„Co ty si vlastně myslíš o manželství pro všechny? A o umělém přerušení těhotenství? A nemáte náhodou vy křesťani mít druhý lidi rádi? A jak to jde dohromady s tím, co říkáš?“ Taková zábavička „grilujeme si svého třídního / firemního křesťana v pauze na kafe“. Neexistuje žádná správná odpověď, protože buď vás odhalí jako toho, co nerespektuje svou vrchnost, pravidla svého společenství nebo to, co o vašem společenství tazateli řekla babička, nebo jako toho, kdo není dost pokrokový nebo laskavý nebo nesplňuje to, jak si ideálního příslušníka vašeho společenství tazatel představuje.

Zdroj: Flickr

Když se snaží nachytat nás, zase o tolik nejde. Maximálně budeme za hlupáky; nikdo nás nepopraví ani se naše odpovědi neocitnou v žádné knížce, tím méně v knize knih. Ježíš to měl horší. Když se na něj domluvili, bylo to proto, že tazatelům bylo jasné, že Ježíšovu odpověď budou za chvíli znát všichni: nejen farizeové a saduceové, ale i Ježíšovi učedníci, římský místodržící… A že z toho všichni vyvodí důsledky. Ježíš v očích těch, kdo se tázali, nebojoval o to, aby u nich nebyl za hlupáka, šlo o to, jestli se ho zřeknou jeho učedníci, protože je loajální k okupantům, nebo jestli ho okupanti odsoudí za vzpouru. Takový byl plán a ti, kdo pokládali otázku, si možná předem mnuli ruce, jak dobře to vymysleli a že už brzy bude od toho otravného učitele, u kterého nebylo jasné, co od něj čekat, pokoj.

Jenže tak dobře zase léčka vymyšlena nebyla. Dotaz zněl, zda je dovoleno platit daň císaři. Absurdní, pomyslíme si dnes. My se přece ptáme, jak moc je možné se placení daní vyhýbat. Kolik toho smíme nepřiznat, aby to ještě nebyl hřích ani přestupek. Zisky malé, náklady velké, copak chcete, abych zkrachoval? To se musí kapku optimalizovat… Před dvěma tisíci lety otázka zněla, zda se daně platit smí. Nešlo o menší nebo větší zisk, šlo o zásadní konflikt s okupační mocí. Kdyby se daně platily v naturáliích, zase takový problém by to nebyl, ale s penězi byla potíž. Na římských mincích byl totiž obrázek. Císaře. Člověka. A zobrazovat člověka mají židé, jak známo, od Hospodina zapovězeno. Nosit tedy po kapsách mince s obrazem císaře znamená, že to s dodržováním přikázání nemyslí zase tak vážně.

Na tento rozpor může Ježíš upozornit, když tazatele požádá, aby mu ukázali denár, kterým se daň platí. Podají mu ho, a aby nebylo mýlky, Ježíš je to nechá přede všemi vyslovit: „Čí je to obraz?“ „Císařův.“ Vlastně by nemusel nic dodávat, stačilo by zvednuté obočí a pronikavé ticho. Sami jste se chytili do léčky, kterou jste chystali. Ze své kapsy jste vytáhli minci a přede všemi řekli, že je na ní vyobrazení císaře. Na co se tedy ptáte, když pravidla nedodržujete? Vám očividně porušování Hospodinových zákonů nevadí, nepotřebujete vědět, co si myslím o placení daní.

Jenže Ježíš nám to zavařil. Dodal známou větu „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ A dál ji nevysvětlil. Myslel tím, že mince s hříšným vyobrazením je třeba hodit císařovým služebníkům pod nohy? Chtěl sdělit, že světské a náboženské není vhodné míchat a co se děje v práci se netýká kostela a co se děje v kostele se netýká zbytku našeho života? Kolikrát už jsme na tenhle výklad narazili, i když v kontextu Ježíšova učení nedává žádný smysl. Na minci je obraz císaře a patří tedy císaři. Kde najdeme obraz Boží? V každém z nás, pochopitelně – to my, lidé, jsme byli stvořeni k obrazu Božímu. My jako celek, ne nějaká část naší mysli, schopná generovat zbožné pocity. Ne my od devíti do desíti v neděli dopoledne. My, tak jak jsme, od narození do smrti. To je ta potíž s Hospodinem – dává, aby mohl dostat zpět. Naše děti i naše životy. A životy nejen v tom jediném okamžiku smrti, ale šedesát vteřin za minutu, každou hodinu, každý den. Na císaře nezbyde ani ta hodina týdně. Od Boha jste vzešli, k Bohu se obracejte a před jeho tváří žijte.

A císař a jeho mince? Pokud bychom začali napřed uspokojovat nároky císařovy, očividně by se nám nepovedlo naplnit ty Hospodinovy, to je na příběhu vidět jasně. Pokud začneme Hospodinem, nedostane se na císaře. Možná si myslí, že je mocný a že po nás může leccos chtít, ale my už jsme napnuli pozornost a sílu jinam. A těch pár drobných, které nám uvízly v kapse, můžeme prostě vyklepat na zem. A pak je tu člověk. Tázající se, tázaný. Co ty si myslíš o…? Na co se to ptáš, když ty sám…? Vidíme minci s obrazem císaře, kterou druhý vytáhl z kapsy. To se přece nesmí. Druhý člověk je pro nás ten, kdo má minci. Ten, kdo nedbá zákonů. Jak si to může dovolit? I ve vztahu k druhému musíme začít Hospodinem, ne císařem. Neupínat prvně pozornost na mince se zapovězeným obrazem v cizích kapsách, ale na tvář člověka. Je to člověk, stvořený k obrazu Božímu, Bohem milovaný. Možná má cosi v kapsách, ale on sám patří Bohu. Tak jako já. Nebuďme pokrytci - a napřed sledujme to podstatné. 

 

 

29. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Iz 45,1.4-6
Vzal jsem Kýra za pravou ruku, abych mu podmanil národy.

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi, kterého jsem vzal za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena: "Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal.
    Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepášu tě, i když mě neznáš, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný (není Bohem).

Žl 96 (95), 1+3. 4-5. 7-8. 9-10a+c Odp.: 7b
Odp.: Vzdejte Hospodinu slávu a moc!

Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech.
Odp.
Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, je třeba se ho bát více nežli všech bohů. Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, Hospodin však stvořil nebe.
Odp.
Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří.
Odp.
V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva.
Odp.

2. ČTENÍ 1Sol 1,1-5b
Vzpomínáme na vaši víru, lásku a naději.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.
    Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj!
    Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá.
    Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.

EVANGELIUM Mt 22,15-21
Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.

Slova svatého evangelia podle Matouše.
    Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo.
    Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?"
    Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár.
    Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův."
    Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."