„Už jsi to slyšel, co zase XY řekl? To je hrozný, co? Vždyť je to ostuda. Spíš skandál.“ Máme velkou starost o to, aby církev neměla ostudu. Aby prezentovala jen ty správné postoje (to jsou ty, které zastáváme my). Pokud ten pohoršený má moc provinilce umlčet, tak to udělá. Pokud ji nemá, tak se alespoň jasně vymezí. Někdo veřejně, někdo v hloučku stejně smýšlejících.

Zdroj:  Flickr

Jsme zvyklí se modlit za dar Ducha svatého. Co tím myslíme? Pokud tedy vůbec při modlitbě myslíme na to, co říkáme. Jsou to jiná slova pro „Požehnej mi“? A to už nemá daleko k „Splň mi, co si přeju, a zařiď, ať jsem přitom šťastný“. Nebo to znamená „Kouzlem zařiď, ať jsem dobrý a přijdu do nebe“? Jako bychom nevěděli, že dary od Hospodina nebývají bez háčků.

Kdyby se nás někdo zeptal, zda věříme v „život po životě“, samozřejmě bychom odpověděli, že ano. Do běžného života se to ale promítá málo. Snažíme se ve svém životě stihnout vše, co považujeme za důležité a krásné. Přejeme si, aby nám Hospodin projevoval svou přízeň zde. Aby chránil naše vztahy (i když my sami moc námahy nevynakládáme), aby se podílel na našich pracovních úspěších (a zachraňoval nás z neúspěchů), aby chápal a odpouštěl naše poklesky a nijak nám nedával najevo, že se zlobí. Teď a tady. Pokud jde o to, co bude potom, maximálně se pomodlíme, ať se do nebe dostaneme. Asi kouzlem, vždyť u Boha je možné vše.

Po internetu koluje obrázek, kde na dotaz, kdo chce změnu, zvedají všichni ruku, a na dotaz, kdo se chce změnit, jsou odpovědí skloněné hlavy. My víme, co máme chtít, víme, jací máme být. Jsme odhodlaní se modlit, abychom takoví byli. Mnohem méně jsme ochotní vyvinout v tomto směru vlastní úsilí. Požehnání od Hospodina má mít podobu instantních řešení. Já se pomodlím, ty zařiď. Copak modlitba není dost?

Rozplýváme se nad krásou stvoření, podle míry svého vzdělání se rozplýváme nad západem slunce a kočičími čumáčky, nebo nad dokonale propracovanými přírodními zákony. Někdy jásáme nad hudbou nebo krásnými sochami. Ano, ty jsou dílem lidským, ale Bůh dal tvůrcům jejich nadání. Známe lidi, o kterých tvrdíme, že zakopali své hřivny. Nevyužívají svůj talent. Nejde o to nadání mít, ale pracovat s ním, využívat ho k vlastní aktivitě. O člověku, který umí krásně zpívat, ale nezpívá, bychom řekli, že je blázen. Nestačí, že má možnost. Musí to udělat. A přitom se modlíme za dary Ducha svatého… ale v tu chvíli si nepřipouštíme, že by to snad mělo znamenat, že je budeme využívat. Že to, co dostaneme, proměníme v činy.

Jsme jako lidé, kteří vědí, že si na cestu mají koupit jídlo, ale pak jdou, svačinu v batohu, a doufají, že jim nedojdou síly. Jídlo nesou na zádech, a stěžují si, že nemají dost sil na dokončení cesty. Ale nezastaví se a nenasvačí. O dary Ducha svatého umíme prosit, ale tím často končíme. Jako bychom byli líní kousat svačinu. Víme, že nám něco chybí, ale nejsme ochotni spolupracovat. Kdybychom se najedli, nemohli bychom pak říkat, že duch je odhodlán, ale tělo slabé… Takže do batohu raději nesáhneme a necháme si svou bezpečnou, omlouvající slabost.

Hezky to zní, dary Ducha svatého, láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Představujeme si, že to tedy znamená, že ti ostatní nás mají mít rádi, tedy toho pro nás hodně dělat, být veselí, aby nám s nimi bylo dobře, být klidní a kvůli věcem se nedohadovat, chápaví a tedy nám leccos odpouštět, vlídní bez ohledu na to, co zrovna děláme nebo neděláme, laskaví, i když jsou zrovna v těžké situaci, věrní, abychom se na ně mohli vždy spolehnout, tišší, aby nás vždy vyslechli, ale nezatěžovali nás svými starostmi, a moc ctižádostiví by také být nemuseli, ať máme dost prostoru pro sebe. Že bychom takoví měli být my, to si připouštíme jen neochotně. A že Hospodin nám může dát sílu, ale činy jsou na nás, to už vůbec ne.

Když prosíme o dary Ducha svatého, jsme jako lidé, kteří si kupují svačinu. Mít svačinu a nesníst ji a neproměnit ji v sílu k činům je… přinejmenším hodně zvláštní.

 

Pane, umíme mluvit o tom, jak jsi jedinečný,

jak nikdo jiný nemá boha, který se k lidem sklání,

který se raději zřekne atributů božství,

aby mohl být s lidmi, mluvit s nimi, jíst s nimi, dokonce je nechat, aby se ho dotýkali…

…a pak odříkáváme bezmyšlenkovitě věty, které napsal někdo jiný, a máme pocit, že jsi daleko a s Tebou lze udržovat vztah víceméně obchodní.

Místo vřelého přátelského rozhovoru hledáme kličky v zákonech a doufáme, že splníme podmínky.

Rozněžňujeme se, že ses pro nás nechal zabít, ale sami šetříme energií, jak jen to jde.

Umíme vysvětlit, proč nemůžeme někoho milovat, být k němu laskaví, odpustit mu nebo ho podpořit.

Bojíme se ke svým obvyklým prosbám připojit „A dej nám pár facek, kdybychom se svůj život snažili příliš ošidit.“

 

 

Liturgické texty na 19.5.2024

Slavnost Seslání Ducha Svatého

1. ČTENÍ Sk 2, 1-11
Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit.

Čtení ze Skutků apoštolů.
    Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."

Žl 104 (103), 1ab+24ac. 29bc-30. 31+34 Odp.: srv. 30

Odp.
.: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo: Aleluja. Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země j e plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracej í se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp.

2. ČTENÍ Gal 5, 16-25
Ovoce Ducha.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
Bratři!
   Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.
   K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, (vraždy,) opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to ještě jednou: lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království.
   Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.
   Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

EVANGELIUM Jan 15, 26-27; 16, 12-15
Duch pravdy uvede vás do celé pravdy.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.
   Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."