Význam slov se mění. Možná se nám brzy změní význam slova manželství, a docela jistě se mění i význam slovesa zamilovat se. Leckdo jím myslí, že dotyčného chce prostě mít, vlastnit nebo s ním uzavřít pomyslnou dohodu o společných aktivitách. Pořád ale existuje poetický význam tohoto slova, oslnění druhým člověkem, ochota být vlastněn, ochota obětovat se pro někoho, koho náhle vidím úplně jinak než dřív. Růže, kterou zaléval Malý princ, byla v očích lidí stejná jako jakákoli jiná růže – až na Malého prince, pro kterého byla jedinečná a dávalo smysl pro ni i zemřít.

Zdroj: Flickr

I když dnes už byste asi zamilovanými básničkami na většinu lidí dojem neudělali (ale úplně bych je nezavrhovala, poetické duše se stále rodí), samotný cit zamilovanosti asi znáte. V nějakém okamžiku ztuhnete a překvapeně se podíváte na člověka, který něco řekl, udělal, zasmál se… a vidíte ho nově. Jak to, že vám doteď nedošlo, jak je ten člověk báječný! Chodíte s ním do školy nebo do skauta tak dlouho a nevšimli jste si, jak je vtipný/chytrý/obětavý. Svět kolem trochu ztratí barvy, trochu se rozostří jako na fotografii, když je třeba zdůraznit detail. Vidíte jen toho jednoho člověka, zbytek je kulisa, na níž ten, který vám, třebas nevědomky, zasáhl srdce, vyniká. Dokud tento stav nepřejde, budete každý jeho čin a každé jeho slovo vnímat jinak, dáte si mnohem víc práce přemýšlet a hledat na něm něco dobrého. (Pokud by stav zamilovanosti nevyprchal a změnil se v lásku, a dokonce v trvalý vztah, stojí za to na zachování té zamilovanosti trochu pracovat – žije se mnohem lépe s někým, koho vnímáte jako jedinečného, než jen jako někoho, kdo je s vámi kompatibilní.)

Že Bůh Otec miluje svého Syna, to je nám jasné. Jsou jedno; i my o krásných vztazích mezi lidmi říkáme, že ti dva jsou jedna duše, jedno tělo. Věci, které nám někdo prostě oznámí, si ale zapamatujeme lépe, když je provází nějaký příklad. Lásku většinou dáváme najevo tím, že dotyčného zahrnujeme svou přízní – chystáme mu snídani, nosíme mu květiny nebo uherák, vybíráme dovolenou tak, aby se mu líbila. Hospodin ale miluje nejen svého Syna, ale i lidi, a kvůli nim nemůže svého Syna prostě hýčkat a rozmazlovat. Naopak, musí na něj být dost tvrdý, nenechat se obměkčit jeho slzami a chtít po něm splnění velmi těžkého a krutého úkolu. Právě proto, že Ježíš má skončit jako neúspěšný rebel potupnou smrtí, je ale třeba lidem říct, že to je součást plánu, že Ježíš není babral, který neumí svrhnout Římany, ale je ztělesněním lásky Boha k lidem. Alespoň zástupcům Ježíšových učedníků je třeba dát zakusit projev lásky Otce k Synu. Nechat je zažít onu zamilovanost. Podívejte se, jak vidím svého Syna. Pro vás je to zatím učitel Ježíš, ale pro mě je to milovaný Syn. Je dobře, že za ním jdete, ale to hlavní je, abyste ho poslouchali.

„Víra je ze slyšení,“ píše později apoštol Pavel. Slovem Hospodin tvoří, povolává, uzavírá smlouvu, slibuje. Slova jsou v našem vztahu s Bohem naprosto zásadní. A protože to je vztah, nikoli uznání vlády, tak to nejsou slova jednosměrná, od Hospodina k nám přikazující a/nebo od nás k němu uctívající. Hospodin učedníkům neukáže Ježíše zalitého světlem a neřekne „Toho uctívejte“. A když řekne „Toho poslouchejte,“ neriskuje, že to lidé pochopí jen jako „buďte poslušní“. Nechá Ježíše před učedníky rozmlouvat s Mojžíšem a Eliášem. Jsou to největší proroci, ale jsou to zároveň zástupci lidí. Leckde nám Písmo zprostředkovává rozhovor Hospodina s Ježíšem, ale teď, když Hospodin ukazuje svůj vztah k Ježíši, neomezí se na komunikaci mezi nimi dvěma, a zahrne do toho i dva významné, ale pořád jen lidi. A Ježíš nemluví k nim, ale s nimi. Nevíme, o čem mluvili. Nemáme ale důvod si myslet, že to bylo něco tak vznešeného, že si z toho nemůžeme vzít příklad. Z jiných míst Písma známe příběhy, kdy někdo s Hospodinem kšeftoval, ukecával ho, kladl si podmínky nebo se vymlouval. Nemáme důvod si myslet, že nějaký způsob komunikace Hospodina uráží, že by nebyl přípustný. Problém lidí nastal, když s Hospodinem mluvit nechtěli vůbec, když zalezli do křoví a mysleli, že hloupá situace, v níž se vlastní vinou ocitli, nějak přejde beze slov. Nepřešla. Beze slov ne.

Rozhovor není možný bez poslouchání. Pokud si někoho vážíme a milujeme ho, zajímá nás, co skutečně říká, co jeho slova znamenají. Zároveň mu chceme sami něco říct, protože věříme, že i jeho zajímá, co máme na srdci. „Toto je můj milovaný Syn, jeho má smysl poslouchat a mluvit s ním.“ Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Bůh, který oslovuje konkrétní lidi a mluví s nimi. Bůh, který postavil vztah do centra tohoto světa, na jeho počátek i jako jeho cíl. Pro něj má smysl mnohé obětovat – všechno, kdybychom to dokázali. Jeho Syn, milovaný a milující, to dokázal. My se o to můžeme snažit. Ne ze strachu, ale protože jsme s ním rozmlouvali a víme, že jsme k sobě navzájem připoutáni jedinečným vztahem.

 

 

Svátek Proměnění Páně

PRVNÍ ČTENÍ Dan 7,9–10.13–14
Jeho roucho bylo bílé jako sníh.

Čtení z knihy proroka Daniela.
    Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola – žhoucí oheň.
    Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy.
    Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.

Žl 97(96),1–2.5–6.9 Odp.: 1a.9a
Odp.: Hospodin kraluje, je povznesen nad celou zemí.

Hospodin kraluje, ať zajásá země, ať se radují četné ostrovy! Mrak a temnota ho obklopují, spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu.
Odp.
Jako vosk se taví hory před Hospodinem, před vladařem celé země. Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu.
Odp.

DRUHÉ ČTENÍ 2 Petr 1,16–19
Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Petra.
    Milovaní!
    Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost.
    Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: »To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.« Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře.
    Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.

EVANGELIUM Mt 17,1–9
Ježíšova tvář zazářila jako slunce.

Slova svatého evangelia podle Matouše.    Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
    Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“
    Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
    Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“