Léto, putování přírodou, koupání v potoce, noci pod hvězdami, setkání se zvířaty, která ve městě nepotkáme. S některými se ovšem nepotká už nikdo a nikde, třeba s papouškem karolinským, na jehož obrázek se právě díváte. Papoušek volbu neměl, doplatil na volbu cizí. My možnost se rozhodnout máme. I o tom je text Marka Orko Váchy z připravované knížky, ale samozřejmě nejen o tom. 

Zdroj: Conuropsis carolinensis (Carolina parakeet) 2 | Conuropsis c… | Flickr

Nebe a zemi beru si dnes proti vám za svědka: Předkládám ti život, nebo smrt, požehnání, nebo kletbu. Vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo. Miluj Hospodina, svého Boha, poslouchej jeho hlas a lni k němu, neboť jen tak budeš žít a dlouho zůstaneš na zemi, o níž přísahal Hospodin, že ji dá tvým otcům Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi.“ (Dt 30,19-20)

 

My z kazatelen rádi mluvíme o životě a o tom, že je třeba si vybrat život. Reálnou možností, cestou, která existuje a po které je možné dojet až na samotný konec dějin, je vybrat si smrt. Připusťme, že to existuje, že cesta smrti je volná a že je v rejstříku lidských možností a že na konci cesty smrti je smrt člověka, smrt národa, smrt kontinentu, smrt lidstva, smrt života na Zemi. Panu Pištovi se zdálo, že my dobří křesťané žijeme v nepochopitelném hlubokém klidu, ukolébáni v polospánku přesvědčení, že nás dobrý Bůh miluje a chrání, a že přece nikdy nedopustí sebezničení lidstva a že nás nakonec z každé bryndy vytáhne. Bůh se o nás přece nakonec vždy postará, věříme, jsme přece jak na tom obrázku spícího dítěte stuleného v Boží dlani,  takže nehrozí žádné reálné nebezpečí, že bychom ve vesmíru provedli nějakou velkou nepřístojnost. Není přece možné, že by Boží projekt s člověkem skončil sebezničením člověka, není přece možné, že by Boží projekt se stvořením vesmíru skončil sebezkázou vesmíru. Není přece možné, že by Ježíš zemřel na kříži za lidstvo, které by následně další den spáchalo hromadnou sebevraždu. Nedávalo by to přece smysl! Mojžíš upozorňuje, že to možné je. Že takové uvažování o tom, že vždycky přežijeme, je hodně dětinské. Že my lidé nejsme děti, chráněné před nevědomými silami vesmíru a před vědomými silami zlých lidí pod deštníkem Boží lásky a že nás Pán Bůh sice nechá v omezené míře provozovat války a koncentrační tábory, a že tu a tam díky lidem vyhyne někde nějaká alka nebo holub stěhovavý, ale že by přece nikdy nedopustil, aby se celá planeta stala jedním koncentračním táborem či jedním velkým ústavem choromyslných, nebo že by vyhynuli všichni ptáci a veškerá zvířata. Bůh nás nakonec přece vždycky zachrání a zlo nám dává do rukou jen jako malou hračku pro varování, aniž by mohlo způsobit vážnější škodu[1]. Pan Pišta si nebyl jist. Půjde-li dítko přes potok, andělé jej ochrání, ale co když půjdeme my dospělí? Kolik lidí se zabilo v horách a na ledovcích, byli jejich strážní andělé s nimi? Pokud Bůh dává člověku omračující pozvání k velikosti a neméně omračující svobodu, pak se svoboda může stát jazykem lásky i nejstrašnější zbraní hromadného ničení. Není přece žádná malá válka nebo žádný malý koncentrační tábor. Utrpení jednoho jediného dítěte volá do nebe po vysvětlení, bezesmyslná smrt kohokoli si žádá výklad a pan Pišta ji musí chápat jako vzkaz, jako otázku bez odpovědi! Zastavil by Bůh pokus lidstva o sebezničení? Pan Pišta si nebyl jist. Jestli jsme děti, tak ano. Jestli jsme dospělí, tak ne. Spíše mu z toho proto vycházelo, že ne. Když by zde nebyla reálná možnost zvolit si smrt, pak by svou cenu neměla ani reálná možnost zvolit si život. Lze si zvolit smrt. Lze si zvolit peklo. Lze si zvolit život v křeči, v nenávistných myšlenkách, život zahořklých úvah ponížených, marginalizovaných bytostí neschopných ničeho než zášti a nenávistných myšlenek. Pan Pišta takové bytosti znal velmi dobře a věděl, že tyto bytosti následně jednají a rozsévají svou hnilobnou nákazu smrti dál a úspěšně a že se pak mluví o blbé náladě ve společnosti, ve které mají všichni do jednoho blbou náladu. Lze si představit vesmír, ve kterém Země vybuchne mnoha jadernými hlavicemi, a život na ní zanikne, již nebude více modrá, neboť zde nebude nikoho, kdo by modrou vnímal a vesmír se zpět vrátí do stavu, kdy bude znovu čekat na první vyslovené slovo.

Josef Ratzinger: Kristus se nechová „k lidem jako k nezletilým bytostem, které nakonec nemohou zodpovídat za svůj osud, nýbrž jeho nebe spočívá ve svobodě, jež i zatracenému ponechává právo požadovat své zatracení. Zvláštnost křesťanství se zde ukazuje v jeho přesvědčení o velikosti člověka: jeho život je vážná věc…“[2]

Je v našich silách zvolit si smrt. Roztrhat Zemi na kusy a skončit její příběh, to je v našich možnostech. Budeme-li chtít, uděláme to. Pokud jsme vyhubili papouška karolínského a Bůh nám nezabránil, proč by měl zabránit, když vyhubíme všechny ptačí druhy? Pokud byl jeden Auschwitz, proč by se nemělo stát, aby se  celá země proměnila v jeden velký vyhlazovací tábor? Pokud někde nevinně zemřelo jedno jediné dítě nebo jeden jediný civilista, proč myslíme, že by Bůh měl zabránil, aby zemřeli všichni civilisté?

Aby se tak nestalo, musíme napnout všechny síly, není to hra, krev, která teče je opravdová krev a není zde opatrující tatínek, který zastaví kolotoč, až se bude točit příliš bláznivě.

Život je příliš veliká bitva, než aby ji šlo podcenit, život je bitva, která musí být sehrána s nejvyšší odpovědností, která pro každého skončí věčným vítězstvím nebo věčnou prohrou, hraje se o všechno, je třeba odevzdat všechno a vzdát se všeho. Vyvolit si smrt je herní varianta.

Vyvol si život! Právě proto je ta volba tak vážná, že je možnost si vyvolit smrt,  proto si vyvol život! Na Tobě záleží člověče, na Tobě záleží osud vesmíru!

V životě vezdejším bojujeme o přežití planety Země, v životě věčném o nebe nebo o peklo, a obojí, nebe i peklo jsou pro člověka možnou, velmi reálnou alternativou. Vyvol si život, nabádá Mojžíš své lidi. Vyvolí si život i současní lidé, vyvolí si život současná Evropa? Pan Pišta si nebyl jist.

[1] viz Werfel, F., (2016) Mezi nebem a zemí. přel. Jiří Munzar. Barrister & Principal. Brno. str. 82

[2] Ratzinger, J., (2017) Eschatologie. Smrt a věčný život. přel. Helena Kozlová a Pavel Váňa. Barrister & Principal. Brno. str. 140

 

Text Marka Orko Váchy pochází z připravované knížky, která by měla vyjít v příštím roce.