Marek Orko Vácha: Všichni vědí, proti čemu církev je

Všichni vědí, proti čemu církev je, a proto vás taky zvou do médií. Církev je proti sexu před svatbou. Církev je proti potratům, zejména v Polsku. Taky v USA. Církev je proti sňatkům homosexuálů. Církev je proti antikoncepci. Hormonální zejména. Církev je taky proti kondomům. Církev je proti adopci dětí homosexuály. Církev je proti eutanazii. Církev je proti svěcení žen. Církev je proti asistované reprodukci. Církev je proti preimplantační diagnostice. Církev je proti práci v neděli. Církev je proti otevřeným supermarketům v neděli. Církev je proti zrušení celibátu. Kdybych se na ulici kohokoli zeptal, proti čemu je církev, každý by si asi na něco vzpomněl. Možná že i my křesťané spíše víme a spíše umíme v médiích mluvit proti čemu jsme než pro co.

Ale pro co je církev? Když rybáře definuje, že loví ryby, a zahrádkáře, že pěstuje zeleninu, co definuje křesťana? Že je proti potratům? Pro co je křesťan? Odpovídám naivně, křesťana definuje radost z Boha, která se navenek projevuje jako láska k lidem, láska k přírodě, k umění, k tanci, k jídlu, hudbě a všemu krásnému, co je. Ke každému slovu a ke každému činu je šťastný člověk pozorný a chce jej proměnit v liturgii. Definuje jej touha. My křesťané máme být odborníci na radost ze života, ale ne jen jako mít dobrou náladu nebo být po ranním ristrettu a čokoládovém croissantu dobře naladěn, jde o něco hlubšího, o celý postoj života od první chvíle, kdy člověk ráno otevře oči, jako vděk za to, že jsem, vděk za život, díky za každé nové ráno. Nikoli jen mít štěstí, nýbrž být šťastný. To je přece jenom něco víc, než jen být dobře naladěn, nebo než vyhrát ve sportce. Křesťané mají být učiteli hudby. Ale nejen té lidské, být učiteli hudby, která je tu a tam slyšet, když se v noci člověk dívá na nebe nebo když poslouchá chorály žab v noci nebo chorály ptáků brzo ráno. Slyšet melodii za zvuky. Když Bůh tak miloval svět, máme se i my po školách a nárožích učit milovat svět, máme se učit být odborníky na lásku k tomuto světu. Tohle máme učit žáčky v obecných a středních školách. Rybář ať učí jak lovit ryby, zahrádkář, jak pěstovat zeleninu, a křesťan, jak být na světě šťastný do posledního atomu svého těla, jak milovat ryby i petržel a lední hokej. Chceme být odborníky na to, jak dovolit Bohu, aby nás učinil šťastnými.

Základní věta je jednoduchá. Bůh chce, abys byla šťastná. Bůh chce, abys byl šťastný. Bez jakéhokoli ohledu na reálie tvého života. Bez ohledu na nemoci, pracovní nebo vztahové neúspěchy, bez ohledu na lidi, kteří tě nenávidí a třeba mají proč a třeba nemají proč. Není to tak, že si nyní každý čtenář vzpomene na nějaké trable vlastního života. No já bych vlastně chtěl být takto šťastný, ale v mém případě to nejde. Je zde ta zítřejší písemka a já jsem se dobře nenaučil. Je zde ten vztah, který se mi nezdařil. Je zde ten člověk, který mě nespravedlivě pomlouvá na sociálních sítích. Je zde ta nemoc. Je zde tento hřích, stav hříchu, který se opakuje a ze kterého se nechci nebo nemohu odpoutat. Je zde fakt, že už jsem pár let nebyl u zpovědi. Je zde tato závažná a objektivní překážka. Je zde můj zpackaný život a co se stalo, nelze odestát. Ať jsou šťastni ostatní, já nemohu.

Trvá to dlouho, velmi dlouho, než člověk pochopí, že žádná z výše uvedených objektivních a reálných příčin není překážkou toho být šťastný. Trvá to dlouho, než člověk za skřehotáním žab rozezná melodii. Trvá to dlouho, než člověk pochopí, že v teplém a mlžném dubnovém ránu zpívají ptáci pro něj. Trvá to dlouho, než štěstí prosákne do posledního atomu těla. Trvá to dlouho, než člověk uslyší, jak nebesa zpívají. Není to závislé na osobní bezhříšnosti, ta v tomto světě ani není možná. Modlitba způsobuje, že Boží láska se vsakuje do člověka.  Trvá dlouho, než člověk pochopí, že nikdy postní dobu neprožije zcela dobře, ale že Bůh doplní, co se nedostává, a že to je zdarma. Tohle je křesťanství.

Ještě jinak. Morálka není naukou o hříchu a není ani naukou o tom, co ještě hřích není, co je dovolené a co je zakázané. Morálka je naukou o tom, jak umět svůj čin, jak umět život. Morálka je naukou o tom, jak proměnit chvíli mezi prvním otevřením očí a první ranní kávou v diamant. Je to zhmotnění mystiky do kupování housek nebo do umývání nádobí. Jak proměnit notoricky opakovanou cestu do práce ve svátost, jak proměnit nejobyčejnější denní činnosti v klenot. V tomto smyslu vlastně morálku hřích příliš nezajímá. Hřích začíná až na okraji zahrady, morálka je naukou o tom, jak žít v zahradě, jak prožít den mezi ránem a večerem, aby byl svatý.

Jedna z možných definic morálky, v teologii Tomáše Akvinského, sice poněkud šroubovaně, avšak přesně o tomto mluví: Morální teologie je součást teologie, která zkoumá lidské skutky, aby je zaměřila k pravé blaženosti a poslednímu cíli člověka prostřednictvím ctností, a to ve světle Zjevení.[1] Žádná nauka o hříchu, ale cesta, jak dospět ke štěstí, jak zaměřit lidské skutky k pravé blaženosti. Nikoli výčet hříchů.[2]

Začátek země hříchu je plot na hranici zahrady, za kterým je tma a trnité keře, tarasené kládami jednotlivých přikázání desatera, a pak propast. Za plotem nejsou žádné čokoládové dortíky a jiné lákavé hříšky, jak známe z reklam, je to místo, kam není radno a není důvod chodit. Jsou tam mrtví, nesmyslné vraždy, násilí nenávisti, závislosti na kde čem, a když přeleze plot, Sméagol se zde proměňuje v Gluma, tvář, podle které umělec maloval Krista, se promění po letech v tvář Jidášovu, žádná krása zakázaného ovce, nýbrž zlá propast závislostí a pláč nekonečného smutku nekonečné sebelítosti a obviňování ostatních. Kdo chce, jistě může vstoupit. Vstup je volný, Had se svou cestovní kanceláří nabízí sebepoznávací zájezd, poznáte dobré i zlé, poznáte věci, které jinde nepoznáte. Poznejte temné hlubiny svého nitra! zve propagační leták. Důsledkem hříchu je, že budeš znát dobré i zlé. Zlé zejména. Ano, přelézt plot je v možnostech člověka, a to je tak všechno, co je k tomu možno říci, člověk k tomu má svobodu. Stát se závislým na hrách nebo drogách je také v možnostech člověka a je to životní zkušenost, kterou ostatní nemají. Je možno se stát alkoholikem nebo závislým na kde čem, je možno prožít život v dokonalé nenávisti a nechat se zevnitř sežrat závistí, a to je jistě druh nového poznání, které si jinak člověk nezakusí. Být troskou je rovněž nová životní zkušenost a člověk se toho hodně o sobě dozví. To všechno je možné. Had to říká takto přesně, ano, budete znát dobré i zlé, poznáte něco nového, pojďte, zkuste, udělejte novou a obohacující životní zkušenost. Jsem ustrnutí, jsem Stání na místě, jsem Lež a jsem Smrt. Za plotem vás čeká pohled do zrcadla a uvidíte, co jste ještě neviděli, co ještě o sobě nevíte, co je všechno ve vašich možnostech a poznáte to. Poznej temnou stránku svého nitra! – Staň se drogově závislým! Příliš klidný život? – Staň se gamblerem! Nesnesitelná lehkost bytí?  –  Řekněte stop desateru! Myslíš nezávisle? – Staň se alkoholikem!

Morálka ale není naukou o tom, co je za plotem. Morálka se především zabývá volným oceánem, volným prostorem. Morálka má být uměním života v zahradě Edenu, jak bláznivě a divoce pít z pramene života, je uměním tance, uměním správného slova, uměním činu, naukou o umění, jak žít. S překvapením zjistíš, že život, ten reálný, divoký, bláznivý, barevný život, se odehrává zde, v zahradě, nikoli dole v propasti. Morální teologie je návodem k životu, aby to dávalo smysl, aby to bylo v radosti, aby to bylo nadšené a divoké. Jak žít na té obrovsky širé pláni, kterou je život. Jak to udělat, procházet se všude po široké zahradě a jíst ovoce ze všech stromů zahrady, včetně stromu života, jehož listí je lékem, ano, moralisté umanutě zvednou prst a káravě doplní, krom toho jednoho, krom stromu poznání dobrého a zlého. Ale morálku spíše zajímají ty všechny ostatní stromy, zajímá ji nekonečný prostor zahrady, se zájmem botanika o všechny ostatní stromy a květiny a řeky, se zájmem umělce a entomologa o všechny motýly v rajské zahradě, o pohled za hranice oceánu. Jak žít v tomto světě, jak umožnit Bohu, aby mě učinil šťastným? Jak žít svůj čin jako modlitbu? Jak být člověkem, jak umožnit Bohu, abych se stal jeho obrazem, abych naplnil svoje lidství, jak žít v lásce, skrze ni a s ní, aby dotek Boha způsobil radost? Toto je téma morálky. Jak umět svůj život, jak žít mezi všemi stromy zahrady, aby to dávalo smysl, aby to bylo krásné a trochu i vtipné, jak svůj život neprohrát. Ano, kdesi na hranicích jsou závory záporných příkazů desatera, nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nesmíš si prostřelit hlavu revolverem, byla by to škoda, střez se, aby Ti v hlavě nehrkaly závisti, abys neumřel sebelítostí, abys svoji spiritualitu nezaložil na nenávisti, ale abys myslel na nebe, morálka není věda hraničářů, morálka je věda našeho každodenního života zde v zahradě. Ráno otevřeš oči, a to otevření očí se stane svátostí.

 Text Marka Orko Váchy pochází z nedávno vydané knížky.

[1] Pinckaers, S., (2022) Prameny křesťanské morálky. Její metoda, obsah, dějiny. přel. Tereza Hodinová. 2. vyd.  Krystal OP. Praha. str. 26

[2] „Speciální morálka se dělí podle desatera, jež je pojímáno jako výraz přirozeného zákona. Doplňují je přikázání církve a některé předpisy kanonického práva. Tento obraz morálky se stal za čtyři století natolik klasickým, že byl často zaměňován za katolickou morálku.“

Pinckaers, S., (2022) Prameny křesťanské morálky. Její metoda, obsah, dějiny. přel. Tereza Hodinová. 2. vyd.  Krystal OP. Praha. str.26