Třebíč má v rukávu spoustu překvapení

Pokaždé, když jedu na návštěvu do Moravských Budějovic, se přihodí nějaká povětrnostní nemilá událost, která mi komplikuje moji snahu objevovat okolí. Posledně jsem skončila za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a s autem pod sněhem (což mu vzhledem k pomačkanosti kapoty vlivem pomalu reagujících řidičů vyššího věku nijak neprospělo), takže jsem oželela svůj pečlivě naplánovaný výlet po okolí a jela rovnou domů. Na jaře bylo ale hezky, a tak jsem si řekla, že to tam přece jen prozkoumám trochu víc. Na benzínce jsem se slzou v oku zaplnila prázdno v nádrži i žaludku a rozhodla se, že zamířím směrem na Třebíč a budu improvizovat, protože takové výlety většinou stejně dopadají nejlíp. 

Při dopíjení benzínkového kafe jsem se rozhodla vyrazit si na rozhlednu. Zasloužilejší čtenáři si možná vzpomenou na moje koronové chození po rozhlednách - vždycky foukalo, rozhledna se kývala a já mám z výšek hrůzu. Takže je vám asi jasné, že objevení rozhledny na Pekelném kopci se jevilo jako ideální volba - vítr byl splněn, vysoká kývající se rozhledna taky, nic nebránilo dalšímu dílu seriálu "miluju rozhledy, nesnáším rozhledny". Protože jsem neměla úplně moc času na dlouhou štreku, rozhodla jsem se auto nechat na prasáka v širokém vyústění polní cesty a ten kilometr a půl k cíli by se zvládnul raz dva. Jak se ale ukázalo, byla jsem už asi čtvrtý řidič, kterého to napadlo, a už ten třetí se na to měl radši vykašlat, takže jsem jen na blikačkách zhodnotila mapovou situaci. Což o to, dalo by se popojet kousek do vesnice a nechat auto tam, jenže v tu chvíli mi psal kamarád z Chotěboře, že tam mají průtrž mračen a radar škodolibě potvrdil, že za chvilku bude peklo i v okolí Pekelného kopce. 

Lítostivě jsem se podívala na rozhlednu, jak krásně by se na ní bálo! A zrovna byla neděle a nad krajinou bylo krásně rozfoukáno, bylo by vidět až kdoví kam. No nedalo se dělat nic, na výlet v lijáku jsem nebyla úplně vybavená (ne, nevím, proč jsem si vzala bílé tenisky), takže jsem opatrně vycouvala ze složité situace (po mně přijel ještě jeden se stejným parkovacím nápadem a nějak nepochopil, že je plno) a vydala se směr Třebíč. Či spíš třebíčský Kaufland, když už jedu kolem, tak si nakoupím a aspoň bude čas vymyslet náhradní plán. 

V Třebíči jsem byla párkrát, tedy doslova dvakrát. Podruhé jsem si aspoň z části proběhla židovské město, a protože bylo v tu chvíli zcela turistůprosté, zafixovala jsem si ho v hlavě jako kouzelné místo. A neb mapa ukazovala, že v okolí je celkově docela dost zajímavostí a radar tvrdil, že mám ještě víc než hodinu čas, popojela jsem od Kauflandu na Karlovo náměstí, zaparkovala ferrari a vcelku nadšená vyrazila na objevování Třebíče, UNESCO města, ve kterém se nudit nebudete. 

Třebíč na mapě hledejte "pod dé jedničkou", mezi Jihlavou a Brnem. První zmínka pochází z druhé poloviny 13. století a souvisí s benediktinským klášterem, který stál na místě současného zámku. Právě díky tomu, že zdejší klášter patřil k jedněm z nejbohatších na Moravě, se Třebíč stala po Brnu a Olomouci třetím moravským "top" městem. Klášter zanikl, když se město stalo majetkem rodu Pernštejnů (těm taky patřilo ledasco). O rozvoj města se nejvíce zasloužili Osovští z Doubravice a v 16. století se stalo součástí Valdštejnského impéria. Třebíči se živelné pohromy nijak nevyhýbaly, velký oheň se střídal s velkou vodou, a během druhé světové války se město značně vylidnilo - z téměř dvou tisíc Židů z Třebíče i blízkého okolí se jich vrátilo jen 63. Když ale začala stavba nedaleké jaderné elektrárny Dukovany (která je teda mimochodem vidět úplně odevšud), začala vznikat velké sídliště pro její zaměstnance a dneska má Třebíč kolem 35 tisíc obyvatel. To jen krátký "wikipedický" úvod do děje. 

Ve městě sice žije lidí hodně, v neděli kolem oběda ale, světe div se, většina z nich sedí u nedělního oběda. Mohla jsem si tedy užívat pamětihodností po libosti. Měla jsem v plánu vyběhnout přes Masarykovu vyhlídku po hřebenu Hrádku a pak židovským městem zpátky. Vzhledem k blížící se nehezké barvě na radaru jsem zhodnotila, že zámek, baziliku a druhou půlku města za řekou, tedy především Strážnou horu, si nechám na příště. Na zmiňovaném kopci je totiž taky rozhledna, ale udělaná ze starého vodojemu, takže má výrazný plusový bod - pokud tahle by se kývala, asi je problém někde jinde než v silném větru. A jelikož je mimo sezónu zavřená, vlastně jsem nemusela litovat, že si ji budu ještě šetřit na jindy. 

Už ze svých dvou krátkých předchozích návštěv jsem si pamatovala jedno - krásně zapracovanou řeku do intravilánu. A jen se mi to potvrdilo. Přeběhla jsem na druhý břeh a po krkolomných schodech se vydrápala na zmiňovanou Masarykovu vyhlídku. 

Je škoda, že tou dobou už se valily mraky a fotky tak vyšly o dost tmavší, než by se mi líbilo. Taky začalo pořádně foukat a chotěbořská meteohlídka hlásila, že u nich sněží, takže jsem tušila, že to na špacírování úplně nebude, na kopci Hrádek ale nešlo neobdivovat. Cesta vede přímo po vrcholu strmého svahu nad řekou, park je tu krásně upravený a vy shlížíte dolů na centrum jako z dronu. Nejlepší je, když se dostanete nad židovskou čtvrť - to je nepřehledná směs uliček, zákoutí, dvorků a přístavků. Tak nějak jsem si vždycky představovala Stínadla. 

Na Hrádku vás nečeká jen Masarykova vyhlídka a hezké pěšinky. Najdete tu i ruinu bašty, mohylu Jana Žižky a fotopoint - místo opravdu fotogenické a jak jinak, s hezkým výhledem. Už takovou samozřejmostí jsou naučné cedule, těch je ostatně po celé Třebíči požehnaně - přece jen je to dost turisticky vytížené město. 

Když jsem došla na konec parku, mapa mi pravila, že židovský hřbitov, který je taky v UNESCO, je doslova za rohem, a přišlo by mi škoda tam neskočit. Obloha se sice povážlivě čuřila, ale seznala jsem, že když bude nejhůř, mobil mám voděodolný a dálkové ovládání k autu už nefunguje dávno, takže mě trocha deště nezabije (možná kdybych tušila, co ten červený radarový mrak doopravdy je, trochu bych to přehodnotila, ale k tomu se dostaneme). 

Zamířila jsem tedy směrem od řeky k židovskému hřbitovu. Navíc kousek od něj byl i geopark a ne, že bych tedy byla nějak extra kamenofil, ale když jdu kolem, tak co bych se nekoukla, že jo. 

Měla jsem kliku. Hřbitovní bránou jsem prošla ve chvíli, kdy jediní dva návštěvníci zrovna odcházeli, takže jsem měla celé pohřebiště jen pro sebe - a musím tedy poznamenat, že pokud byste v Třebíči měli vidět jen tohle místo, rozhodně nebudete zklamaní (pro tafofily bych skoro řekla, že je to povinnost!). 

Dá se říct, že se skládá ze tří částí, aspoň opticky. To, co vidíte jako první, je nejnovější a vlastně i nejsmutnější část - nejmladší hroby. A ano, tušíte správně, příliš velká část z nich vypadá podobně jako na fotce. Narazila jsem ale i na v rámci možností šťastné příběhy, pokud se mi podaří dohledat dost informací, zkusím k tomuto napsat samostatný článek. 

Zatímco první část je co se do náhrobků týče docela rozmanitá, v té druhé jsou secesní pomníky, všechno štíhlé vysoké hranoly, všechny otočené jedním směrem. Dívat se na tuhle část zezadu je docela symbolické - řady pomníků bez jmen a dat. Stejně jako ti, kteří tam neleží... Poslední část je smutná zase jiným způsobem. Staré náhrobky tu postupně mizí pod břečťanovým kobercem, mnoho z nich je naskládaných podél cestičky a už ani nejde poznat, jestli je to kámen náhrobní nebo obyčejný. Z téhle části je navíc vidět na druhou stranu údolí, kde je výše zmiňovaný geopark a nad zmolou sídliště, což taky vytváří zajímavý kontrast. 

Když jsem se chtěla začít vracet k autu, zavolala mi kamarádka, která v Třebíči bydlí, že má čas a můžeme se potkat, takže jsem na ni počkala a prošly jsme si celý hřbitov ještě jednou (hanbářka tam ještě nikdy nebyla). Byla unešená stejně jako já a genia loci nenarušily ani kroupy, které se spustily asi minutu po jejím příchodu. Čekaly jsme déšť, krupičky ještě dobrý, říkaly jsme si, v blahé nevědomosti, co nás čeká asi za čtvrt hodiny. 

To už jsme mířily ze hřbitova, když dorazil ten avizovaný nečas. Já myslela, že radar se uspokojil březnovým krupobitím a dá pokoj, opak byl pravdou. Že zažiju během takové chvilky kroupy a sněhovou chumelenici, to jsem opravdu nečekala a docela bych se bez tohoto zážitku obešla. Do obřích sněhových vloček se opíral vítr, takže se lepily úplně ze všech stran, a protože bylo teplo, tak de facto hned tály. Z plánované procházky židovským městem se tak stal zběsilý úprk směr kavárna Za Pecí u baziliky. 

Tady nutno zmínit, že nejsem zrovna kavárenský typ. Většina káv je na mě moc kyselá a nezachrání to ani mlíko. Kafe piju na množství, ne na kvalitu, a highlightem každého výletu je pro mě kafe na MOLce. Rozhodně ale dokážu ocenit příjemný podnik a to tahle kavárna rozhodně je. Nemusí vás chytnout aprílové počasí, aby vám to přišlo útulné. Dortík jsme si teda nedaly, ale kafe měli opravdu výborné, obsluhu milou a interiér jako když přijdete na návštěvu k někomu v Midsomeru (je-li tam po víc jak dvaceti řadách vražedného seriálu ještě někdo na živu). I jestli přes Třebíč jen pojedete, odložte auto na náměstí a projděte se ten kousek sem, stojí to za to. 

Ráda bych řekla, že třebíčská prohlídka s rodačkou pokračovala návštěvou baziliky, musím však konstatovat, že se nezadržitelně blížíme ke konci článku. Nebýt toho sněhu, určitě bych ještě chvilku pobyla, takhle jsem byla na doraz promáčená a ještě mě čekala cesta do Brna, takže jsem jen svou průvodkyni hodila domů, ona mi popsala, kam mě vezme příště, rozžehnaly jsme se a já zamířila směr Brno vyhýbajíc se dálnici tak důkladně, že jsem si zajela asi dvacet kilometrů. Samozřejmě že po tom, co jsme vyšly z kavárny, nebylo po nečase ani památky a sluníčko se usmívalo z modro-modrého nebe a já si aspoň mohla vyvětrat upocené auto. 

Už z toho dávného sobotního rána jsem tušila, že Třebíč má něco do sebe, a na Květnou neděli se mi to jen potvrdilo. Věřím, že o turisty tam nouzi nemají, ale přesto to nepůsobí jako nějaké extra turistické centrum, naopak, zdá se to být velice příjemným místem pro život. 

Pokud pojedete kolem a budete mít chvilku, určitě na chvíli přibrzděte. Parkování mají v centru neúrekom a i pokud byste měli jen na chvilku nakouknout do židovského města, určitě to stojí za to. 

Původně jsem chtěla s tímhle článkem počkat, až tam pojedu znovu a zvládnu i tu druhou polovinu města, ale kdoví, kdy do Budějc zase pojedu a jinak moc tímto směrem spády nemám (co je "pod dálnicí" je z nějakého důvodu zóna, které se absolutně mimoděk vyhýbám). A protože je letní putování hned za rohem, říkala jsem si, že vám sem tenhle tip přece jen dám. 

Co kdybyste projížděli Třebíčí a nezastavili, protože byste netušili, že je tu něco zajímavého... a to by byla škoda.