V květnu 2022 měl na Filmovém festivalu v Cannes premiéru dánský film Zapomenutá země (Godland). Letos v květnu jej nově zařadila streamovací platforma HBO, kde lze film zhlédnout, proto mě zaujal, i když to není úplná novinka.

Děj filmu stojí na jednoduché linii, která spočívá v tom, že mladý dánský kněz Lucas na konci 19. století vyráží do odlehlé části Islandu, aby zde postavil kostel a fotografoval místní obyvatele. Drsné islandské počasí, severská pustina a uzavřená komunita lidí si ovšem začnou vybírat svoji daň. Vůbec tomu nepomáhá Lucasova arogance a neochota přizpůsobit se prostředí a místním lidem. Neochotu přizpůsobit se nejlépe vystihuje scéna, kdy se cestou na lodi snaží naučit islandsky a je značně frustrovaný tím, kolik má tento jazyk výrazů pro déšť.

Na celém filmu jsou asi nejzajímavější záběry z Islandu, ačkoliv i to by si podle mě zasloužilo nějaké oživení v podobě tryskajícího gejzíru či sopečné erupce. Bohatě vyobrazovaná příroda dodává filmu ponurou atmosféru a představuje Island jako poměrně nehostinné prostředí. Celé to doplňují místní obyvatelé, kteří nejsou příliš otevření přicházejícím Dánům, i jazyková bariéra, které Lucas čelí.

Film má stopáž 138 minut, což ovšem vůbec neodpovídá tomu, kolik se toho ve filmu odehraje. Nebo spíš neodehraje. Teprve v 58. minutě přichází na řadu stavba onoho kostela. Do té doby divák sleduje putování islandskou krajinou, která je sice nádherná, ale pokud už po několikáté sledujete dlouhý záběr na kopcovitou krajinu nebo hlavního hrdinu, jak tuto krajinu fotografuje, nejspíš si začnete přát, aby někdo spadl z koně nebo se utopil při brodění řekou a něco se dělo.

Samotný děj plyne příliš pomalu a to nejzajímavější (a nejakčnější) se stane v posledních zhruba dvaceti minutách. Možná by si film zasloužil zkrátit, nebo hlavní dějovou linku trochu rozvést, ale to by zase zanikla ona ubíjející frustrace z islandského prostředí. Stejně tak jsem chtěla říct, že by si film zasloužit ubrat záběry na krajinu a přidat mezilidskou interakci, jenže to by se ztratila osamocenost hlavního hrdiny. V tomto typu festivalových snímků má všechno své místo. Určitě si ovšem dovolím říct, že by si divák zasloužil trochu víc vykreslenou islandskou kulturu 19. století.

I přesto se filmu podařilo poměrně zajímavým způsobem zachytit mladého, intelektuálního kněze, který vyráží christianizovat odlehlý kout Islandu a potýká se s různými překážkami. Fyzické utrpení je tu mnohem patrnější než to psychické.

Celý dojem z filmu poněkud kazí skutečnost, že začíná tvrzením, že byl inspirovaný fotografiemi, které pořídil dánský pastor a byly nalezeny na Islandu a jednalo se o první snímky jihovýchodního pobřeží ostrova. Při dohledávání informací pro napsání recenze jsem však narazila na přiznání režiséra Hlynura Pálmasona v rozhovoru, že žádné fotografie neexistují a jedná se o fikci, která jemu a jeho týmu pomohla při tvorbě snímku.

Jedním z důvodů, proč mě film zaujal, byla zvědavost, nakolik se realita dánského kněze na Islandu v 19. století liší od reality současných (katolických) kněží. Odcházím s myšlenkou, že ačkoliv současní kněží nepřeváží těžké dřevěné kříže na koních do odlehlých koutů světa, je mnohým z nich určitě dobře známá osamělost, ztráta ideálů či nepřijetí. Film Zapomenutá země tak nabízí zajímavou paralelu a může být podnětem k zamyšlení, že kněží okolo nás mnohdy prožívají věci, o kterých nemáme ani tušení, a tak je na místě empatie, pochopení a všímavost. A to hlavně teď, když o prázdninách katoličtí biskupové na mnoha místech přesouvali kněze do nových farností plných cizích lidí.

Co říct na závěr? Jedná se o festivalový film, navíc ze severské produkce, tudíž stručně řečeno je to ten typ snímku, kde se příliš nemluví a na první pohled se tam toho vlastně ani moc neděje. Divák si musí ledacos domýšlet, hledat náznaky… Takže pokud jste průměrný divák zvyklý na americkou produkci a filmy plné akce a dialogů, Zapomenutou zemi raději vynechejte. Ujít si ji nenechte v případě, že máte rádi tento typ festivalových snímků a severskou kinematografii nebo chcete zkusit něco nového. Podobných filmů se do našich končin totiž zase tolik nedostává, proto věřím, že si své diváky najde.