Otto Broch: Věznění potřebují kontakt s někým, kdo si na ně udělá čas a je schopen je vyslechnout

Otto Broch se v roce 2020 stal hlavním vězeňským kaplanem. Předtím třicet let sloužil v Olomouci ve vazební věznici nejdříve jako technický pracovník, potom jako vychovatel u mladistvých a od roku 1998 jako vězeňský kaplan. Na Dnech lidí dobré vůle, kde Vězeňská duchovenská péče představovala své služby, jsme si s Ottou Brochem povídali o tom, jak vypadá služba vězeňského kaplana.

Jako kaplan jste dost často sám s vězněm, který byl odsouzen za závažný trestný čin. Není to nebezpečné?

Tahle otázka nejspíš napadne mnohé, kteří se nad naší službou zamýšlejí. Ale absolutní zkušenost všech kaplanů ve vězení je ta, že je to pro ně mnohem bezpečnější prostředí než třeba někde na ulici. Za prvé tam funguje princip bezpečnosti a ochrany, za druhé tam za námi lidé přicházejí dobrovolně. Kdežto na ulici na svobodě nevím, koho potkám, a je tu mnohem větší riziko, že se stane nějaký incident.

Co člověk musí splnit, aby se mohl stát vězeňským kaplanem?

Jsou dvě kritéria. Tím prvním je samozřejmě mít povolání od Pána Boha, protože kdyby člověk tuto službu vykonával z nějakých jiných osobních motivů a ambicí, tak mu dříve či později dojde kapacita, ztratí motivaci a vyčerpá se. Už jsme měli několik kaplanů, kteří po několika letech své služby prohlásili, že už je to strašně unavuje a už nejsou schopni pokračovat. Potom jsou to samozřejmě profesní předpoklady, což je teologické vzdělání požadované v dané církvi pro pastoračního pracovníka. Také je potřeba mít předchozí praxi dobrovolného duchovního a pověření vysílající církve.

Ve vašem společenství jsou kaplani různého vyznání. Jak taková spolupráce funguje?

Každý kaplan reprezentuje svoji církev, protože ta ho vysílá do pastorační služby ve vězení. Zároveň vytváříme ekumenické společenství kaplanů. V současné době je to dvanáct křesťanských církví, které vysílají své kaplany, a v pětatřiceti vězeňských zařízení nás je na šedesát kaplanů. Svým způsobem je naše kaplanská služba určitým fenoménem, protože v naprosté většině států, nejen v Evropě, ale i ve světě, je tato služba rozdělená na katolickou a protestantskou část, kdežto u nás má každá církev stejné právo i stejnou zodpovědnost, ať je to církev zastoupená jedním kaplanem s malým úvazkem, nebo církve, které mají větší množství kaplanů a pracovních úvazků. Spolupracujeme ve velmi blízkých, nejen křesťanských vztazích, ale především v těch osobních a lidských. Jsme za to velice vděční a vážíme si toho.

Jak práce kaplana vypadá?

O tom by se dalo mluvit velice široce, ale dá se to shrnout jednou větou. Kaplan přichází do věznice společně s dobrovolnými duchovními, kteří tuto službu vykonávají ve svém volném čase, aby byl na blízku potřebným bližním, doprovázel je v obtížném období, nabízel jim duchovní hodnoty a lidskou podporu, bez které by naše duchovní služba nebyla ani věrohodná, ani účinná.

Přicházejí za vámi jenom křesťané, nebo o vaši službu mají zájem i nevěřící vězni?

Jsme k dispozici všem bez ohledu na jejich vyznání a víru i lidem bez vyznání. Já sám, když jsem dělal kaplana, tak jsem duchovně doprovázel a pastoračně vedl třeba muslimy, dokonce i satanistu a deklarované bezvěrce. Pro nás je důležitý každý člověk, který má zájem o kontakt nebo o rozhovor s námi. Také bych chtěl říct, že naše služba není směřována jenom k vězněným, ale i k personálu a zaměstnancům věznic.

Jak takové doprovázení satanisty vypadá? Z principu vaše práce není misijní, že? Kvůli zachování důvěry musíte respektovat názory a hodnoty toho druhého. Jak lze doprovázet někdo, kdo chce jít „na druhou stranu“?

Samozřejmě na začátku bývá vymezení vzájemných pozic. Když se někdo prohlásí za satanistu, já se představím jako katolický křesťan a stálý jáhen. Pak zpravidla následují rozhovory o problémech, které jsou ve vězení stejné pro všechny – osobní situace, vztahy, rodinné záležitosti a podobně. Navzájem se respektujeme a nesnažíme se přesvědčovat toho druhého o svých postojích. Já ale jako kaplan vždy nabízím každému příchozímu počáteční modlitbu a závěrečné požehnání. Jen málokdo odmítne, dokonce i satanista. Vězení totiž prolamuje bariéry, které bývají na svobodě nepřekročitelné.

O čem se s vězni bavíte?

Obsah pastoračních rozhovorů nebo našich duchovních aktivit může být různý. Primárně se odvíjí od toho, jaké má dané setkání zaměření. Může to být nějaká odborná pastorační služba, jako je biblická hodina nebo modlitební setkání nebo třeba bohoslužba. Mohou to být jiné řízené aktivity z duchovní tematiky. Mnohdy to bývají osobní pastorační rozhovory, kdy lidé vykládají o sobě, o svých problémech a o svém životě a my si s nimi lidsky povídáme.

Jak těžké je „nenosit si práci domů“ a je to vůbec žádoucí? Věnujete se striktně pouze duchovním a duševním potřebám vězňů, nebo se jim snažíte jim obecně pomoci, zprostředkováváte jim kontakt na další služby a pracujete i s jejich rodinami?

Každý, kdo vykonává náročnou službu v pomoci bližním, musí mít nějakou vlastní a osobní dispozici k tomu, jak odbřemenit svoji službu od zátěží, které sebou nese. Já osobně jsem dostal od Boha dar – a musím to tak pojmenovat, že po rozhovoru s konkrétním člověkem, po každém pracovním dni jako vězeňský kaplan, jsem na tato setkání „zapomněl“ a už jsem je v hlavě nenosil. Až do okamžiku dalšího setkání. Kromě toho je důležité mít zájmy v osobním životě, které člověka naplňují. A také rodinu či přátele, s kterými se sdílí a prožívá osobní příběhy.

Která situace je v této práci nejtěžší, kdy se cítíte bezmocný, i když cítíte potřebu druhému pomoci?

Lidské osudy jsou vždy jedinečné. A po rozhovorech s tisíci vězněnými, ale i s mnoha a mnoha dalšími lidmi, které jsem nějakým způsobem doprovázel, mohu říci, že každý člověk má a musí překonávat těžkosti. Kdo problémy nemá, tak si je buď nedokáže uvědomit, nebo do jeho života ještě nevstoupily. Zlé a těžké věci ale nejsou jen špatné. Dávají nám příležitost překonávat sami sebe a růst, pomáhají řešit často podstatu problémů, které nevidíme v běžném životě. Plně platí, že každá krize je zároveň velikou šancí. Mnoho vězněných mi potvrdilo, že jejich těžké období ve vězení jim vlastně pomohlo objevit skutečné hodnoty a změnit jejich život. Přesto nejvíce bezmocný ve službě bývám, když vidím mladé lidi, které jejich drogová zkušenost přivedla nejen do vězení, ale doslova jim zničila život. Oni sice mluví o své nápravě a odhodlání, ale jen opravdu málokomu z nich se podaří z těchto chapadel zla vyprostit.

Mají něco společného vězni, kteří mají o vaši službu zájem? Charakterizuje je například právě touha se polepšit?

Touha po polepšení vězněných osob, nebo snaha kaplanů přivést vězněné k lepšímu životu, je v rovině jakéhosi ideálu a je cílem dlouhodobé cesty. Ale v naprosté většině věznění přicházejí proto, že potřebují kontakt s někým, kdo si na ně udělá čas, kdo je schopen je vyslechnout a má o ně zájem. Je to, v uvozovkách, ta úplně nejobyčejnější touha a potřeba mít na blízku někoho, komu se mohu svěřit a o koho se mohu opřít. A jsou také mnozí, kterým duchovní služba pomůže se změnit, nebo alespoň je ke změně nasměrovává.

Mnoho lidí má představu, že vězení je trochu jako hotel, a porovnávají, že to ve vězení vypadá lépe než na některých vysokoškolských kolejích. Můžete na základě svých zkušeností přiblížit, jak život ve vězení vypadá?

Protože už ve vězeňství pracuji více než třicet let, tak z tohoto časového úseku mohu porovnat prostředí věznic. Když jsem nastoupil, tak skutečně převládaly podmínky, které nezohledňovaly humanizaci věznic. Za třicet let udělala vězeňská služba obrovský posun například zavedním různých odborných, specializovaných programů nebo zlepšením prostředí a zohledněním humanizace ve vězeňství a k vězněným osobám. Také si myslím, že se vězeňská služba podstatně změnila a posunula. Na druhou stranu je ale potřeba si říct, že existuje takzvaný druhý život odsouzených, a to je období, kdy většina zaměstnanců odchází domů a ve věznicích zůstává jen vězeňská stráž nebo dozorci. Lidé, kteří jsou zavření na celách tak samozřejmě musí prožívat to, co je obtížné a někdy moc těžké, když je pohromadě skupina pěti, deseti, patnácti a někdy i dvaceti lidí, z nichž mnozí mají psychopatické zátěže nebo jiné indispozice. Rozhodně ti, kteří si myslí, že vězení je odpočinek nebo nějaká procházka, kde mají zajištěné prostředky k životu, se mýlí. Postel, která je měkká a pohodlná, ale je za dveřmi, které nejdou otevřít, a je v místě, kde člověk stráví pět, deset, patnáct let, určitě není nic k užívání si.

Jak vypadá vaše doprovázení zaměstnanců věznic? Vykonávají náročnou práci a zároveň duchovní a duševní rovnováha dozorců může výrazně ovlivnit podmínky vězněných.

Každý kontakt duchovního se zaměstnancem vychází z jeho zájmu. Lidé přicházejí ke kaplanům, protože se potřebují poradit, svěřit, nebo třeba domluvit křest. Jako kaplani jsme velice rádi, že máme důvěru zaměstnanců věznic a toho si opravdu vážíme.

Máte nějaký příběh obrácení, který vám utkvěl v paměti?

Těch příběhů je nesmírná spousta. Já jsem se setkával s tisíci a tisíci odsouzenými a obviněnými, když jsem pracoval ve vazební věznici. Mám mnoho příběhů, ale nechtěl bych teď rozebírat nějaký jednotlivý. Nicméně chci říct, že se s některými již propuštěnými vězni setkávám osobně, telefonujeme si, víme o sobě, a to jsou už vztahy, které nazývám přátelstvím. Některé trvají i více než dvacet let. Vážím si toho, že lidé, kteří odešli z vězení a už si žijí vlastním životem, mají zájem a ochotu se setkat s kaplanem, který je doprovázel před mnoha a mnoha lety.