Občas se modlíme za nová kněžská povolání. Jak snadné to Bůh má, když chce tyto modlitby vyslyšet? Jak složitá je cesta k jednomu chlapskému „ano“ pro službu v církvi? O tom, co ho přivedlo do semináře a co od své budoucí práce faráře čeká, si s námi povídal pražský bohoslovec Jeroným Pelikovský.

Pozdní večer na vánoční besídce.

Seminaristé jsou prý dneska ohrožený druh, takřka na vymření. Když jste se dneska ráno před kostelem koulovali, vypadali jste docela životaschopně. Kolik vás teď v pražském semináři je?

Tak ono ani nejde o to, že bychom nežili, spíš je nás málo 🙂. Tento semestr je nás celkem osmnáct. Dva jsou ale řeckokatolíci, co tu jsou  na „erasmu“, a jeden je v pražském exarchátu.

To není zase tak málo. Je nějaký předpoklad, kolik bohoslovců to opravdu dotáhne až ke kněžskému svěcení? Jak často si to někdo rozmyslí, usoudí, že tohle nerozlišil správně a odejde dělat něco jiného?

Někde jsem slyšel, že polovina. Ale hodně jich to zazdí už v konviktu. Tady v Praze jsem zatím odchod za tři roky ještě nezažil.

To je dobrá zpráva. Tak snad vám to vydrží. Mohl bys vás stručně představit? Pocházíte z „dobrých katolických rodin“, ve kterých se sluší mít v každé generaci jednoho kněze, nebo jsou mezi vámi i konvertité? 

Nevím, jestli se pravidlo jednoho kněze na rodinu ještě někde drží 😀, ale povětšinou pocházíme z katolických rodin. Myslím, že letos jen dva jsou konvertité. Jinak co bohoslovec, to originál. S takhle rozdílně nastavenou skupinou lidí jsem se ještě nesetkal. Jsou tu bohoslovci, kteří milují varhany, jsou tu ti, kteří milují kytarovky. Někdo by měl nejradši všechno v latině, někdo by zase chtěl mít mše na pařezu 😀. 

Jsou tu i kluci, jejichž rodiče třeba nejsou až tak věřící, takže nebyli zpočátku tak rádi, že jejich synové do semináře šli, a jsou tu i takoví, jejichž rodiče jsou v katolickém světě dobře známí. Někteří své povolání pocítili už v dětství, někteří až v dospělosti. Věkově jsme tu taky dost namíchaní: od maturitního věku až po čtyřicátníky (mně je jednatřicet 😀).

Jak vypadá takový bohoslovec?

Třeba Zdeněk: To je takovej týpek, co dokáže opravit všechno od ledničky až po auto. No a on často chodil na sběrnej dvůr, kde narazil na jednoho františkánskýho terciáře. Ten ho jednou vzal do kostela a on tam pochopil, že do kostela patří. Šel do katechumenátu a tak po roce na něj přišly myšlenky, že by se měl stát knězem. Mezitím se nechal pokřtít a začal pracovat v charitě. Myšlenky se vrátily a viděl to všude. Přišlo mu to hrozně nesmyslný a že to prostě nemůže být z jeho hlavy. Podal přihlášku, je tu druhým rokem a myslím, že vnitřně vnímá, že je to ono.

A jak ses dostal do semináře ty? Jaké jsi měl dětství? 

😀 No, já to měl docela jinak nastavené. Do semináře, respektive ke kněžství, mě to nikdy extra netáhlo. Měl jsem i jeden sedmiletý vztah, který nakonec nedopadl. Pár let na to jsem ale absolvoval jednu takovou punkovou pouť do Assisi za svatým Františkem. Šel jsem bez peněz a vzal jsem si na to třicet dní. Tehdy jsem byl živnostník, grafik, a tak jsem si mohl dovolit přeplánovat projekty. Nikdo z kamarádů se však nepřidal 😀. Obzvláště, když slyšeli, že to bude bez peněz. No a na té pouti si mě Bůh hodně uchopil. Ukázal mi, že když se plně odevzdám do jeho rukou, když mu předám otěže, tak se začnou dít divy. Zkrátka ta pouť měla být o tom, že dokážu v tvrdém světě přežít i bez peněz, že si svými silami najdu jídlo (kukuřici, jabka, ryby,...), nebo že si někde v hospodě, na statku či faře něco odpracuju. Hned první večer mi Pán Bůh ukázal, že já budu jen chodit a sbírat jeho milost. Že to nebudu já, kdo si bude shánět jídlo a nocleh, ale že se o to postará On. No a opravdu se tak stalo. Za celý měsíc jsem pod širákem spal jen dvakrát a jídla jsem měl víc, než jsem potřeboval. Dokonce jsem měl i pivo a tak 😀.

Zkrátka jsem viděl svět očima svatého Františka, Božíma očima, a už jsem se na něj nikdy nedokázal dívat jinak. Respektive už jsem se ke svému předchozímu stylu života nechtěl vrátit. Věděl jsem totiž, že už nechci svůj život řídit sám, že Bohu chci předat otěže a nechat ho kecat do všeho, co dělám. V prvních měsících jsem se rozhodl, že už fakt nic nechci. Že o nic nebudu usilovat, ale to nejde. Teď to vnímám víc tak, že člověk má jít za svými touhami, ale že se jich musí umět i vzdát, protože jsou to často jen představy, a že pokud člověk chce následovat touhy, musí své představy překračovat, nezaseknout se na nich. Musí je umět interpretovat každý den. Touhy, které do nás Bůh vložil, totiž vedou daleko za horizont toho, co si sami dokážeme představit.

Po pouti jsem se začal modlit za budoucí manželku, ještě jsem stihl jednu holčinu uhánět 😀, ale dodával jsem tam vždycky ještě: „Ale jestli to chceš Pane Bože jinak, tak klidně.“ No ale u toho jsem se vždycky smál, protože jsem byl přesvědčený, že po mně Bůh chce rodinu. Respektive nikdy předtím jsem se ho na to neptal 😀. A tak po půl roce, protože jsem byl natvrdlej, mi to Pán Bůh přišel říct víc narovinu. Jakože slova jsem neslyšel, ale věděl jsem v tu chvíli, že to je On. Ten, co mě provázel celý ten měsíc na pouti. A to, co jsem v tu chvíli cítil, jsem si převedl do slov: „Tohle jsem si pro tebe připravil, tak jestli chceš, pojď do toho se mnou.“ Cítil jsem v tom velkou svobodu a samozřejmě nabídku toho, že v tom nebudu sám. Nebýt té pouti, nikdy bych nesouhlasil. Vzal jsem si ještě měsíc na rozmyšlenou, ale stejně jsem mu to potvrdil. S podmínkou, že jestli jsem si to špatně vyložil, tak ať mi dá pořádnej kopanec 😀. Zatím nedal 😀.

Skupinka mimopražských seminaristů se snaží ukázat pražským svou převahu; tak vzniklo ve photoshopu selfie s papežem.

To je krásný a silný příběh. Zkušenost sedmiletého vztahu se ti určitě bude hodit, to už muselo dojít na kompromisy. :-) Co na tohle tvé rozhodnutí říkali doma? Byli rádi, nebo ti to spíš rozmlouvali? Být dneska katolickým knězem je asi náročnější než dřív.

Jj, díky ní jsem pochopil, že Bůh je láska 😀, a taky jsem nahlédl pod pokličku ženského světa. Za to jsem dodnes vděčnej. Jsem si jistej, že jsem to potřeboval. Měl jsem totiž představu, že muž musí být tvrďák. Ona mi ukázala emoční svět a taky mě naučila věci komunikovat 😀.

Doma si mamka myslela, že jí jdu oznámit novou holku. Ale vzala to hnedka. Táta mávl rukou a prohlásil něco typu: „Kdo ví, co bude za půl roku.“ Ale teď to bere vážně. Ví, že jsem se pro to rozhodl. Všichni mě v tom podporují, ale podporovali by mě, i kdybych si našel holku 😀.

Nevím, jestli to je náročnější, nemám srovnání. Spíš už to není tak časté.

Odkud pocházíš? Jak probíhala Tvoje křesťanská výchova?

Na základce a gymplu jsme z celé třídy byli věřící jen tak dva tři. Ale farnost Litomyšl je fakt živá. Jako malej jsem jezdil na chaloupky (farní tábor), na různý cyklopuťáky, pak na spolča. Vlastně se vždycky můj střed dění nějak motal kolem farnosti. Ne, že bych ale neměl nevěřící kamarády.

Výchova? 😀 Tak na náboženství jsem chodil. První svaté přijímání absolvoval. Tohle si už moc nepamatuju. Biřmovanej jsem byl na vejšce, ale ta příprava mě nebavila a vlastně si z ní moc neodnáším. Já jsem víc praktik. Sleduju lidi a vnímám, co žijou. Od každého si můžu vyzobnout kus inspirace. Od rodičů jsem vždycky vnímal, že Bůh je důležitej. Od své holky jsem pochopil, že není jen zákonodárce, ale že je to o vztahu. No a na pouti - to už jsem popisoval 😀.

Zažila jsem dobu, kdy na pražské Katolické teologické fakultě nesměly studovat ženy, a když jsem si šla koupit učebnici řečtiny, musel si mě dotyčný vyučující vyzvednout na vrátnici, v kabinetu mi učebnici prodat a zase mě doprovodit dolů, abych se po fakultě nepohybovala bez dozoru. To už je dnes jen těžko uvěřitelné. Vzhledem k novým oborům na KTF tam možná studuje víc žen než mužů?

Jsou tam samý holky 😀. Povětšinou studují jiné obory. Na teologii jich ale taky pár je. Ve třeťáku jsme na teologii čtyři. Jedna holka a tři bohoslovci 😀 Prváci mají dokonce dvě holky.

To by bylo zajímavé se zeptat i těch studentek, jak to vnímají. Také to pro ně není běžná situace. Jaké to je pro bohoslovce, potkávat na chodbách hloučky mladých děvčat? Vnímáte to jako náročné, nebo už vám to přijde úplně normální? Podle toho, cos říkal, se bohoslovci ve velkém se spolužačkami nežení. 🙂

Já mám holky rád 😀. Rád se s nimi bavím. Právě díky Lucce (holčina, s kterou jsem chodil) jsem pochopil, že ve svém životě ženy potřebuju. Ukazují mi jinou dimenzi světa. Úplně odlišné vnímání než mám já. A taky jsem v životě pochopil, že to, že je mi nějaká holka sympatická, neznamená, že s ní musím chodit 😀. Zkrátka pokud mám dobré kamarádky a chovám se k nim jako ke kamarádkám, pak je to všechno ku prospěchu nás obou.

Ne, myslím si, že zrovna tohle riziko je minimální. Navíc ve farnostech se ženám vyhnout taky nedá 🙂, takže je lepší, když se to protřídí zavčasu 😀.

Seminární dvorek - stavění zpovědního sněhuláka, který nic nevykecá.

Jaká průprava ti pro kněze přijde nejdůležitější? Co lze udělat pro to, aby muž skutečně správně poznal, co po něm Bůh chce, a zároveň, jestli je doopravdy ochotný dodržet vše, co to obnáší - nejen teď, ale i za desítky let, až bude sám jiný a v úplně jiné situaci?

Člověk nikdy neví, co bude za pět let, natož za dvacet. Podle mě to není o tom, že budu dokonalý a budu perfektním knězem. Ani když jsem se s Luckou zasnoubil, jsem nevěděl, co mě v životě s ní čeká. Ale věděl jsem, že to s ní chci risknout. Stejně to mám s církví. Já nevím, co mě čeká. Jsem otevřený všemu, nebo alespoň chci být otevřený všemu 😀. A taky to předkládám Bohu. Bez něj bych do toho nešel. Zkrátka jsem se rozhodl, že to s církví risknu 🙂. A nečekám, že to bude ideální partnerka pro život. Jen jsem se do ní opravdu zamiloval, a to je to, o co se budu v kněžství pokoušet, o co budu usilovat. Netoužím ji změnit, ale milovat takovou, jaká je. Se všemi krásnými i, bohužel, ošklivými rysy. A taky důvěřuju Bohu, že doplní, co je třeba doplnit. Že možná o něco velkýho přicházím, ale On mi to nevezme. Jen mi to dá jinak. 

Na facebooku Signálů se jako reakce na zmínku o dni otevřených dveří na KTF objevila námitka, že se zvyšující se teologickou vzdělaností laiků nestoupá počet kněžských povolání, a vyznívalo to tak, že takové vzdělání je pro laiky zbytečné, ne-li nevhodné. Jak to vidíš ty? Jsi rád, že dnes leckterý lékař nebo ajťák má i teologické vzdělání, nebo v tom vidíš nějaké nebezpečí? Může to církvi něco pozitivního přinést?

Myslím si, že vzdělání je důležité, avšak není všespásné 😀. Určitě, kdo má chuť a sílu studovat teologii, ať to dělá. Je tam opravdu ukryta nauka církve a znát, jak se církev vyvíjela a jak má které otázky propracované, opravdu otevírá oči. Někdy je toho na mě sice moc, ale věřím nebo spíše chci věřit, že to stojí za to 😀. 

Myslím si, že je potřeba, abychom začali vnímat, že církev - to jsme my. Ne kněží nebo biskupové. Církev jsme my všichni. Každý má právo do toho kecat, mít svůj názor, vířit tak diskuzi. Jako celá církev společně máme sensus fidei.

Myslím si, že teologicky vzdělaný laik může do církve přinést svůj pohled na věc. Což může i laik teologicky nevzdělaný 🙂, jen nesmíme zapomenout, že církev už tu stojí dva tisíce let a judaismus, na který „navazujeme“, o dalších dva tisíce let déle. Chci říct, že je to opravdu obrovské množství lidských generací, které se poctivě snažily žít s Bohem. Je to velký poklad, obrovský poklad. Byla by škoda jen tak jednoduše říci, svět se změnil, všechno škrtáme. Je tedy potřeba navazovat na to, co máme, a promýšlet to více do hloubky. Být uctivý k předchozím generacím a snažit se tu naši radostnou zvěst vykládat jazykem dnešní doby. A právě třeba laický úhel pohledu nám v tom může pomoci.

Co tím konkrétně myslíš? Škrtáním myslíš rezignaci na některá pravidla, nebo něco jiného?

Myslím tím ty věčné boje mezi tradičními a liberálními katolíky 😀. Myslím, že potřeba je obojí. Papež František někde píše, že mládí má energii a chuť, stáří má zkušenosti. Je potřeba, aby mladí naslouchali svým prarodičům a stavěli svůj život právě na jejich zkušenostech, které převedou do současné doby.

Je něco, co ti ve vašem vzdělávání bohoslovců chybí a co bys považoval za užitečné tam doplnit? Třeba psychologii nebo účetnictví nebo něco jiného?

Tak nějaká psychologie na fakultě mě ještě čeká. V semináři máme nově dost psychologických seminářů, za což jsem moc rád. Já osobně potřebuji spíš praxi a ty teoretické věci si v ní spojovat. Možná by nebylo špatné rozdělit teologii na „vědeckou teologii“ a pastoraci. Někdo má opravdu na to, aby zkoumal prameny a hledal pravdy víry. Jiní zas počítají s tím, že budou především v pastoraci. Teologie je teď více nastavená pro badatele.

V kterém ročníku aktuálně jsi? Co Tě čeká po dokončení studia?

Jsem ve třetím ročníku, takže studovat budu ještě dva a půl roku minimálně. Po dokončení studia mě snad vysvětí a pak budu jáhnem. Uvidíme, jak dlouho. Pro mě je důležité teď dodělat školu. Jak jsem už říkal, jsem víc praktik, potřebuju ty pravdy víc žít, než o nich teoreticky uvažovat. Takže co bude po svěcení je právě ta zaslíbená praxe 🙂.

Máš nějakou představu, jak chceš vést svou farnost, až nějakou budeš mít? Víš, co by sis přál, a čemu se naopak chceš určitě vyhnout?

Jak vést farnost? Chci tam hlavně být pro lidi. Chtěl bych vytvářet prostředí pro kvalitní vztahy a prostor a příležitosti, jak se více přibližovat k Bohu. Co to ale konkrétně znamená? To budu řešit až za běhu. Svou úlohu poslední roky vnímám jako takovou spojovatelskou. Myslím si, že dokážu chápat někdy až příliš mnoho úhlů pohledu, takže doufám, že budu takovým mostem mezi různými světy. Myslím, že to dobře vystihuje jeden takový můj postřeh. Česká republika není ani východ, ani západ. Litomyšl je sice v Česku, ale na hranicích. Lidé z Moravy mě vnímají jako čecháčka, lidé z Prahy víc jako moraváčka. Jsem bohoslovec, ale ne každý by to do mě řekl. Zkrátka, tím, že jsem na periferiích, mám přístup k oběma skupinám. Rád bych je propojoval.

Jo, přál bych si mít farní hospodu s nonstop zpovědní službou 😀, to je moje jediná konkrétní představa, jinak se těším na velká města, malé vesničky, na mládež i babičky (dědečky taky). Uvidíme, kde mě Pán Bůh bude chtít, myslím, že všude se dá pracovat na Boží vinici.

Dolomity - vrcholovka. V semináři každý rok v říjnu jezdí na pár dní na teambuilding, většinou právě do Dolomit

A to zmiňované zapojení laiků nějak plánuješ?

Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě jsem si jist, že farnost nemůžu a ani nechci táhnout sám. Vím moc dobře z různých projektů, že je třeba práci dělit. Nevím, co bude v budoucnu možné, ale farnost je všech lidí, kteří k ní nějak přináleží. Já do toho rád dám své síly a čas, ale není to můj projekt. Mám ho možná nějak víc na starost, ale tím to končí. Navíc každá farnost to má zařízené nějak jinak, bude potřeba se na ni naladit, začít vnímat, co je potřeba a po nějakém čase to třeba nějak začít posouvat dál. Věřím, že s laiky budu spolupracovat na denní bázi ve všech možných oborech, ekonomikou počínaje 😀.

A v té duchovní části? Dokážeš si představit nějaké větší zapojení žen, jinak, než že budou uklízet kostel a chystat květiny?

Určitě. Všechno se to bude odvíjet na té konkrétní farnosti a situace. Já takhle dopředu nepřemýšlím, takže nemám v hlavě jak a co konkrétně. Vím jen, že až mě Bůh postaví do situace, kterou bude potřeba řešit, nemám důvod shazovat někoho jen proto, že je žena 😀. I u nás ve farnosti máme ekonomku. V diecézi máme právničky a jedna z pomocných rukou biskupa je i řádová sestra.

Koukám, že se rád necháváš překvapovat. Přeju ti, ať jsou ta překvapení jen pozitivní. Je alespoň něco, na co se v nejbližší době těšíš?

No upřímně mé staré já si často dopředu plánovalo i konkrétní rozhovory a všechno potřebovalo mít jasně nastavené. Skrz tu pouť a věřím, že i jiné věci v mém životě, jsem pochopil, že život nejde naplánovat. Jde ho ale dobře prožít a s láskou reagovat na konkrétní situaci 🙂.

I negativní překvapení dokáže Bůh proměnit 😀. Konvikt byl například drsnou srážkou se zdí, ale dnes jsem za něj moc rád. Nikdy jsem takhle intenzivně s Bohem o svým životě nemluvil. K životu a lásce patří jak sladkost, tak i hořkost.

Na co se těším? Jsem v semináři moc rád, našel jsem si tam svý místo. Těším se na setkávání v našem ukrajinském křídle, na Vojtěšské spolčo a nábožko a teď teda hodně na konec zkouškovýho 😀.

Fotky pocházejí z archivu Jeronýma Pelikovského.