Muzikanti z Dobré Otázky: Umíme nejen hrát, ale i jezdit autem bez klíčků

Není otázka jako otázka. Na některou chcete slyšet odpověď, na jinou si zajdete na koncert. V té hudební působí naše správkyně sociálních sítí Marta Sýkorová a kapelu Dobrá Otázka komentuje slovy: „Já ráda říkám, že chválové kapely zpívají o Bohu vysloveně a my nevysloveně. Moc bych si přála, aby naše tvorba přinášela lidem 'slunce v duši', jak často říká naše kytaristka a zpěvačka Verča.“ Pokud jste z Moravy, možná jste už o téhle partě slyšeli, a teď máte možnost se o nich dozvědět víc.

Co to je, ta Dobrá Otázka?

Marta: Jsme folková kapela složená z pěti hudebníků. Baví nás vícehlasy a kombinace všech různých nástrojů, na které hrajeme – dvě kytary, ukulele, housle, irské a zobcové flétny, kalimba, akordeon a cajon (nebo bicí) a nově i baskytara! Všichni se tak trochu věnujeme všemu možnému i nemožnému, od dentální hygieny přes preventivní programy pro Romy po práci s biofeedbackem. Spojuje nás dohromady radost z hudby, ze které máme radost na druhou ve chvíli, kdy z ní mají radost lidé okolo nás. Hrajeme především autorské písně. Někteří lidé, když jsme hráli v Brně na České, nás přirovnávali ke Spirituál Kvintetu. Poslechněte a posuďte sami. :)

A proč Dobrá Otázka? 😊 Co se za tímto názvem skrývá a jak vznikl?

Martina: Celkem dlouho jsme vymýšleli název, nic nám nepadlo do oka.  Blížil se náš první koncert v brněnské kavárně Trojce a my nevěděli, co máme napsat na plakát a událost na Facebooku. Když se nás někdo ptal, jak se jmenujeme, odpovídali jsme : „To je dobrá otázka.“ Z legrace jsme si říkali, že to nebudeme řešit a do názvu napíšeme, co vlastně všem říkáme: „To je dobrá otázka.“ Na onom koncertu jsme u vstupu nechali papír, kde nám mohli lidé psát návrhy, jak bychom se mohli jmenovat. K našemu překvapení se na papíře objevovaly stále ty stejné vzkazy typu: „Nechte to tak, jak to máte na plakátu.“ „No přece To je dobrá otázka!“ A podobně. My pak jen vymazali „To“ a stala se z nás oficiálně Dobrá Otázka. 

Marta: Souhlas! 😀 Jsem nakonec ráda, že se nic z našich super geniálních nápadů neujalo (třeba název Listovzestup, Odrazy nebo Umami, co nám vyfoukla se svým albem Ewa Farna).

Tuším, že nějak podobně vznikl kdysi název pražské kapely „Stále jinak“, budu si muset osvěžit vzpomínky. :-) Jak jste se dali dohromady, co bylo impulzem k založení kapely?

Martina: Začátek má na svědomí Martička Sýkorová - naše kapelnice. Ta nás spojila a spojuje dodnes. Psala texty, písničky a neměla k sobě nikoho, kdo by ji mohl doprovázet na kytaru. Vzpomněla si na Verču, která hru na kytaru ovládala. Verča však v té době byla na rok pracovně mimo, a tak pátrala dál. Vzpomněla si na mě, Marťu, protože mě znala z jednoho spolča, že na kytaru umím taky. Oslovila mě a od té doby jsme se začaly scházet a vymýšlet první aranže. Spolu jsme pak odehrály jeden vánoční streamovaný koncert v době covidu. Za nedlouho se k nám připojil Luky s cajonem, Verča se vrátila do Brna a stala se součástí kapely. Já pak dovedla svého tehdejšího přítele a nyní manžela Filipa, akordeonistu. Naše první společné vystoupení začalo poměrně zhurta. Jako buskery nás oslovili, abychom zahráli na festivalu Brněnský 17 v Alfa pasáži. Z Alfa pasáže se stalo hlavní podium na náměstí Svobody. Vtipné je, že nás představili jako brněnské buskery, ačkoliv jsme na ulici hráli všeho všudy jednou, možná dvakrát a to ani ne všichni. Brněnský 17 nás vlastně spojil ještě víc - od té doby jsme si začali říkat kapela a rozhodli jsme se naši tvorbu dál rozvíjet. Na skoro každém koncertu nás zvučil Láďa, tak jsme si ho přivlastnili a je důležitou součástí kapely. Jako posledního člena Martička (opět) přivedla baskytaristu Vojtu, za kterého jsme moc vděční.

Marta: Martinka to krásně shrnula a já musím jen dodat, že bez její trpělivosti a zkoušení skoro každý týden prvního třičtvrtě roku by úsilí na náš streamovaný koncert vyšumělo a dál by nepokračovalo, čili je pro mě rovnocennou frontmankou. Celkově jsme taková demokratická kapela, věřím – a bez dalších členů by Otázka zkrátka nebyla takovou, jakou je! Takže díky moc za to!

Můžete se čtenářům představit a kromě toho, co děláte v kapele, o sobě říct i něco dalšího?

Lukáš: Má role v kapele je naprosto prostá, udržuji tempo kapely pomocí bicích a cajonu, k tomu doplňuji svůj repertoár tamburínou nebo vajíčkem. Mimo jiné Martička o mně prohlašuje na webovkách, že jsem kapelní kuchař. Sám bych si nedal ten titul, ale zřejmě děckám chutná a nikdo nebyl zatím otráven, takže za mě je to na pozitivní zpráva. Teď studuji třetí a poslední ročník sociální práce na vošce v Brně, do toho brigádničím v Laser game jako instruktor. Mimo kapelu působím také v jiných tělesech, nejdéle hraji (sedm, osm let) v jezuitské schole v Brně. Jsem sportovní typ, miluji muziku, děti a zvířata (nejvíce koně, protože miluji kovboje a country muziku). Jsem kluk z dědiny, který je obklopen folklórními tradicemi a vinohrady, takže sklon k alkoholismu nemám, jenom koštuju. Mým přáním je přinášet radost ostatním v mém okolí. 

Vojta: V Dobré Otázce hraju na basu. Jinak ale hraju i na kytaru. A hraju, kde se dá – v SBMce, v TA KAPELE, na chválách v Židenicích,... Studuju IT, momentálně píšu diplomku a rád hraju hry, nejen ty deskové. (Marta: A je v nich pěkně zákeřný, ale o tom zase jindy 😁)

Láďa: Jsem kapelní dvorní zvukař. Moje role je ve skrze jednoduchá: nazvučit kapelu v co nejkratším čase, a zároveň nejlépe vyhovět všem záludným přání kapely. Občas také zasahuji do aranží skladeb, zvláště v nahrávacím studiu. A následně ty sklady míchám a masteruji. Po koncertě si rád zajamuji s ostatními (hraji hlavně na kytaru a zpívám).

Marta: V kapele hraju na housle, flétny, zpívám a zařizuju velkou část takových těch propagačních věcí jako je domlouvání koncertů, spravování sociálních sítí, fotky a videa z koncertů. Takže pokud z něčeho ještě nejsou zpracované fotky a videa (třeba z brněnského sedmnáctého nebo z koncertu z Želechovic), je to kvůli tomu, že nestíhám. 😁

A to nestíhání je takovým mým životním refrénem. Snažím se toho totiž stihnout co nejvíc, takže kromě doktorského studia na UPOLu se věnuji psaní knížky, divadelní improvizaci, embodimentu (zjednodušeně „jak být víc ve svém těle tady a teď“), hraní či malování na chválách nebo teď čerstvě učím děti hrát na flétnu 😇.

Martina: V kapele hraju na kytaru a zpívám. Starám se hlavně o to, aby měli všichni noty a pořadí písní při koncertech. Také se nenápadně snažím, aby se ostatní členové kapely zajímali o své zuby. Jsem dentální hygienistka, takže když s kapelou někde přespáváme, nikdo si se mnou v koupelně nechce čistit zuby. Buď jim vadí, že si je čistím moc dlouho a oni přirozeně taky, protože nechtějí zaostávat, nebo se stydí. :-D Kromě dentální hygieny mám ráda děti a dodělávám kombinované studium předškolky na MUNI. 

Filip: V kapele hraji na akordeon a zpívám. Starám se o kapelové finance, pomáhám s technikou a sloužím také jako taxík. Pracuji v malé firmě, kde poskytujeme internet a děláme elektrické a datové rozvody. Jsem vystudovaný programátor, ale daleko víc mě baví elektřina - minulý rok jsem si dodělal učňák a nyní si říkám Ing.El.(ektrikář).

Verča: V kapele se cítím nejjistěji s kytarou v ruce, každopádně v poslední době pořád víc a víc dávám prostor klavíru a fakt mě to baví. Hlavně improvizovat. Jinak ještě zpívám, mám takový altík, tak hlavně ty spodní hlasy. :-) Mimo Dobrou otázku hraju ve chválové kapele. Jsem skoro dostudovaná sociální pedagožka a aktuálně pracuju jako pedagog volného času v jedné práci a lektor primární prevence v druhé. Je to sranda. Ale obě práce jsou fakt skvělé s ještě skvělejšíma kolegama. Moc ráda jsem s lidma, ale jak stárnu, ocením víc i čas pro sebe. 😀 Občas si počtu, ještě víc občas i zasportuju, třeba volejbal a tak. Miluju hory a už roky se chystám na Island. 😀

Jak náročné je skloubit studium a práci se zkoušením a koncerty?

Marta: Velmi, 😁 respektive spíš je složité, že každý z nás má jinou práci nebo školu nebo obojí, a každý se navíc věnujeme řadě dalších projektů či dobrovolničení – od táborů přes chvály, scholy a skaut až po divadelní improvizaci. Takže považuju za zázrak, když si domluvíme termín, kdy všichni můžeme, a máme zrovna i možnost někde hrát 💪😇.

Martina: Asi nemám co dodat, Martička to hezky shrnula.

Když chce větší počet lidí dospět společnou prací k dobrému výsledku, vyžaduje to nejen práci nad kalendářem při domlouvání termínů, ale obecně hodně energie, tolerance a dobré vůle. Máte někdy krize, nějaké neshody nebo někomu rupnou nervy? Jak to řešíte? Naučili jste se tomu nějak předcházet?

Martina: Krize a neshody máme, jako asi každý, kdo zažil větší počet lidí, kteří se musí na něčem domluvit. Neshody zažíváme hlavně kvůli času, který se snažíme skloubit. Jak bylo řečeno výše, každý máme jinou práci, školu a časové možnosti, které nám ztěžují se potkávat. Učíme se říkat vše na rovinu. Názory si v kapele vyměňujeme poměrně často a nebojíme se jít do větších diskusí. Myslím, že se nám podařilo zatím vždy dojít k nějakému společnému závěru nebo kompromisu, který vyhovuje všem. 

A jak zvládáte náročné situace? Máte nějakou historku typu „Když jsme ustáli tohle, nemáme se čeho bát“?

Marta: Naše koncerty se neobejdou bez průšvihů. Zapomenuté noty, sluchátka, kabely, krabičky na odposlech, stojany na noty, zkrátka je to nekonečná řádka předmětů. No a často se toho zapomene a pokazí víc najednou... To jsme tak jeli na benefiční koncert do Brumova. Část kapely se měla potkat ve Zlíně, odkud jsme plánovali pokračovat autem půjčeným od mých rodičů na Valašsko. Lukáš přijel včas, byl ještě čas na oběd a tisknutí not. Mezitím nám došlo, že jsme nikdo nevyzvedli krabičky k odposlechům od našeho zvukaře Ládi! První zádrhel. Láďa se hrdinně rozhodl nám krabičky do Brumova přivézt. Vojta a Verča jeli vlakem z Brna. Druhý zádrhel. Vlak odmítal ze Starého Města pro závadu pokračovat. Může za to Vojta. On prý vždycky způsobí cestovatelské komplikace. Náhradní dopravou se Verča s Vojtou dostali do Otrokovic, kam je jel vyzvednout můj taťka. Já jsem dochystala poslední věci na koncert a mamčiným autem jsem sebe a Lukyho se všema věcma vezla naproti Verči a Vojtovi v taťkově autě. S tátou jsem se vyměnila, naložila všechny a všechno do auta a vyrazila směr Brumov. Mezitím si Láďa zapomněl klíčky od svého auta na chatě, kde pořádal o víkendu skautskou výpravu. Třetí zádrhel. Už nám nic nestihne dovézt. Tak budeme hrát bez sluchátek, nevadí. A jak si tak jedeme na Valašsko, voláme s druhou posádkou vyrážející ze Slavičína, a smějeme se, že už se nic nemůže pokazit, volá mi mamka. Další zádrhel. „Marti, víš, co nemáte?“ „Ne.“ „Klíče od auta. Jedeš bez klíčů.“ Ano, naše auto na nastartování nepotřebuje klíč, stačí, když je klíč poblíž. Auto jsem přebírala nastartované a klíč zůstal v taťkově kapse. V pohodě, to zvládneme, teď nám jen auto nesmí chcípnout. A až přijedeme na místo, vymyslíme, jak ho zamkneme. Auto nechcíplo. Jen chvíli vypadalo, že budu muset místo zkoušky a zvukovky a půlky koncertu zůstat hlídat auto. Naštěstí mě napadlo zamknout auto zevnitř, vylézt kufrem ven a zavřít i ten kufr. Uf! Koncert jsme zvládli, naši přijeli na koncert i s klíčema a Láďa zvukař si nás přijel aspoň poslechnout. Jediná škoda byla, že jsme nevěděli, že můžeme auty vyjet až k Brumovskému hradu. Nemuseli jsme všechny ty stojany a nástroje táhnout po nekonečně dlouhých schodech nahoru a pak zase dolů. 😁

Co vás žene vpřed? V čem vidíte smysl svého úsilí a co vám dělá největší radost?

Marta: Mě neskutečně ženou vpřed tři věci. Za prvé radost ze společného hraní za mikrofonem – když hraju a zpívám, tak zapomínám na všechny neshody a všechny technické a praktické problémy. Ten pocit je k nezaplacení! A pak druhá radost z toho, že z mé hudební radosti, z něčeho, co mi tak moc dává smysl a naplňuje mě to, mají radost další lidi, že je to motivuje, povzbuzuje, když mi pak říkají, že když prší, tak si celý den pouští naše „A to slunce“ a broukají si ty písničky druhý den po našem koncertě. Že v tom posluchači slyší i ta slova, skryté významy, že jsme „na stejné vlně“. Je to vážně super hnací motor, když někdo napíše nebo řekne, že má naši tvorbu rád a chce naše písničky slyšet v rádiu, nebo je poslouchat na Spotify cestou v autě. No a třetí „noha“ té stoličky, na které to pro mě stojí, je společná tvorba, tvoření nových věcí, písní, a to, když vnímám, že jsme v tom spolu, že se o sebe zajímáme, jsme přátelé, pomůžeme si, když potřebujeme, jdeme spolu hrát, ale i modlit se, slavit narozky nebo svatbu 😁, být spolu tak lidsky. Vědět, že na kapele (a vlastně i na mě 😇) záleží i ostatním členům, to je pro mě klíčové. Bez těch tří „noh“ by to už dávno prostě nešlo.

Martina: Martičko, krásně řečené! Nevím, co k tomu dodat.

Kde vás mohou lidé nejčastěji slyšet? Najdou vás na youtube nebo jinde na internetu?

Martina: Na YouTube máme zatím dvě life session nahrávky ze střechy jednoho brněnského domu a pár záznamů z koncertů. Pomalu ale pracujeme na tom, aby si nás lidé mohli poslechnout i jinde… :) 

Marta: Ano, a na YouTube taky najdete záznamy z některých našich koncertů, třeba z benefičního koncertu v Nesvačilce, který byl pro nás jedním velkým krásným povzbuzením do naší tvorby.

Jaké koncerty vás v nejbližší době čekají?

Marta: Nejbližší hraní a současně velká radost je divadelní představení Světlo posvátné noci v Lidečku 22. 12. v 17:30, které budeme hudebně doprovázet. Je to pro nás první akce takového druhu, takže z ní máme trochu respekt, ale věřím, že o to víc nás stmelí a posune, to vlastně vnímám už teď. Pokud si někdo nemůže dovolit vyrazit na Valašsko dva dny před Štědrým dnem, může sledovat přímý přenos na TV Noe!

A pak nás čeká hraní 15. února. Zatím nemáme domluveno přesně, kde, ale určitě v Brně. A bude to buď Dag bar a nebo Music lab 😇

Jinak hráváme převážně v Brně a pak všude, kam nás pozvou, například se těšíme do Prahy na jedno skvělé místo, ale to odtajníme později :) Můžete nás sledovat na Facebooku, instagramu a postupně také vytváříme webové stránky.