Poslední dny a týdny nabrala debata o platech vysokoškolských pedagogů na intenzitě. Není nic příjemného dělat zodpovědnou práci, pracovat po nocích a o víkendech a na billboardech číst, že za kasou supermarketu by si člověk vydělal víc. Píší se na toto téma články, vyhlašují se stávky, studenti podporují v ulicích své učitele… A občas nějaký učitel potichu sbalí svých pět švestek, vyklidí psací stůl, zamkne kancelář a vyrazí pracovat někam, kde nejsou zvědaví na jeho doktorát, ale jsou ochotni mu zaplatit dost peněz, aby uživil svou rodinu. Mgr. Stanislava Musilová, Ph.D. působí jako proděkanka pro rozvoj, kvalitu a vnější vztahy na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem. Její manžel až do letošního roku působil na stejné fakultě.

Co tě motivovalo při výběru vysoké školy? Pokud můžeš mluvit i za svého manžela, zkus popsat i jeho příběh, prosím.

Vybírala jsem v oblasti, která mě zajímala, bavila a měla jsem pocit, že by mě mohla dále rozvíjet. Původně jsem směřovala spíše k živému umění, ale nakonec jsem skončila u oboru, který je na pomezí mezi historií a dějinami výtvarného umění. Manžel na tom byl podobně v tom smyslu, že původně směřoval jinam (vojenská medicína), ale po prvním roce studia filozofie už se mu utíkat nechtělo. Stejně jako mě, ho chytil a začal bavit obor, který byl původně spíše „volbou z nouze“.

Jaké obory jste tedy vystudovali a jaké jste měli představy o svém budoucím uplatnění?

Já jsem vystudovala obor s takovým krkolomným názvem Kulturně historická regionalistika, který připravuje na budoucí uplatnění pracovníky paměťových a kulturních institucí, jako jsou muzea, galerie, knihovny apod. Magisterskou nástavbu jsem pak směřovala k oboru Stavební historie, takže mým ideálním povoláním by byla pozice spojená s rekonstrukcí památek a historických objektů, tedy ideálně památkový ústav nebo třeba památkový odbor na municipalitě. No a doktorské studium jsem pak absolvovala v oboru České dějiny, a směřovala tak přímo k akademické kariéře. Nicméně i nyní mě stále láká práce v paměťových institucích nebo jakákoliv pozice, která souvisí s kulturním děním ve městě.

Manžel vystudoval bakalářský obor Základy humanitních studií - modul Politologie a magisterskou nástavbu v programu Politická filosofie. Na doktorském studiu se trochu víc posunul k mé oblasti, tj. historii, když sice vystudoval na Přírodovědecké fakultě, ovšem ve studijním programu Filosofie a dějiny přírodních věd. Na rozdíl ode mě už od bakalářského studia směřoval přímo k vědecké činnosti a práci v akademickém prostředí.

Měli jste nějaké sny, romantické představy o své budoucí práci?

Měla jsem na začátku naivní představu, že až dopíšu diplomku, budu mít klid a všechno bude jednodušší. Pak přišel doktorát a disertace a já pochopila, že bakalářka a diplomka byly jen taková legrace a že se jednak psaním textů budu částečně živit a jednak povedu diplomky svým studentům. Psát vlastní diplomku je jedna věc, ale průběžně kontrolovat a opravovat třeba deset cizích najednou, to je teprve výzva. :-) Pak jsem si ještě naivně myslela, že vysokoškolští pedagogové mají delší prázdniny, než ti na základních a středních školách... Opak je pravdou, prázdniny jsou mnohem kratší, než se zdá z pozice studenta, a ještě během nich většinou potřebujete stihnout práci, na kterou nezbývá čas během semestru. Jinak mě nic zásadního nenapadá. Tím, že jsem do života na katedře byla poměrně intenzivně zapojena již během magisterského studia, jsem měla docela jasnou představu o tom, jaká je realita. Ani to finanční ohodnocení mi z perspektivy svobodné mladé holky nepřipadalo až tak strašné, i když jsem si samozřejmě myslela, že s kariérním posunem bude výrazněji stoupati tarifní mzda.

Manžel má tu smůlu, že je mladší než já, a tak díky životu se mnou o romantické představy o budoucí kariéře přišel ještě dřív, než do ní vůbec nastoupil. :-D

Změnily se v průběhu studia nějak vaše plány?

Jak jsem psala výše, oba jsme změnili směřování během prvního roku studia, kdy nás začal bavit obor, který jsme si nejprve nevybrali. Během studia už jsme ale plány neměnili a zůstali na své domovské katedře - v mém případě až do doktorského studia, manžel šel doktorát studovat jinam.

Co vás motivovalo na školách zůstat a začít učit?

Oba jsme začali učit již během doktorského studia, což nás oba velmi bavilo. Zpětná vazba od studentů je jedním z těch největších motivátorů k další práci v akademické sféře... alespoň tedy pro mě a mého manžela. No a po doktorátu se nám otevřela možnost stálého úvazku, což byl tak nějak přirozený postup. 

Jak vypadala vaše kariéra? Na co ze své práce můžete být nejvíc hrdí? 

Už během magisterského studia a pak chvíli po něm jsem pracovala dva roky jako kurátorka sbírek v regionálním muzeu a následně jsem nastoupila na doktorské studium a začala učit na univerzitě. Vedle toho jsem spravovala i menší knihovnu naší katedry a zodpovídala za knižní akvizice. Po doktorském studiu jsem nastoupila jako odborná asistentka a zároveň se podílela na řešení několika menších i větších projektů. V současné době pracuji na pozici proděkanky. 

Nejvíc hrdá jsem asi na svou práci se studenty a schopnost s nimi komunikovat. Tak trochu mateřsky mě hřejí úspěchy mých bývalých studentek a studentů a s radostí sleduji, kam se ve své kariéře posouvají. Co mě taky velmi bavilo je veškerá práce na pomezí výuky a kulturní sféry, tedy veškeré aktivity, které směřovaly k pořádání výstav či tvorby katalogů a výukových materiálů k nim.

Za svého manžela úplně mluvit nechci, ale jeho cesta byla velmi podobná. Myslím, že kromě výuky a excelentních rétorických schopností, které mu mohu jen závidět, je hrdý na výsledky projektu „Živá mapa“, který administroval a aktivně se na něm podílel. 

Můžeš o tom projektu říct pár vět, ať teď všichni nemusí přerušit čtení a začít googlit, prosím? :-)

Jedná se o projekt, který velmi zajímavou a interaktivní formou mapuje dějiny přírodních věd v českých zemích. V rámci tohoto projektu vzniklo několik zajímavých segmentů, jednak putovní výstava, která cestuje po muzeích v ČR a seznamuje širokou veřejnost s výsledky tohoto projektu. Dále existuje samotná interaktivní mapa a na ni navázaná série naučných stezek v podobě mobilních aplikací, které vás provedou přímo po místech spjatých s dějinami vědy v českých zemích. No a poslední výstup je právě v tisku a to je velký knižní atlas české vědy.

S jakými problémy jste se potýkali? Co vás dovedlo k úvahám o změně zaměstnání? Co vše jste přitom zvažovali?

Částečně lze asi hovořit o syndromu vyhoření, který se velmi prohloubil v covidové době, kdy zmizela ta největší radost naší práce, tedy přímý kontakt se studenty. Na sobě navzájem i na našich kolezích a kolegyních na fakultě jsme viděli, jak nás celá ta situace semlela a jak se změnily způsoby komunikace, zpřetrhaly vazby a vlastně svým způsobem trochu zmizela komunita, která nás všechny držela pohromadě. Díky této situaci jsme ale zároveň mohli na chvíli poodstoupit a vidět svou kariéru tak trochu z venčí. Já během první vlny Covidu otěhotněla a pak porodila druhého syna a začali jsme debatovat, jak bude vypadat naše rodinné uspořádání, až se zase začnu vracet zpět do práce. S prvním synem jsem začala učit velmi brzy a postupně se vracela k aktivní práci už od jeho jednoho roku, ale zanechalo to dost velké jizvy. Oba jsme si s manželem uvědomili, že už nechceme zažívat situace, kdy dítě opouštíme v instituci jen proto, že si nemůžeme dovolit přijít o můj plat. Hlavním motivátorem úvah o změně zaměstnání byl nedostatek času na sebe navzájem, na rodinu, na sebe sama. Akademické prostředí je velmi svobodné a nabízí spoustu možností, jak si úvazek krátit, nebo částečně pracovat z domova. Na druhé straně ale extrémní tlak na výkon a šíře činnosti vede k tomu, že prakticky nemáte volno nikdy, alespoň mentálně ne. Odpovídáte na e-maily v neděli o půlnoci, dopisujete články o Vánocích, během dovolené stejně chodíte do práce a nebo, jako v mém případě, čtete diplomky v porodnici. To vše spolu s nedostatečným platovým ohodnocením časem semele skoro každého. Mě osobně nejvíc drtí ten vnitřní pocit, že vlastně nemám právo na rodinu a osobní život. Ne že bych s nimi nemohla být, nebo musela trávit veškerý čas v práci, ale spíš intenzivně cítím, že se musím skoro omlouvat za veškerý čas, který trávím jinak než prací. Omlouvat za to, že vlastně mám rodinu a ta má svoje potřeby. Ano, možná to moc prožívám, ale protože vím, že to takto cítí mnoho mých kolegů a kolegyň a dost často kvůli tomu založení rodiny odkládají, nebo nechtějí mít víc než jedno dítě, cítím potřebu tenhle aspekt zdůraznit.

Co byla ta poslední kapka, kvůli které tvůj muž práci vysokoškolského učitele opustil?

Těžko říct, já ani nemyslím, že by tam nějaká pomyslná poslední kapka byla. To rozhodnutí v něm zrálo již delší dobu a neodcházel z nějakého rozmaru ani naštvaný nebo uražený. Prostě došel do bodu, kdy mu jeho práce jako celek přestala dávat smysl a získal pocit, že ji nikdy nebude dělat tak dobře, aby byl sám se sebou spokojený. Což je mimochodem vedle impostor syndromu jeden z dalších častých aspektů práce akademika - pocit, že zkrátka není v lidských silách dělat tu práci dobře. A pokud jste tak trochu perfekcionista, tak vám to opravdu dlouhodobě nesvědčí.

Ale zpátky k té poslední kapce, ona to spíš byla první kapka - totiž moment, kdy se mu nabídla možnost pracovat jinde a on po ní sáhl.

Jak vypadá váš život teď?

No... je to jízda! Doslova. :-D Manžel nastoupil na pozici pomocného lodníka, takže tráví vždy čtrnáct dní na Rýně a čtrnáct dní doma. Takže když je pryč, je opravdu pryč ve dne, v noci, při nemoci dětí, o svátcích, o narozeninách... Ale když je doma, je opravdu doma. Jak sám s trochou nadsázky říká, i kdyby během jeho pobytu doma ta loď shořela, tak jeho se to v tu chvíli netýká. Splnilo se to, co jsme od toho očekávali, že budeme mít víc času na sebe navzájem. I když to není vždy jednoduché (třeba jsme poprvé trávili Štědrý den bez sebe), tak oproti předchozím letům jsme oba šťastnější a víc v klidu. Samozřejmě to souvisí i s vyšším platovým ohodnocením a možností se tímto směrem ještě dále posouvat. Nechci znít jako přílišná materialistka, ale s malými dětmi prostě tu finanční jistotu potřebujete.

Nevadí manželovi, že vyměnil prestižní místo na fakultě za manuální práci? Většina lidí se snaží dostat z montérek do obleku, nikoli naopak. Chápu, že on asi vždy bude mít možnost volby, která mu dává svobodu, ale na fakultě byl do značné míry svým pánem, na palubě zřejmě pouze plní pokyny někoho jiného, na což není zvyklý. Jak to snáší?

Určitě bylo trochu těžké sestoupit z pozice, kdy se připravujete na docenturu a vedení katedry a najednou se stanete tou poslední pomocnou pracovní silou na lodi, tj. člověkem, který nic neumí a musí se vše učit od základů. To by byla asi trochu rána pro každé ego. :-) Ale jinak si myslím, že si ten posun velmi užívá. Mnoho lidí, kteří se živí intelektuální prací, jsou dle mého rádi za každou manuální činnost, u které mohou tak trochu vypnout a zároveň vidí hned výsledky své činnosti. Z hlediska plnění pokynů to je spíš posun, v akademické sféře také stále plníte nějaké pokyny a plány, ale na lodi jsou alespoň ty pokyny jasné, rychle splnitelné a především opravdu hned viditelné. Což přináší mnohem rychlejší pocit uspokojení. No a v neposlední řadě mu manuální práce přidává trochu toho „mužského sebevědomí“, prostě ten pocit satisfakce, když se povede hodit lanem a na první pokus uvázat loď, je asi dost nabíjející. :-)

Plánuješ změnit práci i ty? Máš konkrétní představu? Jaké vnímáš výhody a nevýhody?

Já se v současné chvíli především těším, až dostříhám pomyslný metr a skončím na pozici proděkanky. Mám doma dvouletého syna, který si zaslouží mámu, co je alespoň chvíli na rodičovské dovolené. Upřímně si teď neumím moc představit, jak bych kloubila manželovu práci na lodi, péči o dvě děti a kariéru v akademické sféře. Takže je dost pravděpodobné, že ji nakonec také opustím. Zatím si dávám time-out a rozhodnu se po alespoň půl roce mimo instituci. Kromě práce v akademické sféře spolupracuji už dlouhodobě s jednou soukromou firmou, kde se rýsuje možnost práce v zásadě výhradně formou home office, případně zvažuji nějaký částečný úvazek v místě bydliště - momentálně totiž dojíždím do vedlejšího města, než ve kterém bydlíme a kde chodí starší syn do školy. Výhody práce akademického pracovníka jsou poměrně velká časová flexibilita a možnost sestavit si rozvrh dle svých představ. Hlavními nevýhodami je velký tlak na výkon a nároky na vaše maximální nasazení i v době, kdy máte oficiálně volno. Téměř každý den tak zažíváte situace, kdy musíte volit mezi kariérou a rodinou, což nutně vede k otázce, jestli vám ta kariéra za to stojí…

Plánuješ si nechat alespoň nějakou pedagogickou činnost, třeba mimo fakultu? Nebojíš se, že ti bude ten zmiňovaný „mateřský“ prvek v tvé práci chybět?

Ano, ráda bych v téhle oblasti zůstala nadále aktivní, například si umím představit nějakou pravidelnou vzdělávací činnost v regionálním muzeu, ráda bych si i doplnila vzdělání v oblasti muzejní pedagogiky. Případně si umím představit, že bych působila například jako lektor nebo osobní kouč v soukromém sektoru. Možnosti jsou zkrátka otevřené. :-)

A co pocit sounáležitosti? Když člověk někde pracuje, je součástí týmu, tak ho někdy na místě drží fakt, že jeho práci nemá kdo dělat. Všichni by se jeho odchodem dostali do problémů. Tohle ve vašem případě nehrozí? Nepřesvědčovali - v případě manžela - a nepřesvědčují - v případě tvém - vás kolegové, ať zůstanete, protože vás nemá kdo nahradit, že utrpí fakulty jako celek?

Ano, to je ta nejtěžší část rozhodovacího procesu při odchodu... jistý tlak na vaši odpovědnost vůči ostatním kolegům, studentům, instituci, která vás vychovala. Ale tam pro mě přichází ten zásadní moment a bod zlomu, kdy si prostě člověk musí vybrat, zda je pro něj důležitější rodina nebo kariéra. Oba jsme si s manželem v určité chvíli položili otázku, jak bychom chtěli, aby vypadal život nás i naší rodiny za deset, patnáct let a jestli jsme spokojeni s tím, kam to celé směřuje. No a došli jsme k závěru, že prostě spokojení nejsme a přináší nám to více starostí než radostí. Bude to asi znít dost sebestředně, ale s dětmi člověku dojde, jak je život krátký a že není nutné ho trávit tak, jak nechcete. A to říkám s vědomím, že do mě moje alma mater hodně investovala a já vždy cítila potřebu jí to vrátit. Nicméně mám zároveň pocit, že už jsem vrátila dost a teď je prostě čas na mě a moje potřeby.

A co rodiny - předpokládám, že na vás jsou hrdí; nepřijde jim to jako plýtvání vaším nadáním a studiem, opustit práci na vysoké škole?

My oba s manželem pocházím z dělnického prostředí, takže naši rodiče na nás určitě vždy byli hrdí, ale zároveň příliš nerozuměli tomu, co vlastně děláme. Ano, samozřejmě byli pyšní na to, že jejich dítě učí na vysoké škole, nebo dokonce zastává nějakou vedoucí pozici, ale zároveň viděli, že dlouhodobě nejsme spokojeni a vůbec nechápali, jak je možné, že jsme finančně tak nízko ohodnoceni. Máme oba štěstí na milující a podporující rodiče, takže to, myslím, vidí úplně stejně jako já, když za mnou manžel přišel s tím, co bych říkala na to, kdyby takovýmto způsobem změnil kariéru a jestli by mi to nevadilo. Já mu na to tenkrát řekla, že je mi vlastně úplně jedno, co bude dělat, ale přeju si, aby byl spokojený a vracel se domů s čistou hlavou. Nebrala jsem si ho proto, kde pracuje, ale proto, jaký je... no a vlastně si říkám, že při práci na lodi bude mít nakonec možná víc času i na tu filozofii nebo muziku, kterou může dělat ve volném čase a bez tlaku na výkon, prostě jen pro radost. A naši rodiče to vidí asi dost podobně; jde jim hlavně o to, abychom byli spokojení a šťastní.

Je to za dlouho, ale až se tvoje děti budou rozhodovat, kam půjdou na střední a případně vysokou školu, myslíš, že tato vaše zkušenost bude mít vliv na to, co jim poradíte? Je důležité být napřed filosofem, aby člověk mohl být s radostí lodníkem, nebo by bylo snazší vybrat si rovnou odbornou střední školu?

Trefila jsi hřebíček na hlavičku! Můj syn je ve druhé třídě a já už přesně nad tímto každý den přemýšlím. A vlastně nevím, co chci, aby moje děti studovali a čím se živili... jsem si ale jistá, že jim přeju, aby našli něco, v čem budou vynikat a díky čemu se budou cítit šťastní. Ráda bych jim poskytla to, co moji rodiče mně, možnost svobodné volby bez odsouzení a tlaku na splnění nějakých mých osobních představ a ambicí. 

A která cesta je lepší, to popravdě opravdu nevím. Ale v našem případě směřovala přesně tak, jak měla. Ani jeden z nás nelituje, že jsme studovali a učili na vysoké škole, ta zkušenost nás dostala přesně tam, kde jsme teď a jsme za ni rádi. Zda bychom byli oba šťastnější, kdybychom vystudovali rovnou odbornou střední a třeba už od devatenácti let pracovali ve svém oboru, to těžko říct, ale jisté je, že bychom se pak pravděpodobně nepotkali. Takže buď jak buď, mělo to tak být. 🙂

Máš pocit, že je třeba na našem systému vzdělávání něco změnit? Je míst na vysokých školách zbytečně moc, bylo by lepší počty zredukovat a zbylé učitele lépe zaplatit, i za cenu, že vysokoškolské studium bude moci mít třeba jen polovina lidí oproti dnešku? 

Kéž by to bylo tak jednoduché! Systém financování vysokých škol je tak složitý a ne úplně funkční mechanismus, že tento sice možná na první pohled logický krok, by k podobnému efektu nevedl. Možná se to nezdá, ale vysokoškolsky vzdělaných a studujících je u nás pořád méně než v ostatních evropských zemích, stále se máme kam posouvat. My žijeme v ústeckém kraji, který je velmi specifický složením obyvatelstva i mírou vzdělanosti, a univerzita tu proto má opravdu nezastupitelnou roli. Je tu prostě potřeba a měli bychom si ji hýčkat a ne ji redukovat.

Změny ale ve vysokoškolském vzdělávacím systému potřeba jsou, a to především ve zmiňovaném systému financování, ruku v ruce se zvyšováním kvality. V současné chvíli to ale vidím tak, že na to, jaké podmínky na některých fakultách panují, je vlastně malý zázrak, jak moc kvalitní práci zde lidé odvádějí. A dělají to právě proto, že cítí tu obrovskou tíhu odpovědnosti a taky proto, že tu práci prostě mají rádi. Ale někdy zkrátka ani to nestačí…

A mělo by tedy smysl změnit rozložení oborů, umenšit ty humanitní a posílit technické? Z toho, co vím od svého manžela, by to valný efekt nemělo, protože střední školy neprodukují dost vybavených zájemců a z lidí, kteří touží stát se filosofy, asi dobří inženýři nebudou… Jak přesvědčit děti na základních školách, že mají toužit po tom, co je v budoucnu uživí? A je to důležité, studovat to, co mě v budoucnu uživí? (Fakt, že díky studiu potkám partnera, to zdůvodňuje zpětně, nebude asi motivem k podání přihlášky.)

Souhlasím s Tvým manželem, že by to smysl nedávalo. Absolventů humanitních fakult není zbytečně moc, jak se nám neustále snaží sugerovat média řečmi o vysokoškolácích v Mekáči a podobně. Jasně, ne úplně každý končí v oboru, ale možná by leckoho překvapilo, jak vysoká je úspěšnost absolventů humanitních oborů při hledání práce v oboru. Ono je totiž to uplatnění docela široké, takže na rozdíl od technika nebo experimentálního biologa je vlastně ta možnost uplatnit se tzv. v oboru mnohem vyšší. Člověk, který umí kriticky myslet a má přesah i do jiných oborů, se může hodit v leckterém sektoru.

Jak ale zjistit, co mě do budoucna uživí, to je otázka za zlatého bludištáka. Já to momentálně vidím tak, že bych svým dětem chtěla co nejdéle nechat otevřené všechny možnosti, aby měly čas najít to, v čem jsou skutečně dobří a čemu se chtějí věnovat naplno. :-)

Fotografie pocházejí z archivu Stanislavy Musilové.