„Proč zrovna my? Proč se to muselo stát právě nám?“ Otázka, kterou se užírá mnoho lidí, kterým se přihodilo něco zlého. Celý život od začátku až do konce dává příležitost se takto ptát. „Všichni spolužáci spolu randěj a nic se nestane, proč zrovna my museli přijít do jiného stavu? Všichni kamarádi mají do roka po svatbě dítě, proč zrovna já nemůžu otěhotnět? Všichni mají krásná manželství, jen my si nerozumíme. Moji vrstevníci jezdí na dovolené a chodí po horách, proč já mám nemocné nohy a došourám se leda do sámošky? Tolik zlých a hloupých lidí se dožívá devadesátky, proč zrovna moje manželka musela umřít před sedmdesátkou?“ Jsou otázky, na které neexistuje odpověď.

Zdroj: Flickr

Samozřejmě bychom se mohli ptát i opačně. „Tolika dětem se rozvádějí rodiče, proč já mám to štěstí, že máme doma klid? Když je pro tolik spolužáků náročné obstát při písemkách z chemie, jak to, že zrovna já mám to nadání, že mě to nejen jde, ale ještě mě to baví? Leckterý kamarád má problém sehnat práci, proč zrovna můj tchán věděl o té, kde se mi tak líbí?“ Jenže takhle se většinou neptáme. Pozitivní záležitosti budí mnohem méně pozornosti než ty negativní. 

Když někomu říkáme „Budu se modlit,“ myslíme tím, že budeme o něco prosit, že se budeme přimlouvat za změnu něčeho k lepšímu. „Budu se modlit,“ neznamená v běžné mluvě „Budu děkovat“ nebo „Budu chválit“ – minimálně mimocírkevní společnost takový význam slovesa modlit se ani nezná a v křesťanství jsou chvály speciální druh modliteb, které mnoho křesťanů pořádně nikdy nezažije. I během bohoslužeb se soustředíme především na všechna ta „Prosíme tě“ a snažíme se nezapomenout na nic, co by Hospodin mohl vylepšit. 

Vždyť Hospodin je tvůrce a pán tohoto světa, tak je samozřejmé, že se na něj obracíme. Ajťákům v práci také nevoláme, abychom jim poreferovali, jak všechno dneska funguje, ale obracíme se na ně, až když nastane problém. A Bůh nás na jednu stranu stvořil k obrazu svému a slibuje nám život věčný, na druhou stranu nás neochrání před smrtí samotnou – tu musí prožít každý z nás. Přestože se ateisté domnívají, že pro lidi, kteří věří „v život po životě“, je smrt snadná, velmi často tomu tak není. Smrti se nebojí spíš ti, pro které je život nadmíru těžký, ti, kteří oslovili všechny doktory a všechny své prostředky vynaložili na léčení, ale nic jim nepomohlo, naděje na zlepšení vyhasla a jejich trápení je takové, že jim znemožňuje se ze života radovat. Samozřejmě, že člověk, který má k Hospodinu důvěru a spoléhá se na jeho moudré řízení, snáší lépe i blízkost smrti. Takový člověk ale snáze nese i útrapy života, nejen jeho konce.

Vlastností, kterou si Ježíš získával srdce lidí, byl soucit. Nezlehčoval trápení lidí ani jejich obavy. Nedomlouval malomocným, že mají svůj úděl trpělivě přijmout a pokorně se za hradbami měst rozpadat až do úplného rozpadnutí. A neříkal těm, kterým někdo zemřel „Co pláčete, copak nevíte, že je u Pána, to máte tak malou víru? Nepřejete své dceři nebo bratru, že je v náruči Hospodinově? Copak vy sami se netěšíte, až se zbavíte pozemského trápení a budete tam, kde máte být?“ Ježíš nebyl moralizující učitel žebříčku hodnot, byl nadějí pro krvácející ženy a zoufalé rodiče. Mohla za ním přijít žena, která na tomto světě nenašla uzdravení a které by se asi nikdo nedivil, kdyby svůj život sama skoncovala. Jeho uzdravení bylo k dispozici i pro ženu, která svým troufalým jednáním porušila pravidla zákona. Ani prosit nemusela – stačila její víra, že by Ježíš mohl její trápení ukončit a dát jí šanci se ještě radovat ze života, toho fyzického života tady na zemi. A Ježíš jí toto uzdravení dá, nepřesvědčuje ji, že ve svém utrpení a ponížení může najít smysl. I rodičům, kteří prosili za uzdravení dcery, ale prosit za její vzkříšení by je nenapadlo, dceru vrátil živou do náruče. A my si po dvou tisících letech vypravujeme právě tyhle příběhy a doufáme. Doufáme, že bychom ještě někdy mohli vyrazit na výlet. Že by mohla zabrat nová experimentální léčba. Že by se mohl objevit někdo, kdo by nás provázel životem. Že by se nám mohlo povést něco, na co bychom mohli být hrdí. Je tolik věcí, které se týkají tohoto světa, a nám na nich záleží. Protože i my jsme z tohoto světa. A Bůh sem přišel za námi a ukázal nám, že naše přání bere vážně. Že chce sdílet naši radost z našich pozemských záležitostí. 

Mnohá naše přání se nesplní. A může nás napadnout otázka, proč zrovna ta naše. V době, kdy Ježíš bral za ruku Jairovu dceru, umíraly nedaleko jiné děti a matky a otcové. I u nich někdo klečel a prosil Boha, ať je ponechá na tomto světě. A možná nikdy nepochopil, proč jeho prosba nebyla vyslyšena. Naše životy jsou protkány jak naší vírou, tak pokojným přijetím dané situace. Kdybychom nevěřili, že nám může být pomoženo, připravili bychom se o podstatný rozměr vztahu s Bohem. Kdybychom se ale odmítali smířit s tím, že naše přání nemusí být vyplněna, také bychom tomuto uškodili. Ježíš nás učí, že máme tlouci, dokud se dveře neotevřou, že máme překračovat svá práva a žádat víc, ale sám přijímá to, z čeho má strach, co nechápe a v čem se ocitá úplně sám, bez pomoci. 

Nemoc a smrt nejsou trestem. I ten, kdo se od otevřených dveří vrátí zpět, jimi jednou bude muset projít. My ale věříme, že ten, kdo umí vracet od dveří, umí také s láskou obejmout toho, kdo jimi prošel. A tato radost se mísí se zármutkem, když naše prosby nejsou vyslyšeny.

 

Pane,

stvořil jsi nás rozervané mezi dvěma světy.

Dal jsi nám lásku k tomuto pozemskému světu 

i touhu po tom, co tento svět přesahuje.

Chtěli bychom tu zůstat 

a zároveň víme, že to není možné.

Chtěli bychom poznat tvůj ráj,

ale jsme pevně svázáni s touto zemí.

Své milované ti svěřujeme 

a přitom se je zde snažíme zadržet.

Tisíce let píšeme verše, malujeme obrazy a skládáme hudbu,

kde se z tohoto rozporu vyznáváme,

a nic z toho neléčí naše rány, 

nic nezmenší naši bolest, když se musíme s někým rozloučit.

Vidíme, že v těžkostech rosteme,

a přece stále prosíme, ať nás těžkostí zbavuješ.

Bereme odvahu z toho, že i tys měl hlad, žízeň, puchýře na nohou,

že i tys byl k smrti unavený a ze smrti vyděšený.

Víme, že se nám nevysměješ.

Chceme všechno a je nám jedno, že to nejde.

Chceme všechno a věříme, že víš, že naše láska si neumí vybrat.

Nenech nás zlomit se bolestí, když našeho milého nevrátíš do tohoto života.

Dej nám sílu radovat se s těmi, jejichž prosby jsi vyslyšel.

Nepohoršil ses nad nemocnou ženou,

nepohorši se ani nad naším nepochopením.

 

 

Liturgické texty na 30.6.2024

13. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Mdr 1, 13-15; 2, 23-24
Ďáblovou závistí přišla smrt na svět.

Čtení z knihy Moudrosti.
    Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá.
    Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.

Žl 30 (29), 2+4. 5-6. 11+12a+13b Odp.: 2a
Odp.: Chci tě oslavovat, Hospodine,
neboť jsi mě vysvobodil.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.
Odp.
Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot.
Odp.
Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!
Odp.

2. ČTENÍ 2 Kor 8, 7. 9. 13-15
Co vám přebývá, přispěje chudým v nedostatku.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři !
    Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky.
    Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.
    Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: 'Kdo ( nasbíral ) mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.'


EVANGELIUM Mk 5, 21-43
Děvče, říkám ti, vstaň !

Slova svatého evangelia podle Marka.
    Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ní ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj.
    Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena.
    Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla ( zázračná ) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se to dotkl mých šatů?" .
    Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu.
    On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?"
    Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi.
    Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí." Posmívali se mu.
    On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel ( do světnice ), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst.