„Uvědom si, že v každém trápení je Bůh s tebou. Musíš věřit. Strach je dokladem malé víry. Trochu se snaž. Přece víš, že za tebe Pán Ježíš umřel, tak jak se teď můžeš bát? Nevěříš mu? Vždyť to říkal, že se nemáme bát! Tak se neboj!“ No jasně. Jen je málokterá situace v životě podobná táborové bojovce nebo zámku hrůzy na pouti. Většinou to není tak jednoduché, že překonám strach, řeknu si, že je to jen situace, která má vyzkoušet, jak silnou mám vůli, a začnu se těšit na to, co bude pak, až to zvládnu, že dostanu čokoládu nebo zmrzlinu a budu se s kamarády smát, jak nás to zase dostalo. Nemoci, úmrtí, ztráta zaměstnání, těžký rozchod… Dost dobře nejde zavřít oči a počkat, až to přejde. Není to jen náš příběh a naše zkouška. Kromě bolesti máme i odpovědnost. Náš úkol je větší, než jen vydržet.

Zdroj: Flickr

Když jsme v kostele s ostatními křesťany, není příliš těžké věřit. Úplně to cítíme, jak je Pán Bůh s námi. A co teprve na nějaké mládežnické akci, při společném zpěvu chval - jsme tak silní a všechno zlé je tak malé a daleko, Boží ruka nás chrání a naším úkolem je jen děkovat a radovat se. Svět je zalitý sluncem a je vlastně jen místem, kde se ukazuje Boží láska knám, všechno je tu pro nás, abychom tuto lásku mohli zakoušet.
A možná to neplatí vždy a pro každého. Možná i v těch nejjásavějších chvílích je mezi námi někdo, kdo se radovat nedokáže. Komu srdce neplesá, ale krvácí. Někoho ztratil nebo právě ztrácí. Má strach, před očima mu probíhají obrazy, co kdy mohl a měl udělat jinak, jakých příležitostí nevyužil, kdy zbytečně ublížil tomu, komu to už nikdy nevynahradí, nikdy to neodčiní, nabízí se jen smíření sám v sobě, v tuto chvíli tak strašně nedostatečné.
Vlny, které se na nás řítí z rozbouřeného moře, jsou jen málokdy skutečné, hmatatelné, jen málokdy se bojíme jen o sebe, s jistotou, že naši blízcí jsou v bezpečí na břehu. To, s čím se potýkáme, je většinou složitější, týká se to více lidí. Když máme hrůzu z vlastní nemoci, bojíme se zároveň o své blízké, o to, jak jim naše léčba zkomplikuje život, co budou dělat, pokud se
neuzdravíme, rodině vypadne příjem, děti přijdou o jednoho rodiče… A bojíme se i toho samotného konce života, víra nevíra, je to cesta někam, kde to neznáme, a prostě se nám nechce umřít, ať už jsme duševně a duchovně na jakékoli úrovni. A není na tom nic divného, ani Pánu Ježíši se nechtělo umřít.
Pokud okolí o našem trápení ví, snaží se nás utěšit. A někdy k tomu použije ta slova, která myslí dobře, ale která se někdy míjejí účinkem. „Musíš věřit!“ Zní to tak jednoznačně a neproblematicky; křesťan samozřejmě věří. Jenže jedna věc je v neděli odříkat vyznání víry a nenarazit na nic, pod co bych se nemohl podepsat, a druhá věc je náš každodenní život. Čemu mám věřit? Že mě Bůh chrání? A jak se to projevuje? To je zase nějaká vysoká teologie, ale v tom všedním fyzickém životě mám problémy s dýcháním a s vazy v koleně, vyhodili mě z práce a rozpadá se mi manželství. A několikrát denně mě napadá - kde ten Bůh vlastně je? Tak jak se ta ochrana projevuje? Nezbaví mě ani pozemských starostí, ani pokušení… 
A jak to vůbec je s tím, že Boha, potažmo jeho syna, poslouchá vítr a moře? Znamená to, všechny mé obtíže způsobuje on? Že on může za to, že se při cestě do kopce dusím a že se mi přes veškerou snahu nepodařilo zachránit manželství? To on mě dostal do téhle situace? Kde je v mém životě ta záď lodi, na které Kristus spí a já ho tam mohu jít vzbudit, aby utišil moře? Křičím, co mi dech stačí, ale nikde nic, nikdo se ani neobtěžuje mě pokárat, že mám malou víru. Nic. Bouře burácí, všechno kolem mě se bortí, ale spáč, kterým by se dalo zacloumat, nikde. Když zkusím zapomenout na své starosti, na chvíli je všechno v pořádku. Společný zpěv zbožných písní mě přivede k vědomí, že Bůh mě pořád miluje. Když si ale uvědomím, co vše na mě doléhá, najednou je ten hezký pocit pryč. Uprostřed rozbouřeného moře jsem sám. Bible je plná příběhů, ve kterých někdo klesá až na mořské dno, aby byl Hospodinem vzápětí zachráněn a ukázala se na něm jeho moc. Náš život je plný příběhů, kdy se lidé na mořském dně udusili, tlak vody je rozmačkal, neměli už sílu prosit o pomoc. Nevíme, proč Hospodin nezasáhl. Byli bychom mu vděční my i ti, které by před našima očima zachránil, kdyby to udělal. A on nic. Biblické příběhy jen sypou sůl do našich ran. Proč tehdy ano a dnes ne? Co ta prohlášení o moci znamenají? Co znamenají přísliby pomoci?
Jsme sami a jediné, co je nám útěchou, je, že se podobného trápení neuchránil ani Bůh sám. Že si stejné otázky kladl Boží syn, ten, kterého poslouchalo moře a vítr, ale když mu šlo o vlastní život, nesměl svou moc použít. Ani Boží syn nechápal, proč je nutné tak trpět, i Boží syn volal do prázdna a jeho všemohoucí Otec mlčel. Velikost Boží lásky spočívá v tom, že se sám učinil bezmocným, že si sám spoutal ruce, že se vystavil tomu nejhoršímu, co můžeme prožít my. Samotě a strachu o naše milované. Ježíš věděl, že své matce přináší spásu, ale také věděl, že žena bez manžela a bez syna to bude mít na tomto světě velmi těžké. Když umíral, staral se o to, kde bude jeho matka spát, kdo se jí zítra zastane. 
Bůh stvořil svět, v kterém existuje bolest, strach a samota. Z nějakého důvodu jsou potřeba - jako se nikdo nenaučí chodit, aniž by mnohokrát upadl, jako při zachovávání života jednoho umírají druzí, ať už to jsou zvířata nebo rostliny, tak nejde žít láskyplný vztah bez strachu z jeho konce, bez strachu o druhého, bez úzkosti, co s námi bude zítra. 
Budeme-li zachovávat dvojjediné přikázání lásky a milovat, budeme také zažívat úzkost a volat do bouřícího moře „Proč mě zalévá ledová voda? A proč spíš a mlčíš, když hynu?“ Žádná slova nás neutěší. Jednou se snad dozvíme, proč to tak bylo nutné. Možná nás to ale už nebude zajímat. Zatím den co den vyplouváme na moře s rizikem, že přijde bouře. Věříme… že pokud ten, kdo stvořil tento svět, vystavil mlčení jako odpovědi na bolestné volání i svého syna, není úzkost ani v našich životech zbytečná. I když se dál budeme ptát „Je ti jedno, že hynu?“

 

Pane,

nejsme hrdinové a z překonávání obtížných situací nemíváme radost.

Když nevidíme východisko,

je nám úzko a bojíme se.

Věříme, že jsi spasitel,

věříme ti, že nás máš rád a že nás neopustíš.

Jen nám někdy chybí možnost najít tě, zatřást s tebou a přimět tě, abys utišil rozbouřené moře,

abys naše problémy vyřešil, uzdravil nemoci a smířil, co sami usmířit neumíme.

Potácíme se po kymácející palubě a naše víra křičí do hukotu vln.

Ty víš, jak těžké je, když nikdo neodpovídá.

Nechceme se vyhýbat kalichu hořkosti,

jen prosíme - nenech nikoho pít z něj přes míru,

nenech nikoho zalknout se zoufalstvím.

Nedopusť, aby někdo sklouzl z paluby do rozbouřených vln.

Ty máš moc utišit moře,

a máš i moc podržet člověka v moři rozbouřeném a neutišeném.

Svět se nezmění a bude stále bolestný,

ale s tvou pomocí se můžeme měnit my.

 

 

Liturgické texty na 23.6.2024
12. neděle v mezidobí
1. ČTENÍ Job 38, 1. 8-11
Zde se má tříštit bujnost tvých vln.
Čtení z knihy Job.
Hospodin odpověděl Jobovi z bouře a řekl: "Kdo zahradil moře branami, když
vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je oblékl mraky jak šatem, temnotou ( přikryl ) jak plénkami,
když jsem pro ně vylámal hranice a položil závoru s bránou?
Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dál, zde se má tříštit bujnost tvých vln."
Žl 107 (106), 23-24. 25-26. 28-29. 30-31 Odp.: 1
Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť jeho milosrdenství trvá navěky.
nebo: Aleluja.
Pustili se po lodích na moře, sháněli obchody po širých vodách. Viděli Hospodinova díla a na
širém moři jeho divy.
Odp.
Rozkázal a vyvolal bouřlivý vítr, který do výše vzdouval vlny. Stoupali až k nebi, sestupovali
do propastí, jejich duše se třásla v nebezpečí.
Odp.
Tu volali ve své tísni k Hospodinu a on je z jejich úzkostí vysvobodil. Uklidnil bouři v tichý
vánek, a utišily se mořské vlny.
Odp.

Radovali se, že se uklidnily, a dovedl je do vytouženého přístavu. Ať chválí Hospodina za
jeho milosrdenství, za jeho divy k dobru lidí.
Odp.
2. ČTENÍ 2 Kor 5, 14-17
Nové nastoupilo. Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři !
Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli tedy všichni;
a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a
vstal z mrtvých.
Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. A třebaže jsme
Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal
křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo.
EVANGELIUM Mk 4, 35-41
Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře.
Slova svatého evangelia podle Marka.
Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhý břeh!"
Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním.
Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však
ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: "Mistře, je ti to jedno, že hyneme?"
Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: "Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné
ticho.
Jim pak řekl: "Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? " Padla na ně bázeň, veliká
bázeň, a říkali si mezi sebou: "Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"