Zdravím všechny, kteří sledují naši cestu. Mám pro vás další várku zajímavých příhod přímo ze Světových dnů mládeže v Lisabonu.

Nechávám na osobním názoru každého účastníka SDM, který byl předtím i na dnech v diecézích a strávil je v Portu jako my, zda je hezčí Porto, nebo Lisabon. Mně osobně se například mnohem víc líbilo Porto – barevné kachličky na zdech staveb, noční život, věci, o kterých jsem mluvila v předchozích článcích. Přijde mi, že Lisabon byl tak obrovský a tak přelidněný, že jeho krásy byly přede mnou schovány za vším tím ruchem a shonem. O to více mě však láká se do Lisabonu někdy vrátit, až tam nebude hlava na hlavě.

Lisabon je město kopcovité a rozlehlé – bylo nám doporučováno si vyjít na nějaký z těchto kopců a užívat si výhledu, což se nám povedlo jednou v noci. Zábavné bylo to, že jsme zrovna byli ve zpěvné ráži, kdy jsme ve čtyřhlasech zpívali české křesťanské písničky a nemohli jsme přestat zpívat „…milosrdnííí jsou blahoslavenííí…“ ani při výstupu na ten největší kopec. Zpěvovou štafetu se nám podařilo předat Čechům, kteří zrovna kopec scházeli dolů a vysmáli se našemu funění. Aspoň, že to dozpívali za nás a hymna SDM Krakow dozněla v plnosti.

Další hezký večerní příběh navazuje na předchozí roadtrip článek – seděli jsme v trajektu a pluli vstříc nočnímu koupání v ledovém oceánu. Nedopluli jsme však k oceánu, nýbrž pouze na druhý břeh řeko-moře a rozhodli se vplout přímo do těchto vod. Voda tady byla tak teplá a tak mělká, že jsme při vstupu do ní vypadali jako lidé kráčející po vodě. Dlouho trvalo, než jsme se propracovali tak hluboko, aby nám voda byla aspoň po kolena. Díky teplotě a malé hloubce se do moře odvážili vkročit i ti, kterým se původně vůbec nechtělo, takže to bylo moc fajn!

Trajektem se dalo taky dostat na místo, kterému jsme s kamarády říkali Rio – byla tam obrovská socha Ježíše stojící na ještě obrovštější kamenné stavbě. Po dvou hodinách čekání ve frontě – kdy jsme zvládli hrát ve skupině známé Tři opice, pomodlit se Růženec i litanie ke svatému Josefovi, třetina z nás to vzdala a šla počkat do kavárny, dva to vzdali úplně a spěchali zpět do města, aby stihli příjezd papeže Františka – jsme se konečně dočkali a nechali se výtahem vyvézt až nahoru k samotné soše, odkud byl dokonalý výhled na celý Lisabon. Poté se naše skupina rozdělila, jedna část běžela do města za papežem, druhá část, do níž jsem spadala i já, se spokojila s tím, že jej uvidí další den na křížové cestě.
Můj osobní největší duchovní zážitek byl program v českém centru – všechny katecheze, mše svaté, scholy, modlitby, adorace, všechno bylo krásně připravené a naplněné Duchem svatým až po okraj… moc mi to dalo. Prožila jsem tam jednu z nejkrásnějších zpovědí svého života. Takže za to českým dobrovolníkům moc díky; věřím, že to stálo za vaše nervy a úsilí a jistě v mnoha případech i nedostatek spánku.

Za zmínku určitě stojí i velké chvály na stadionu de la Luz, které si spousta lidí určitě moc užila, ale pro naši zlínskou skupinu to bylo hodně koncertní a portugalské a špatně nazvučené, takže jsme v půlce odešly. Naším cílem bylo se na těchto chválách potkat s hercem, který v seriálu The Chosen hrál Ježíše, ale nakonec jsme ho viděly jen na okamžik na obrazovce a byly jsme z toho dost zklamané. K tomu se však váže další příběh, který si nechám na konec…

Je skoro povinnost napsat o závěrečné vigilii a mši s papežem Františkem, která byla vysílána i na Noe. Cesta na mši byla plná horka, vřavy lidí a nepohodlí. Já osobně jsem došla na místo po hodině tlačenice u vstupní brány a po chůzi po rozpáleném asfaltu a nakonec jsem lehla s menší migrénkou na místě, vyspala se a pak už jsem byla v plné síle na vigílii, která byla nádherná a z mé strany hodně silně prožitá, protože vyšla na výročí dost důležitého dne mého života, a vím, že mě Pán připravil, abych jej prožila na tomto místě s milovanými lidmi. Bylo silné vidět, jak ta vřava dvou milionů lidí utichla a poklekla k modlitbě.

Vigílie a modlitba byly doprovázeny hudbou orchestru a sboru, několika sólových zpěváků, jejichž hlasy se dotýkaly mnoha srdcí.

Po nedělní mši svaté už se pomalu rozdělovaly cesty všech poutníků. Nasedly jsme do auta a jely vstříc druhé části roadtripu – cestě domů. V plánu je co nejrychleji dojet do francouzského Bordeaux, poté do Paříže a poté profrčet Německem až do ČR.

7.8. První den zpáteční

Předplatily jsme si prémiový účet v aplikaci Park4Night, který má mimo jiné k dispozici offline režim, který by nám značně ulehčil pobyt ve Švýcarsku, kdybychom o něm věděly. :D Taky jsou v něm například místa, na nichž jsou veřejné sprchy, k nimž jsme zamířily hned po odjezdu z Lisabonu. Ačkoli okolo nás pobíhaly malé portugalské dětičky, sprchu jsme si moc užily, protože těsně předtím nám v autě přestala fungovat klimatizace, navíc jsem byla celá zaprášená po noci strávené pod dálničním mostem, kde se nacházel náš sektor pro vigílii a mši svatou.

Povedlo se nám dojet do Španělska a díky prémiové verzi aplikace jsme našly místo, kde se můžeme zadarmo ubytovat, nabít telefony a power banky a osprchovat se pod proudem vody z venkovního kohoutku. A tady už následuje druhá část mého příběhu o herci Ježíšovi a zklamání z toho, že jsme jej nepotkaly.

Na našem španělském ubytování jsme se cítily moc dobře. Přišli nás přivítat majitelé, kteří v dané vesnici spravují jak tento veřejný neplacený camp, tak dva bary poblíž, a navíc si u nich můžete půjčit kajak a plout po klidné řece. Majitel nám po zjištění, že jsme z ČR, prozradil, že plánuje v říjnu navštívit Olomouc, což nás moc potěšilo, protože všichni vždycky mluví o Praze, ale Olomouc nikdo nezná. Potom nám poradil, ať se večer jdeme podívat do města a navštívit bar; ujistil nás, že je tam bezpečno, což jsme opravdu pociťovaly.

Výprava tří holek (protože Anička už z Lisabonu letěla letadlem) musí být na pozoru a chovat se zodpovědně, hledat bezpečná místa. Tohle bylo jedno z nich. Když jsme pak pána potkaly znovu u baru, prozradil nám, že město bylo vybudováno na místě bývalé středověké osady, kterou obývali mniši. Večerní atmosféra tohoto místa byla neuvěřitelně španělská, příjemná, exotická. Pán nám potom prozradil, že se jmenuje Jesus [Chesus], což bychom přečetli jako [džízæs] – my, Češi, to samozřejmě čteme jako Ježíš.

V tu chvíli jsem se začala smát a děkovat Bohu za jeho neotřelý smysl pro humor, protože jsem potkala Ježíše na místě, kde bych ho vůbec nečekala. :D Nabídl nám vodu, elektřinu a spaní zadarmo, občerstvil, pobavil se s námi… Geniální!

Moc se mi líbí, že když se člověk Pánu zcela odevzdá, vždycky je o něj postaráno. Tak k tomu chci povzbudit všechny čtenáře. Věřte, že se vám dá vždycky poznat, i když třeba ve chvíli, kdy už budete na pokraji sil, se špatnou náladou, na dně. Nebo i ve chvílích, kdy vlastně o nic nejde, jen vám o sobě dá vědět a ujistí vás „Neboj, já jsem tu!“

V příštím, tentokrát už posledním zápisu z roadtripu, vám povím o Francii – Bordeaux a Paříži a snad už tou dobou budu psát z pohodlí našeho gauče. 
Mějte se krásně!

 

Autorkou textu je Anna Pešu Pešlová, fotografie poskytla autorka, Viki a Kika.