Autobus se rozjíždí ze zastávky. Odkrývá tak pohled na chodník, po které dobíhá žena se zoufalým výrazem v tváři. Asi ho nutně potřebovala stihnout. Naše auto zatím stojí, čekalo, až autobus umožní pokračovat v jízdě. Paní se zastavuje a smutně se dívá za autobusem. Stáhnout okénko, zavolat na ni a nabídnout jí svezení? Zdrží nás to. Vždyť ji neznáme. Třeba zase tak moc nespěchá, jen se jí nechce čekat. Byl to jen takový nápad, maličkost, vždyť ani ona, ani nikdo jiný neví, co se nám honilo hlavou, nikdo po nás nechce, abychom to udělali. Pomalu se rozjíždíme kolem smutné paní, sklopíme hlavu, snažíme se na ni nemyslet. Je to jen maličkost, o nic nejde. Maličkost, kterou jsme mohli udělat, ale neudělali.

Zdroj: Flickr

Jasně, že chceme žít správně. Nekrademe, nezabíjíme, dokonce ani nesmilníme. Hlad nemáme, nikdo nám neubližuje, ve vztahu buď nejsme žádném, nebo máme malé děti a smilstvo je to poslední, na co máme teď náladu. A taky nemáme rádi konflikty a proč je tedy zbytečně riskovat. Kdo by chtěl skončit u soudu, ať už z té či oné příčiny? Nechceme ani k tomu lidskému, natož, abychom měli problémy u toho posledního.

Ale dokonalí samozřejmě nejsme. Stokrát za den nám to ujede. Víme, že jsme se měli zachovat jinak – ale byly to jen takové drobnosti. No tak jsme zvýšili hlas – prostě nám na té věci záleželo a ten druhý nebyl schopen pochopit náš úhel pohledu. Zamračili jsme se na člověka, který do nás strčil. K čemu je nám jeho omluva, bylo nám to nepříjemné a má si dávat pozor. Je to vůbec chyba, dát mu najevo, že nám ublížil? Když volala kolegyně, že nepřijde do práce, protože je nemocná, nezeptali jsme se, jestli má někoho, kdo jí přinese nákup; co kdyby řekla, že nemá, a náš diář je už tak dost plný a další úkol už bychom opravdu nezvládli… Jsou to jen maličkosti, takové obyčejné, mohli jsme se zachovat líp, ale zase žádná katastrofa to nebyla. Nemá smysl si kvůli tomu dělat starosti.

Domlouváme se s přáteli, kam v pátek vyrazíme ven. „Do téhle kavárny ne, jednou jsem tam byl a byla tam nepříjemná obsluha,“ řekne někdo. Jde se jinam, někam, kde udělal někdo z přátel dobrou zkušenost. Jednou byla servírka unavená, něco spletla, neusmála se, povzdychla si, když někdo potřetí změnil objednávku. Teď ví osm lidí, že v téhle kavárně jsou protivní. Až půjdou někam s jinou partou, tuhle kavárnu nedoporučí. Co na tom, že servírku tehdy bolel zub, možná měla nemocné dítě a myslela na to, kdy jí končí domluvené hlídání a zda stihne zaběhnout do lékárny. Neusmála se, povzdechla si, něco spletla. Maličkost? Pár desítek lidí už nenapadne do téhle kavárny vyrazit.

Jindy jede maminka s dítětem autobusem – dítě se špatně vyspalo, má hlad, zdrželi se nějakým zařizováním a teď je to problém. Unavený chlapec zlobí, co chvíli šťouchne do člověka vedle sebe, mluví nahlas. Maminka se ho snaží marně uklidnit. Lidé okolo jsou určitě naštvaní, myslí si o ní, že je špatná máma… Pán vedle dítěte vytahuje z batohu časopis: „Koukej, jaké tu je krásné červené auto,“ ukazuje dítěti celostránkovou reklamu. Chlapec se zadívá na obrázek, rty se mu roztáhnou k úsměvu. Maminka se vděčně usměje na chápajícího souseda. Když o chvíli později začne dítě zase zlobit, maminka už ví, že ji všichni neodsuzují. Unavené děti prostě zlobívají. Domů přijde unavená, ale ne naštvaná. Nepohádá se s manželem. V noci ji nebudou trápit výčitky. Zítra vstane odpočinutá a klidná.

Drobnosti… Záležitosti pár slov, pohledu. Naše dny se skládají z maličkostí. Málokdy volíme, jestli dnes někoho zabijeme nebo zachráníme před smrtí, jestli zpronevěříme výplaty celé firmy, nebo půjdeme staré sousedce umýt okna v domě. Naše životy jsou šňůra docela obyčejných, nevýznamných událostí, které snad ani nejsou vyprávět. Nestojí za pozornost… tyhle věci přece nerozhodují o tom, jestli jsme dobří nebo špatní. To se pozná podle těch velkých věcí, jestli krademe nebo vraždíme… A to my neděláme, takže je všechno v pořádku.

Plodící zahrada je plná stromů, záhonů s vzrostlými rajčaty a paprikami. Je jasné, že tyhle krásné rostliny je třeba zalévat a chránit před škůdci, aby přinesly radost. Kdyby se ale chtěl zahradník věnovat jen těm velkým vzrostlým rostlinám, považovali bychom ho za blázna. Každý přece ví, že je třeba brzy z jara vysít maličká semínka, rosit je, opatrně přesazovat… a jen tak se člověk dočká plodů. Nikdo neřekne: „Proč se pipláš s takovými drobnými semeny, vždyť plody přinášejí jen velké rostliny? Takové maličké kuličky přece nestojí za pozornost.“

A přece to tak ve svých životech často děláme. Podceňujeme ty malé skutky a myslíme si, že o tom, jací jsme lidé, rozhodují jen ty velké. A přitom vlastně nevíme, jak velké věci způsobily naše malé činy. Bezmyšlenkovitě rozhazujeme malá, titěrná semínka, a nestaráme se, jaké stromy z nich vyrostou. Ano, máme být JEHO svědky… Ale na to stačí nevraždit, nekrást a chodit v neděli do kostela, ne?  

 

Pane, víme, že k tomu, abys oslovil druhé lidi,

potřebuješ naše ústa.

Víme, že nakrmit hladové můžeš jen našima rukama.

Plakat s trpícími můžeš jen našima očima.

Když máme tolik práce, tolik starostí.

Kdo na to má pořád myslet, že bys nás mohl použít?

Vždyť to, jak působíš, ani není vidět.

Kdo si spojí malé semínko s velkým stromem?

Když strom vyroste, možná ten, kdo ho sázel, už ani není na světě.

Jak můžeme vědět, co vyroste z toho, co sázíme my?

Připomínej nám, že na každém našem slovu záleží,

že každý malý čin, který nám nestojí za vykonání, bude chybět,

posiluj v nás důvěru, že z malých semínek mohou vyrůst velké stromy.

Chceme být tvými svědky,

chceme šířit tvé království,

jen nám ta semínka občas propadávají mezi prsty.

Povedeš naše ruce, prosím?

 

 

Liturgické texty na 16. 6. 2024

11. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Ez 17, 22-24
Povyšuji nízký strom.

Čtení z knihy proroka Ezechiela.
Tak praví Pán, Hospodin:
    "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře.
    Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
    Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil." 

Žl 92 (91), 2-3, 13-14. 15-16 Odp.: 2a
Odp.: Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.
Odp.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Odp.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
Odp.

2. ČTENÍ 2 Kor 5, 6-10
Stůj co stůj usilujeme o to, abychom se líbili Pánu.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři !
    Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu (v Boha jen) věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.
    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.

EVANGELIUM Mk 4, 26-34
Je menší než všechna semena a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny.

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal ( Boží ) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.