církevně zaměřený, ale už jako malí kluci jsme občas navštívili skautské polní mše na ekumenické lesní škole nebo na návštěvě jiného skautského tábora. Měl jsem možnost s některými skautskými bratry kněžími vést rozhovory o víře a Bohu. Ve mém dětství i dospívání jsem bral víru jako něco samozřejmého. Když se k našemu skautskému oddílu v roce 1999 připojil zbytek oddílu ze Strahova, který se profiloval jako oddíl věřících, přibyl mezi vedoucí i Pavel Pola - skautským jménem Rys. Už tehdy v nějakých čtrnácti letech pro mě bylo inspirativní, jak dokázal nenuceně nabízet návštěvu nedělního kostela v rámci víkendových výprav či táborů i klukům z rodin, ve kterých je k víře nevedli. Několik z nich s námi chodilo pravidelně. Přijde mi, že Pavel má tento dar „nenuceného pozvání“ dodnes i při svém působení u Pražského Jezulátka.   

Které prostředí bylo pro sestavení tvého hodnotového žebříčku nejdůležitější? Co ti dala rodina, co církevní prostředí, co skauti, případně další skupiny, ve kterých ses pohyboval?

Za nejdůležitější považuji rodinu. Ta mi dala základní rámec hodnot a vztahování se k druhým lidem. Nejen rodiče, ale i prarodiče, se kterými jsme trávili hodně času od útlého dětství. Následně skauting, který je hnutím bytostně hodnotově založeným ve vztahu k jedinci, společnosti a světu. Tím, jak jsme s tátou a bráchou kostely střídali, tak jsme nikde nezapustili kořeny do místní farní komunity. Proto u mě církevní prostředí spíše doplňovalo hodnoty získané jinde, než že by vyloženě přinášelo zásadně nové. Až postupně v dospívání jsem reflektoval římskokatolickou církev jako celek. A ne ve všech ohledech pozitivně, což u mě přetrvává dodnes. Zároveň mi pluralita názorů v tak velkém společenství přijde přirozená. Určitě pro mě byla významná doba, kdy jsem se více pohyboval v prostředí sociálně kritickém vůči dravému neoliberálnímu kapitalismu. Bydlel jsem pět let v komunitním bytě Osvobozená domácnost, ve kterém jsme pořádali přednášky, diskuze, výstavy, koncerty, workshopy a roky spolupracovali s Food Not Bombs, kteří zdarma vaří a rozdávají jídlo lidem žijícím na ulici a dalším potřebným. 

Jaké to je bydlet v komunitním bytě? Mnoho lidí si asi představí squat, kde se berou drogy a pěstuje promiskuita. Jak to vypadalo a na jakých principech život tam fungoval?

Byl to pro mě intenzivní čas učení se sdílení osobního prostoru s ostatními, učení se citlivosti vůči potřebám druhých lidí a učení se společně o nich komunikovat. Snažili jsme se mít každý týden jeden večer společnou schůzi nás všech a na nich řešit společné soužití šesti lidí. A ne vždy se nám to dařilo jak ohledně četnosti setkání, tak i v nalezení společného souhlasu. Zároveň jsme se snažili vzájemně si dávat prostor pro realizaci akcí na bytě, které každý z nás chtěl pořádat a které ostatním také dávaly smysl. Důležitým prvkem byl společný čas na péči o sdílený prostor, jeho tvořivé výtvarné zvelebování i v praktické rovině úklidu. Každé sobotní odpoledne k nám chodili vařit Food Not Bombs, někdy až patnáct lidí. Občas se k nim někdo z nás připojil. Ohledně návykových látek včetně alkoholu to myslím nijak nevybočovalo z dnešních večírků a párty jinde ve společnosti. Partnerské vztahy byly různé. Někdo měl potřebu kratších vztahů, jiní měli dlouhodobé vztahy. Snažili jsme se druhé nesoudit, spíš jim být oporou, když potřebovali. Určitě jsem se naučil větší toleranci ve vztahu k druhým lidem, jejich názorům a způsobům života. Když se potkáme s přáteli, se kterými jsme Osvobozenou domácnost zakládali, rádi společně zavzpomínáme. Ale ve výsledku jsme dříve či později každý z nás šli dál do jiného způsobu bydlení, protože v mnoha ohledech to bylo velmi náročné období pro každého a u každého převládla potřeba více soukromého prostoru. Nakonec jsme předali Osvobozenou domácnost lidem z Food Not Bombs, kteří ji po pár letech předali dalším lidem a ti ještě několik let pokračovali v duchu bytu, kam lidé nechodí jen přespat, ale snaží se společně tvořit a svůj prostor otevírat dalším. S přáním této kontinuity jsme do toho šli. 

Vnímáš potřebu ověřit si hodnoty životem, ne jen jim být učen? Když o tom přemýšlím při výchově vlastních dětí, vidím, že pro mě bylo důležité se na církevních setkáních dozvědět, co a proč, ale stejně důležité bylo si to pak ověřit v praxi, dělit se kamarády o jídlo a společně projít náročnými situacemi. Neumím si představit, jaká křesťanka bych byla bez skautingu; pro mě je skvělou prevencí „teoretického“ křesťanství, kdy lidé sice Boha vyznávají, učení církve plus mínus znají, ale do hor by ses  nimi raději nevypravil.

Ano, mám potřebu si ověřit hodnoty životem, respektive svým životem usilovat o jejich naplnění. Vnímám to stejně ohledně vztahu skautingu a křesťanství, jak to výstižně zmiňuješ. Hory můžeme myslet doslovně i v přeneseném významu překonávání obtíží, překážek a výzev, které život přináší. Na obojí ti „teoretické“ křesťanství nestačí.

Jakou školu jsi vystudoval?

Všeobecný osmiletý gympl. Letošní akademický rok dokončuji studium sociální a pastorační práce na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. 

Jak ses dostal ke své současné práci? 

Po návratu do skautského oddílu a podílení se na jeho spoluvedení jsem si postupně uvědomoval, že bych se chtěl profesně zabývat sociální prací s dětmi a mládeží. Myslím, že náš oddíl byl dost inkluzivní. Měli jsme v něm děti se specifickými potřebami (ADHD, poruchy autistického spektra) i děti ze slabšího ekonomického rodinného zázemí. Hledání cest práce s nimi a naše snaha jim umožnit skauting považuji za jednu z klíčových výzev skautingu 21. století. Naštěstí v dnešní době je tento přístup ve skautských oddílech již běžnější a to i díky dlouholeté dobré práci odboru Skauting pro všechny, který udělal hodně ve zvedání tématu inkluzivních oddílů v organizaci Junák, nabídce podpory (např. supervize pro vedoucí) aj. Myslím, že sama máš podobné dlouholeté zkušenosti při vedení tvého oddílů neslyšících dětí. Zažili jsme momenty, kde se děti z tvého a našeho oddílu potkávaly a byl to pro ně nově obohacující čas. Zpětně mi přijde, že naše společná setkání byla pro děti komunikačně vždy jednodušší než pro nás dospělé. V té době jsem pracoval na MŠMT, kde jsem se setkával s kolegou z jiného oddělení, jehož přítelkyně vedla nízkoprahový klub pro děti a mládež v Nuslích. Od něj jsem se dozvěděl, že hledají nového člověka do týmu. Přihlásil jsem se na výběrko a vzali mě. 

Ve skautu člověk očekává spolupráci rodičů (někdy se očekávání nenaplňuje v uspokojivé míře, ale minimálně rodiče vyplní přihlášku, zaplatí příspěvky, dítě na sraz dovedou nebo alespoň pustí), v nízkoprahovém klubu lze naopak předpokládat, že děti doma moc podpory mít nebudou. Co tě na práci v nízkoprahovém klubu překvapilo? Co bylo nejtěžší a co nejsmysluplnější na tvé práci?

Je to tak, jak říkáš. Oproti skautu rodiče děti do nízkoprahového klubu nevodí. Někdy ani neví, že do něj chodí. Výraz „nízkoprahovost“ znamená co nejmenší bariéry pro jeho využívání. Proto je i jedním z principů těchto zařízení dobrovolnost. Přijdeš, kdy ty sám chceš a potřebuješ. Když jsem nastoupil, klub navštěvovaly především romské děti. Překvapila mě jejich živelná energie, bezprostřednost a zároveň míra nedůvěry vůči mně jako novému člověku, který tam začal pracovat. Záhy jsem zjistil, že to zažívá každý nově příchozí do tohoto oboru, zejména v „romských“ klubech jako gadžo. Postupně zjistíš, že tyto děti nemají moc pozitivních zkušeností s dospělými, především gadži. Ti, kteří by měli fungovat pro ně jako autority, tak v jejich životech často nefungují. Proto k tobě přistupují s opatrností a testují si tě, jestli pro ně dokážeš být bezpečná a čitelná osoba. V tom je rozhodně velký rozdíl oproti dětem ve skautském oddíle, se kterými lze navázat vztah rychleji. Navázání vztahu důvěry, která je nezbytná, aby se ti děti otevřely se svými problémy i přáními, je určitě jedna z nejtěžších stránek práce v klubu. A v podstatě je se na ní co učit neustále i po mnoha letech. Druhou těžkou výzvou je přijmout skutečnost, že výsledky tvé práce často nejsou vidět hned, ale až třeba po letech, kdy ti už na prahu dospělosti děti řeknou, jak moc jim klub pomohl v konkrétních věcech nebo chování. Při těchto situacích jsem silně zažíval pocit smysluplné práce.  

V nízkoprahovém klubu je asi třeba se držet dost zpátky s nabídkami, ne? Skaut je výchovná organizace a tak všichni čekají, že účast na akcích bude víceméně povinná, stejně jako účastnit se rozcviček nebo společné práce. Jak říkáš, nízkoprahový klub je založený na dobrovolnosti. Jak moc a čím můžeš ovlivnit, co si děti z klubu odnesou?

Určitě je dobré vědomě zvažovat míru nabídek podpory v obtížných tématech, které konkrétnímu dítěti v danou chvíli dáváš. Někdy je nejlepším přístupem jen tak pro něj být a nabízet prostor pro sdílení. I při něm však můžeš dítěti nabídnout svůj pohled na danou věc, o které se bavíte. Zároveň záleží na tom, jak blízký vztah s ním máš vytvořený a jakým způsobem dokážeš konkrétní nabídku podat. Tlak nikam nevede (naopak může velmi narušit důvěru i v již vybudovaném vztahu), ale zdravá asertivita může přinést ovoce. Proto je pro mě těžké odpovědět, jak moc mohu ovlivnit, co si děti z klubu odnesou. Každé dítě je v tomto ohledu dost individuální, záleží také na něm a jeho rozhodnutí. Mohu se snažit neustále zlepšovat v práci v kontaktu s ním i ve své znalosti další odborné pomoci, kterou mu mohu zprostředkovat mimo klub.      

Jak moc se můžete sami angažovat, zachraňovat děti v situacích, které vám připadají, že intervenci vyžadují?

Myslím si, že by pracovníci a pracovnice nízkoprahových klubů určitě měli být pozorní ke všem projevů násilí, které děti a mladí lidé zažívají, případně se ho sami dopouštějí. Nejen fyzického, ale i toho na první pohled neviditelného: psychického, ekonomického a sexuálního. Někdy stačí dítěti zprostředkovat jinou odbornou službu specializovanou na danou problematiku. Jindy jde o situace, které spadají dle trestního zákoníku a zákona o sociálně-právní ochraně dětí pod oznamovací povinnost, a podle toho musí pracovníci a pracovnice klubu postupovat. 

Změnilo se za ty roky nějak tvé pojetí toho, co je průšvih? Otupěl jsi nebo se tvá citlivost naopak zvýšila?

Myslím, že se u mě zvýšila citlivost k tomu, že za projevem určitého (často vůči druhým lidem konfliktního) chování jsou jiné podstatnější věci, které jsou tím průšvihem. Klasicky se může projevovat překračováním pravidel klubu. Myslím, že se po několika letech v oboru dokážu lépe a rychleji doptat, co se za daným chováním skrývá. Pak se dá lépe s dítětem řešit samotný průšvih. I díky krátkému působení v týmu jednoho čekatelského kurzu, který připravuje budoucí skautské vedoucí, mám pocit, že tento přístup se stále více prosazuje ve skautských oddílech. Skautské oddíly již nejsou elitním místem vzorně se chovajících dětí, ale místem, kam patří všechny děti. A společně se učíme spolu lépe fungovat, byť to někdy stojí hodně úsilí. To považuji za správný a především pro celou společnost přínosný směr skautingu. 

Říkal jsi, že v dětství jsi farnosti střídal. Teď už jsi v nějaké zakotvil? Ve farnostech je to možná ještě přísnější než ve skautu - buď vyhovíš očekáváním, nebo tam raději přestaneš chodit. Máš podobnou zkušenost? Máš nějak zformulované, v čem je to škoda a co by naše křesťanská společenství potřebovala, aby nebyla jen pro Mirky Dušíny a ty, co si na ně umí přesvědčivě hrát, a člověk v nich mohl prožít i těžká období svého života obklopen pomocnýma rukama a naslouchajícíma ušima?

Bydlím v Praze na Vinohradech a nejčastěji chodím na mše do Nejsvětějšího Srdce Páně. Když mám více času, zajedu na Malou Stranu k Pražskému Jezulátku. U něj potkávám nejvíce přátel i mladšího bráchu s rodinou a seznamuji se s novými lidmi. Neřekl bych, že jsem u Jezulátka přímo zakotvil, ale spíše vplul do přístavu a pomalu spouštím kotvu. Zatím nedokážu posoudit, zda vyhovím očekáváním. Každopádně je mi blízký přístup Pavla Poly i Petra Glogara, kteří z mého pohledu pojímají kostel a klášter (včetně Fortny na Hradčanech) jako otevřený prostor a společenství otevřené všem lidem hledajícím vlastní osobnostní růst i osobní vztah s Bohem v křesťanském pojetí. Zároveň je i místem s živou kulturou, která tuto otevřenost podporuje. Myslím, že tento přístup farnosti jako otevřeného společenství s vzájemným dialogem hledajících lidí může být dobrou prevencí proti stylizaci se do Mirků Dušínů a zároveň společenstvím, které dokáže člověka podpořit v těžkých obdobích, nikoliv ho odsoudit. Podobně na mě působí třeba i Akademická farnost u Nejsvětějšího Salvátora, kam jsme chodili s manželkou na předmanželská setkání nebo dominikánský klášter u sv. Jiljí. Uvědomuji si, že v Praze je situace jiná než na venkově, kde si svoji komunitu jednoduše nevybereš, ale prostě v ní jsi. Domnívám se, že i tam lze proměňovat farnosti na otevřenější společenství. Vidím to například v Manětíně na Severním Plzeňsku, kam jezdím od konce devadesátých let na prázdniny. Poté co farnost převzali obláti z nedalekých Plas, začal na farě znovu působit skautský oddíl pro kluky i holky, je možné se na ní ubytovat a letos v létě byl kostel na nedělní mši plnější (především dětí a mladých) než dřívější roky. Příležitost vidím i ve větší ekumenické spolupráci mezi křesťanskými církvemi. Začít může každý sám třeba tím, že se občas zajde podívat jinam. V rámci svého studia jsem letos absolvoval pastorační praxi ve sboru ČCE v Sázavě. Bylo pro mě nesmírně obohacující zažít, jakým způsobem dělají aktivity ve sboru, cítit vřelé přijetí od farářky Alžběty Hatajové, jejího manžela i dalších lidí, vést společně rozhovory a slyšet jaké otázky si lidé ve farnosti pokládají, čím žijí. A dozvědět se, že i já jsem je jako římský katolík obohatil o nové pohledy. Důležité mi přijde ve farnostech rozvíjet kulturu komunikace, ve které si nasloucháme, nebojíme se otevírat i těžká témata a nabízíme (ale nenutíme) podporu. Proto si v tomto ohledu mimořádně cením aktivity spolku Někdo Ti uvěří, který se zabývá pomocí lidem zasaženým sexuálním, mocenským a duchovním zneužíváním. A stejně tak jsem ocenil i proslov místostarosty Junáka Petra Vaňka - Permiho, který na loňském Valném sněmu Junáka otevřeně mluvil o potřebě prevence sexuálního zneužívání už jen tím, že o tomto tématu budeme ve skautském prostředí otevřeně mluvit, protože se může stát a stává se v každém lidském společenství. 

Na jaké pozici pracuješ dneska? Co je tvým cílem?

Pracuji na pozicici koordinátora sociálních služeb. U nás v Beztíži, specializovaném oddělení Domu dětí mládeže Praha 3 - Ulita, to znamená, že se snažím rozvíjet kvalitu poskytovaných služeb dvou nízkoprahových klubů (Žižkov a Nusle) a terénního programu v ulicích, parcích, obchodních centrech a nově i školách na Praze 2, 3 a 10. Nyní jsme zapojeni do projektu cíleně pracujícího se žáky a žákyněmi SŠ a ZŠ, kteří potřebují podporu, ale sami by do nízkoprahového klubu nešli. Podobně i jiné děti, které tráví hodně času na sociálních sítích, ale nízkoprahový klub nebo setkání s námi v terénu městské džungle už je pro ně příliš vysokoprahové. I ty potřebují podporu ve svém životě a je výzvou pro náš obor, jak jim ji umět nabídnout. Mým cílem je, aby naše služby dokázaly i tyto děti „zachytit“, podpořit je, případně nasměrovat na další odbornou pomoc, což se nám s kolegy a kolegyněmi v mnoha případech daří. A zároveň, aby ve společnosti rostlo větší povědomí o přínosu preventivních sociálních služeb. 

Dnes se mluví o křehkosti současných dětí, na což někteří odpovídají, že jsou děti jen rozmazlené a chybí jim těžké podmínky, aby se zocelily. Kde vidíš příčinu dětské křehkosti ty? 

To je těžká otázka, na kterou není jednoduchá odpověď. Osobně si myslím, že období dětství a dospívání se vždy pojilo a i dnes pojí s určitou křehkostí. Rozlišoval bych mezi enormním tlakem na výkon a výsledky, který mnoho dětí zažívá a je pro ně těžké dostát očekávání rodičů, trenérů a trenérek i dalších (a proto často v jejich očích selhávají), a zdravým kladením těžkých podmínek a výzev, které může například nabídnout prostředí skautského oddílu, a které může pomoc děti zocelit. Skautské oddíly jsou jedním z posledních míst, kde se systematicky pracuje s přechodovými rituály v dětství a dospívání. Jejich projitím se jako osobnosti dál posilujeme. Pokud se nám zdá, že dnešní děti, dospívající a mladí dospělí jsou křehcí tím, že ve větší míře mluví o duševním zdraví, více řeší téma vlastní identity nebo jsou citlivější na otázky ohledně genderu, může to znamenat, že jsou pozornější k vlastním potřebám i potřebám druhých, než byly předchozí generace, které o tom neuměly mluvit. Myslím, že tuto změnu akceleroval i rozvoj sociálních sítí.   

Pracuješ většinou s dětmi, které to doma objektivně nemají lehké. Jsou ale i rodiny, kde velké problémy nejsou, rodiče se snaží, a přeci má jejich dítě obtíže a potřebuje pomoci. Možná se s takovými dětmi potkáváš i v práci. V těch vnějšně bezproblémových rodinách navíc rodiče nemusí napadnout, že by jejich dítě mohlo něco trápit, když vše má, takže výsledek může být stejný, jako když se rodiče nezajímají. Máš radu, jak problémy vlastního dítěte nepřehlédnout? Nebo jak je přijmout, aby je rodiče mohli začít řešit?

Jsem přesvědčený, že nízkoprahové sociální služby mohou být přínosné pro všechny děti. I pro ty z vnějšně bezproblémových rodin, byť ty se k nám dostanou spíše výjimečně. Sám zatím vlastní děti nemám. Vycházím jen ze zkušenosti práce s dětmi a mladými u nás v Beztíži a ve skautském oddíle. Osvědčilo se mi brát jejich problémy a témata vážně (byť se mi na první pohled mohou zdát jakkoliv absurdní), což ovšem vyžaduje mít společný čas nejen něco zažít, ale také spolu pravidelně mluvit. Samozřejmě v teenagerovském věku dítěte to vyžaduje trpělivost, protože mladý člověk v tomto období s rodiči (i jinými dospělými) moc mluvit nechce. Zejména ne, když chtějí dospělí mluvit s ním.  Dále je dobré se zajímat o svět sociálních sítí (co na nich řeší, jaké trendy zrovna „frčí“), protože už tady s námi jsou a děti si k nim cestu stejně najdou. Vždy náš důvěrný vztah s daným dítětem posílily situace, kdy mě mohlo něco naučit, vysvětlit mi, čemu jsem nerozuměl - ať už na skautském táboře nebo v nízkoprahovém klubu. Docela úlevný pocit, když jsem viděl, že jako dospělý nemusím vědět všechno a přesto mě dítě respektuje, někdy ještě víc než předtím. Dítě se pak snáze otevře i se svým trápením. Určitě se doptávat na jejich emoce, pomáhat jim učit se je popsat. Díky tomu mohu lépe porozumět jejich chování, případně zahlédnout rizika dalších problémů. Žádný rodič (ani profesionální odborník) není dokonalý, ani žádné dítě není zcela bezproblémové. Toto uvědomění si, myslím, může pomoci, aby se problémy daly řešit spíš dříve než později. 

A teď ti jako vícenásobná matka dám možnost se za pár let zasmát: Když vidíš situaci jiných dětí, jak přemýšlíš o svém vlastním budoucím rodičovství? Kterých tří výchovných chyb se chceš rozhodně vyvarovat a které tři pozitivní věci ve výchově chceš určitě dělat? 

Tušil jsem, že na závěr mi dáš nějakou vypečenou otázku. Samozřejmě o něm přemýšlím a těším se na něj. Určitě bych se chtěl vyvarovat jakýchkoliv fyzických trestů, křiku na děti při vlastním hněvu a říkání „teď za mnou nechoď“. Rád bych jim dával pevné hranice laskavým způsobem, byl ve přístupu k výchově sladěný s mojí manželkou a měl dostatek času na ně. Směju se už teď, že se mi vše asi úplně nepodaří tak, jak si představuji.      

Fotografie pocházejí z archivu Jana Horyny.