Ježíš je láska - ten by mi určitě neřekl, že hřeším

„To nemůžeš udělat, to by byl hřích!“ Málokterá věta je tak nemoderní jako tato. Dala by se používat jako poznávací znamení literatury ze staré doby. Označit něco za hřích je společensky nemožné. Pokusit se dotyčného dovést k poznání, že danou věc udělat nechce, to snad. Že není správná? Pro koho, v jaké situaci? Hlavně nezobecňovat! A v žádném případě nezasahovat druhému do svědomí! On jediný může říct, co mu škodí a co mu prospívá!

No dobře, samozřejmě jsou tu i tací, kteří velmi přesně vědí, za co přijde druhý člověk do pekla a neváhají ho na to veřejně upozorňovat. Bohužel je forma takového upozorňování často taková, že ji nechceme přijmout za svou. Motivovat někoho k nějakému jednání strachem a výhrůžkami? To se nám nelíbí ani mezi námi lidmi, natož abychom tak jednali ve jménu Božím.

Strach ovšem v našich životech místo má. Když vám odsoudí a popraví učitele a celá země vás s ním několik let vídala, najdete si odlehlé místo a dobře se zamknete. A nejste v klidu, klepou se vám kolena a pořád před sebou vidíte tu krev stékající z rozdrásaného čela přes oči a mouchy a chrčení člověka, který je na konci svých sil. Máte strach. Strašlivý strach. Hrozně moc nechcete, aby se to stalo i vám.

A najednou je ten učitel živý mezi vámi a říká: „Pokoj vám!“ Učedníci to prý vzali a radovali se. Možná byl Duch svatý nějak s nimi ještě dřív, než to Ježíš vyslovil. Když se objeví popravený muž, který dříve prohlašoval, že musí zemřít z vůle svého Otce, a prohlásí, že jako Otec poslal jeho, tak on posílá své učedníky, nezní to jako důvod k úlevné radosti. Spíš by se dalo očekávat vyděšené „Jak to myslíš? My nechceme jít ve tvých stopách!“ Naštěstí Ježíš v pokračování svého pozdravu nic takového nepožaduje. Nevyzývá ke statečnosti a smíření se s těžkým úkolem. Řekne něco nečekaného, tak trochu mimo kontext.

Dokud žil a učil, občas někomu spolu s uzdravením těla zvěstoval odpuštění hříchů. Vracel lidi do života nejen vidící, slyšící a chodící, ale také s uzdravenou důvěrou, přijaté a milované. Takové, kteří mohli dál zvěstoval naději a přijetí. Budilo to větší nevoli než uzdravování v sobotu. „Kdo jsi, že odpouštíš hříchy?“ Jako by se to neslušelo. Odpouštět hříchy smí jen Hospodin, a to až jednou. Tady na zemi po hříchu následuje trest. Vyloučení, ukamenování. Jak jinak by se udržel pořádek?

Ježíš po větě „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás,“ naváže „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Ježíš odpouštěl. Odpouštěl i těm, kdo své hříchy nevyznávali a kdo jich veřejně nelitovali. Nabízel odpuštění. Můžeš se na sebe dívat jako na přijímaného a milovaného. Chceš? Zkusíš se takhle obnovený vrátit mezi lidi?

Ježíš neříká „Nenazývejte věci hříchem, abyste nezraňovali,“ ani „Každý jednejte podle svého svědomí.“ Máme-li hříchy odpouštět, logicky nějaké jednání je hříšné a my ho jako hříšné máme poznat. Hřích, který není rozpoznaný jako hřích, nemůže být odpuštěn, a zranění, které popírám, nemůže být uzdraveno. Ježíš ale neříká ani „Vymyťte hřích mezi sebou,“ nebo „Trestejte hřích, jakmile ho uvidíte.“ Vyzývá k odpuštění, teď a tady. Netáhněte s sebou svá zranění až dokonce života. Uzdravujte je hned, jak je rozpoznáte. Jste lidé, poznání k vám přichází skrze slovo. Služte ostatním tak, že jim odpuštění budete zvěstovat. Služte ostatním tak, že budete strach měnit v pokoj. Jen uzdravený člověk, jehož slabosti a zranění vzal někdo vážně a nabídl na ně lék, může říct „Můj Pán a můj Bůh.“
 

2. neděle velikonoční

1. ČTENÍ Sk 4, 32-35
Jedno srdce a jedna duše.

Čtení ze Skutků apoštolů.
   Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všecko společné.
Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost.
   A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

Žl 118 (117), 2-4. 16ab+17-18. 22-24 Odp.: 1

Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."

Odp.

Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla.
Nezemřu, ale budu žít
a vypravovat o Hospodinových činech. Hospodin mě sice těžce ztrestal, nevydal mé však smrti.

Odp.

Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!

Odp.

2. ČTENÍ 1 Jan 5, 1-6

Každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Milovaní!
   Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání.
   Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
   Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.

EVANGELIUM Jan 20, 19-31

Za týden přišel Ježíš zase.

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.

   Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."

   On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím."
   
Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"

   Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."

   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.