Roadtrip po Francii: Od Notre Dame přes autoservis až k Mont Blancu

Na přelomu září a října jsme vyrazili na roadtrip do Francie a do Alp. Ještě pořád bylo pěkné počasí, aby se dalo chodit po horách a spát ve stanu, a zároveň bylo v podstatě po letní sezóně, takže odpadly davy lidí. Vyrazili jsme sami, bez cestovky, se stanem, spacákem a hamakou a tím, že kempování na divoko není ve Francii zakázáno. Celý náš plán spočíval v tom, že v noci přejedeme Německo, dojedeme do Štrasburku a pak se uvidí. Plány na další dny jsme vymýšleli večer, občas dokonce až ráno, takže jsme nikdy nevěděli, kde skončíme. Spoiler: Skončili jsme v autoservisu.

V pondělí v brzkých ranních hodinách jsme dorazili ke Štrasburku a hned v tu chvíli se nám vymstila naše absence plánování. Francie má totiž zavedený systém ekologických zón a pro vjezd do některých měst potřebujete mít ekologickou známku Crit'Air. Tohle fialové kolečko se lepí na čelní sklo podobně jako dálniční známka. Jenže na rozdíl od dálniční známky si Crit'Air nemůžete jen tak koupit na benzínce. Musíte si o ni hezky požádat dopředu a ona vám přijde poštou. To jsme samozřejmě nevěděli, neudělali a měli jsme smůlu. Zjistili jsme, že do některých měst se prostě autem nedostaneme.

Zatímco některá města měla v rámci Crit'Air omezený pouze vjezd do centra, Štrasburk patřil k těm městům, která byla omezená celá, včetně přilehlého okolí. Problém s vjezdem jsme vyřešili tak, že jsme auto nechali na bezplatném parkovišti za vlakovým nádražím v Kehlu (a trochu se modlili, aby nám ho na tom pofiderním místě za stromy nikdo nevykradl), a pěšky přešli most Pont de l’Europe, který vede přes Rýn a přes německo-francouzskou hranici. Pak nás čekala hodinová procházka do centra.

Prošli jsme si centrum, ale protože bylo opravdu brzy ráno, bylo skoro všechno zavřené. Zajímavá je zdejší gotická katedrála Notre Dame (stejně se ve Francii jmenoval snad každý třetí kostel). Štrasburská katedrála má asymetrické průčelí a jenom jednu věž vysokou 142 metrů. Svého času se dlouhou dobu jednalo o nejvyšší budovu světa. Mojí první myšlenkou bylo, že druhá věž byla zničena za druhé světové války při náletech a jako připomínku na tuto událost ji neobnovili. Skutečnost byla mnohem méně epická. Druhá věž nebyla nikdy dokončena.

Po krátké prohlídce Štrasburku jsme popojeli do hor, abychom si udělali výšlap ke zřícenině Château de Frankenbourg z dvanáctého století. Zřejmě se nejedná o příliš vyhledávaný turistický cíl, protože jsme tam byli úplně sami a zříceninu jsme našli jen díky tomu, že jsme nedaleko ní zastavili na odpočívadle. Podobným stylem jsme objevili většinu našich cílů a užívali jsme si, že máme velmi často nějaké krásné místo jen sami pro sebe.

Původně jsme chtěli až přímo ke zřícenině dojet autem, protože jsme po nočním přejezdu byli značně unavení a Google mapy nás ubezpečovaly, že tam vede cesta. Cesta tam sice vedla, ale určitě ne pro osobní auto, jak jsme zjistili uprostřed strmého kopce. Nechtěli jsme riskovat, že hned první den dovolené zůstaneme viset někde v horách, sjeli jsme zpátky do vesnice a ke zřícenině došli pěšky. Od té chvíle jsme každou další cestu ověřovali ještě na Mapy.cz a mapách od Apple.

První noc jsme kempovali na odpočívadle v horách ve společnosti několika divokých prasat a další drobnější zvěře, která vedle prasat vypadala naprosto bezvýznamně. Východ slunce nás pak čekal u hradu Château du Haut-Kœnigsbourg. To, že se nachází asi patnáct minut od našeho provizorního kempu, jsme zjistili až ráno, když jsme v mapách hledali, co zajímavého se nachází v okolí. Středověký hrad je dochovaný a pyšní se sbírkou zbraní. Je turisticky velmi oblíbený, autobusy s turisty se tam sjížděly hned brzy ráno. My jsme si tříhodinovou prohlídku hradu nechali ujít, protože nás čekaly vinařské vesničky.

Cesta lemovaná vinicemi nás postupně zavedla až do Gevrey-Chambertin. Nikdo nás nebyl vinař, takže krásu tohoto místa jsme nedokázali pořádně ocenit. Měla jsem ovšem pocit, že jsem opilá jen z toho, že dýchám zdejší vzduch nasycený vínem. Doslova každý kousek půdy tu byl obsazený vinnou révou. Trojúhelníkový plácek o šířce pěti metrů u křižovatky, který bychom v Česku zabetonovali, nebo poseli trávou, byl v Gevrey-Chambertin malinkou vinicí. Odnesli jsme si odtud několik lahví vína, aniž bychom pořádně věděli jakého. Zpětně jsme zjistili, že se tu prodává asi třikrát laciněji než v Česku. Pro milovníky vína úplný ráj, pro nás výhodně nakoupené suvenýry pro rodinu, která vínu rozumí víc než my.

Den jsme zakončili v Dijonu, kam jsme dojeli v podvečer. Známka Crit’Air je tu povinná jenom při zvýšeném smogovém zněčištění, takže jsme mohli parkovat relativně blízko centra a ušetřit si dlouhou procházku. Zatímco předchozí den ve Štrasburku nebylo nic otevřeno, protože jsme tam dojeli příliš brzy, v Dijonu už nebylo téměř nic otevřeno, protože jsme sem dojeli pozdě. Navštívili jsme alespoň vítězný oblouk Porte Guillaume a těsně před zavíračkou kostel sv. Michaela a já už se těšila do přírody, která měla otevřeno nonstop.

Třetí den jsme pokračovali dále na jih přes Tournus, Taizé a Cluny. Tato města nespadala pod Crit’Air, takže jsme sem mohli bez obav vjet. V Taizé se vedle blízkosti komunity nachází krásné parkoviště, takže problém s parkováním odpadl. Byli jsme tu přes poledne, když zrovna probíhala mše svatá se zpěvy z Taizé. V klidu jsme se prošli po areálu, poslechli si zvony odbíjející poledne a nakoukli do krypty. V Cluny jsme trochu zápasili s parkovacím automatem na náměstí, ale nakonec jsme z něj kýžený parkovací lístek dostali a mohli si prohlédnout městečko a klášter.

Odpoledne jsme strávili výšlapem na vápencový sráz Roche de Solutré, což byla relativně nenáročná procházka, a nad hlavami nám tu kroužil paraglidista. Jelikož se sráz nachází uprostřed roviny, chvílemi se mě zmocňovala závrať a já si začala uvědomovat, že hory v Alpách budou ještě mnohem, mnohem vyšší. Den jsme pak zakončili západem slunce ve středověkém městečku Pérouges, kde byla opravdu škoda, že jsme nedorazili dřív, abychom stihli zdejší obchůdky otevřené. Pro milovníka historie je však zážitkem už jenom samotná procházka zdejšími uličkami. Vyhnala nás odtud jenom nutnost najít si ještě za světla nějaké rozumné místo na přespání.

Další den byl ve znamení přejezdu do Lyonu. Vjezd do města byl opět zkomplikovaný kvůli absenci známky Crit’Air, ale podařilo se nám zaparkovat na okraji města přímo u stanice metra, takže jsme se bez problémů dostali do centra města. Čirou náhodou, protože plánování nebylo naší silnou stránkou, jsme skončili na stanici linky, která jela přímo tam, kam jsme potřebovali. Nebo jsme si alespoň mysleli, že tam jede. V Lyonu mají totiž antické divadlo (Théâtre Gallo Romain de Lyon-Fourvière), které je na mapách označováno také anglickým názvem Ancient Theatre. Pak tam ale mají ještě amfiteátr. Mířili jsme k prvnímu, ovšem vinou chyby při zadávání cílové destinace do mapy při hledání výstupní zastávky metra jsme dorazili k tomu druhému. Místa se od sebe nachází asi půl hodiny chůze. Pokud bychom tam chtěli dojet veřejnou dopravou, museli bychom minimálně jednou přestupovat, takže jít pěšky se zdálo jako rozumnější varianta. To jsme ještě nevěděli, na jak příšerném kopci se divadlo nachází, takže naše procházka mohla konkurovat horskému výšlapu a všichni jsme byli oblečení a vybavení na procházku městem, ne na túru. Na stejném kopci se ovšem nacházela ještě bazilika Notre-Dame (jak jinak, že?) de Fourvière, monumentální stavba nad Lyonem s kryptou svatého Josefa, kde jsme se trochu zchladili, protože teplota se tu na konci září pořád držela okolo třicítky.

Ten den jsme už stihli jenom vodopády Cascades du Sautadet. Auto jsme poněkud drze nechali na parkovišti u nedaleké restaurace, které bylo v těchto večerních hodinách úplně prázdné, takže naše auto tu chvilku nikomu nepřekáželo. Výhodou pozdní návštěvy vodopádů bylo to, že tam kromě nás byli jen další tři lidé a my si je mohli v klidu prohlédnout a posedět při západu slunce, které ovšem zapadalo na opačné straně.

Pátý den jsme si naplánovali návštěvu akvaduktu Pont du Gard, protože byl po cestě na jih. Žádné vstupné se tam sice neplatilo, za to se platilo devět euro za parkování. Původně bylo v plánu, že tu uděláme jen krátkou zastávku, když už jedeme kolem; ve stylu našeho oblíbeného navštívit-vyfotit-odejít. Jednalo se však o velmi klidné místo s možností procházky podél řeky, takže jsme se tu zdrželi o dost déle, než jsme zamýšleli, a pak jsme po zbytek dne nestíhali. To byl problém, protože jsme zrovna jako naschvál měli jednou dopředu objednaný kemp na přespání. Spousta cestovatelských webů totiž považovala jih Francie za ne zrovna bezpečný a my nechtěli riskovat při kempování na divoko.

Další zastávkou na cestě na jih bylo město Avignon. Pokud máte rádi církevní dějiny a chcete navštívit místo, které bylo poměrně dlouhou dobu sídlem vzdoropapežů, Avignon nesmíte vynechat. Jen možná budete trochu zklamáni. Milovníci historie (takže jenom já) se vydali na prohlídku papežského paláce, zbytek party se vydal projít po městě a naobědvat. Jelikož obsluha ke své práci přistupovala s jižanským klidem, oběd se protáhl a my nestíhali ještě víc.

Z papežského paláce jsem bohužel nebyla zrovna nadšená. Při vstupu jsem dostala tablet a byla jsem vpuštěna do téměř prázdného (myšleno bez vybavení, lidí tam totiž na můj vkus bylo až příliš) paláce, kde jsem si skenovala kódy a na tabletu se mi ukazovala digitální podoba toho, jak to tu v dobách zdejší největší slávy vypadalo. Jelikož si příliš nerozumím s technikou a ještě k tomu mám špatný orientační smysl, některá místa, která mapa v tabletu ukazovala, jsem prostě nenašla. A to jsem se asi třikrát ptala hlídačů, kteří tam postávali. Prohlídku, která měla podle internetu trvat dvě hodiny, jsem zvládla za jednu. Popohánělo mě i vedro a vydýchaný vzduch v paláci.

Jelikož jsme už od rána nestíhali a chtěli jsme ještě navštívit Marseille a pak jsme museli včas přijet do zarezervovaného kempu, udělali jsme zřejmě nejkratší turistickou návštěvu v historii Marseille. Obsluha parkoviště, které bylo označené jako P+R a podle Googlu jsme tam měli moct zaparkovat, nás odmítla pustit dovnitř a blíž do centra jsme nemohli, protože jsme neměli onu slavnou Crit‘Air. Po marném přejíždění sem a tam po městě, kde byla všechna parkovací místa vyhrazená pro místní obyvatele, jsme auto nechali na parkovišti u KFC. Skočili jsme na metro a sjeli do přístavu, kde jsme stihli západ slunce. Koupili jsme si magnetky, prošli se podél moře a na ten stejný hodinový lístek jsme se zvládli vrátit zpátky k autu u KFC. Jako kompenzaci našeho drzého a bezplatného parkování jsme si tam aspoň dali večeři.

Ponaučeni z toho, že když si něco naplánujeme, stejně to nestíháme, jsme se vrátili ke starému osvědčenému prostě-někam-dojedeme. Po noci v kempu u pláže, jehož neskutečně milá paní majitelka byla nešťastná, že jsme se zdrželi jenom jednu noc,  jsme se tedy v naprostém klidu, že nemusíme nic stihnout, vydali podél pobřeží (a s častými zastávkami na vyhlídkách) směrem na Nice. Nice jsme poněkud ošidili, protože francouzských měst a kostelů a katedrál Notre-Dame jsme viděli až moc, a pokračovali jsme dál do Monaka. Před návštěvou Monaka jsme zamířili na vyhlídku La Tête De Chien (The Dog’s Head), odkud si můžete Monako prohlédnout seshora, což byl opravdu nádherný pohled. A navíc jsme měli opravdu hezké počasí.

Samotné Monako bylo spíš přehlídkou luxusu, drahých hotelů a obchodů se značkami, které si běžný člověk nemůže dovolit. Zašli jsme se podívat do kasina Monte Carlo, ale dostali jsme se pouze do vestibulu, protože na zbytek jsme neměli vhodné oblečení, takže by nás tam nepustili. Byl to zajímavý zážitek a mohli jsme si odškrtnout další navštívenou evropskou zemi. Jelikož tam nebyla žádná zřícenina ani pořádná příroda, byla jsem ráda, že odjíždíme.

Večer a druhý den ráno jsme opět strávili na cestě. Cesta nám trvala o to déle, že jsme co chvíli zastavovali na úchvatných vyhlídkách. Horská údolí byla tak hluboká, že orli létali pod námi, a byl to opravdu nádherný pohled. Velmi brzy jsme ovšem přestali zastavovat na každé vyhlídce, protože takovým tempem bychom nikdy nikam nedojeli. Mířili jsme k jezeru Lac de Sainte Croix s úchvatně modrou vodou. Bylo opravdu teplo a zvládli jsme se tu vykoupat, ačkoliv to bylo trochu otužování. Můžete si tu půjčit šlapadla nebo loďky a na nich se plavit do soutěsky. My jsme si autem vyjeli zpátky nahoru a udělali jsme si túru strmým terénem do míst, kam ostatní jeli po vodě, a pak jsme se štrachali zpátky do kopce. Stálo to za to, ačkoliv jeden úsek cesty vypadal jako něco, co bych já označila za ferratu a kdybych věděla, že budu balancovat na kameni čtyři metry nad vodou, hlasovala bych pro půjčení šlapadla.

Směřovali jsme postupně k Mont Blancu a mapa nám ukazovala, že se po cestě nachází vysokohorské jezero Lac du Lauvitel, ke kterému vedou turistické trasy. Spontánně jsme se rozhodli udělat si tu další den výšlap, protože jsme neměli jiný plán. Přejezd nám trval poměrně dlouho a při výstupu jsme museli docela chvátat, abychom se od jezera vrátili ještě za světla; stejně to chvíli vypadalo, že se k autu budeme vracet po tmě. Jelikož jsme byli trochu zmatení z mapy a cedulí po cestě, šli jsme dočasně zavřenou stezkou (a nebyli jsme jediní). Stezka byla zřejmě zavřená po bouřce a my jsme několikrát přeskakovali řeku po kamenech a občas to vypadalo, že jdeme korytem řeky, ve kterém naštěstí v tomhle období neteklo tolik vody z tajících ledovců.

Večer nás čekal přejezd k dalšímu jezeru, u kterého jsme chtěli přespat a stihnout tam východ slunce. Název jezera si nepamatuju, a jelikož jsme tam nikdy nedojeli, není to zase tak podstatné. Po tříhodinové cestě, dvacet minut před cílem, jsme v jedenáct v noci uprostřed Alp ucítili v autě pach spáleniny. Zastavili jsme na autobusové zastávce, která tam jak na zavolání byla kvůli deseti domkům, daleko od další civilizace. S hasičákem, o jehož přítomnosti v autě jsem jakožto neřidič neměla dosud ani tušení, jsme vyskočili z auta a začali hledat, co nám hoří.

Nehořelo nic a po bedlivém prozkoumání motoru jsme naznali, že je po té dlouhé jízdě po alpských serpentýnách jenom přehřátý. Počkali jsme, naskákali do auta a vjeli zpátky na silnici. Ještě se nám podařilo rozjet… Pak to naše spojka vzdala a tentokrát už jsme zůstali trčet uprostřed silnice. Nezbývalo, než odtlačit auto na nedaleké parkoviště, které tam z nějakého záhadného důvodu bylo u zastávky a těch několika domků, abychom nepřekáželi uprostřed silnice.

Začalo řešení toho, co budeme dělat, a komunikace s pojišťovnou. Nejdřív nás ujistili, že pro nás hned někdo přijede a někam nás odtáhne, jen musíme počkat, než to vyřeší s francouzskou pobočkou. Vytáhli jsme tedy kempovací stoličky, večeři a udělali si pohodu na parkovišti. Ve dvě ráno jsme se od pojišťovny dozvěděli, že nakonec nikdo nepřijede, protože jsme v úplné tramtárii daleko od všeho a je fakt pozdě. (Takhle přesně to ten operátor neřekl. Právě naopak byl hrozně milý na to, kolik bylo hodin a že musel řešit zmatené Čechy ve Francii, co francouzsky uměli jenom bonjour a merci.)

Připravili jsme se na noc a jelikož byla tma a všude samé kopce, nemohli jsme najít místo na stan. Provizorně jsme tedy natáhli hamaky od zábradlí k pouliční lampě. Nikdy jsme s kempováním na divoko neměli problém, ale tentokrát na nás ráno naběhla správkyně parku, že takhle by to nešlo. My jsme samozřejmě moc dobře věděli, že tohle je opravdu nevhodný způsob kempování, ale byly to buď hamaky natažené přes chodník, nebo karimatky na studeném betonu na zastávce. A jelikož byla zrovna fakt zima, do spaní na zemi se nám nechtělo. Vysvětlili jsme situaci a nebyli jsme si jistí, jestli nám rozuměla, protože stejně jako velká většinu Francouzů neuměla anglicky. Ale pokutu jsme nedostali. Naštěstí.

Další den nás vyzvedl rozesmátý pán, který uměl anglicky jen velmi stroze a většinou komunikoval přes překladač, ale vážně se snažil. Odvezl nás i s autem k sobě do opravny bagrů a nechal nás i s autem stát na místě, které připomínalo vrakoviště. Celý den jsme se snažili vyřešit, co s tím autem dělat dál a jak ho dostat do servisu, nebo rovnou do Česka. Nakonec jsme se od pojišťovny dozvěděli, že nám ráno zapomněli říct, že tohle je jen provizorní odstavení auta a odpoledne nás odvezou do nejbližšího většího města, kde je servis, který je schopný se nám na auto podívat dřív jak za měsíc. Z pojišťovny nám totiž bylo několikrát připomenuto, že servisy jsou v tuhle dobu ve Francii plné a asi to bude trochu problém. To už jsme se připravovali na nejhorší.

Nakonec jsme skončili ve městečku Albertville. Je to hezké, ale poněkud ospalé alpské městečko, které i po třiceti letech žije tím, že se tu v roce 1992 konaly zimní olympijské hry. Je to město, kterým při roadtripu po Francii projedete, dáte si tu bagetu, mrknete na stadion a pokračujete dál. Určitě jsme to nepovažovali za místo, kde bychom chtěli trávit půlku dovolené. Bohužel jsme neměli moc na výběr, zařídili jsme si tu ubytování, čekali, jak to dopadne s autem, a krátili si čas na turistických trasách po okolí.

Auto nám po dlouhém přemlouvání (a několika plechovkách českého piva) opravili v opravdu rekordním čase a v pátek večer, kdy už jsme dávno měli být doma, jsme si vyzvedli pojízdné auto s novou spojkou. Byl to úspěch a pořádný zázrak. Chvíli to totiž vypadalo, že budeme muset nechat nepojízdné auto převézt do Česka a opravit ho až tady. Mohli jsme s opraveným autem jet rovnou domů a být rádi, že to už v Čecgách nemusíme řešit. Naznali jsme, že když už jsme tu, tak si neodpustíme vysněnou návštěvu Mont Blancu i za cenu toho, že přijedeme v neděli a nebudeme mít příliš času na vzpamatování se před pondělním návratem do práce.

Zamířili jsme do městečka Chamonix-Mont-Blanc, odkud vede lanovka s úctyhodným převýšením 2 000 metrů na vrchol Aiguille du Midi. Tentokrát se nám vyplatilo neplánovat, protože kdybychom plánovali a koupili si lístky na lanovku, propadli by nám kvůli porouchanému autu. A lístky stály 75 eur za osobu. Koupili jsme si je večer, když už jsme byli v Chamonix, a brzy ráno se vydali nahoru. Zážitek za ty peníze rozhodně stál.

Z Aiguille du Midi je nádherný výhled na celé okolí, a hlavně na Mont Blanc. Prý se odtud můžete na Mont Blanc vydat pěšky, ale to přenecháme profesionálním horolezcům. Nám stačil výhled a překonání osobního výškového rekordu. Byli jsme 3 842 m n. m. a nenašli jsme, že bychom se jakožto turisté nehorolezci mohli v Evropě dostat výš.

Na vrcholu Aiguille du Midi jsou mosty, cesty, schodiště… Takže se můžete projít kolem dokola a užít si výhled. Měli jsme štěstí a počasí nám opravdu přálo. Fyzicky se nejedná o nic náročného a krokoměr mi ten den hlásil nedostatečný počet kroků za den. Na vrcholu jsme dokonce potkali paní, která tam tou lanovkou vyjela i s kufrem na kolečkách. Větší problém pro mě byly schody jen tak přilepené na skále.

Zajímavostí je zdejší Step into the Void – Krok do prázdna. Jedná se o prosklenou kukaň vystrčenou ven, pod kterou se nachází kilometrová propast. Ačkoliv se hrozně bojím výšek, vlezla jsem tam, protože když jsem přežila to, jak jsem vyskakovala z auta v domnění, že nám hoří motor, nějaká propast už mě nemohla moc rozházet.

Pak už zbývalo jen přežít cestu dolů v houpající se lanovce, nakoupit v Chamonix na trzích francouzské sýry a víno a přes Švýcarsko konečně zamířit domů. A být vděční za to, že se vracíme v autě a nemusíme se trmácet dvacet hodin s pěti přestupy vlaky a autobusy, protože nám nepojízdné auto veze do Česka kamion. Vraceli jsme se spokojení a s vědomím, že jsme za necelých čtrnáct dní stihli vidět nespočet francouzských měst i moře, udělat si několik výšlapů v Alpách a ještě se podívat do Monaka.