Pojmenování čtvrtku Svatého týdne vzniklo u nás jako překlad německého Gründonnerstag. Toto označení vzniklo možná zkomolením z německého slova greinen, což znamená lkát, naříkat, nebo pravděpodobněji ze zvyku, že v tento den končilo kajícníkům pokání a stávali se z „uschlého dřeva“ znova „zeleným stromem“ církve a na znamení svého nového statusu měli při slavení eucharistie bílé roucho se zeleným šálem přes ramena. Takto se čtvrtek Svatého týdne nazývá de facto jen v Německu a českých zemích. 

Bradi Barth: Poslední večeře. Zdroj: Pinterest

Připomínka Ježíšovy Poslední večeře s učedníky je důležitým zastavením před plným vstupem do velikonočních událostí, jejich předjímáním. Obě verze této večeře u synoptiků a v Janově evangeliu mluví o základním poselství, které předává Ježíš svým učedníkům – u synoptiků jde o velikonoční večeři 14. nisanu, tedy začátek Pesachu, v Janově evangeliu o večeři na rozloučenou ještě v předvečer dne příprav na Pesach 13. nisanu. Ježíš učedníkům dává jako nejvyšší projev své lásky a svého přátelství sám sebe v symbolické formě chleba a vína (synoptikové) nebo v symbolu otrocké služby mytí nohou a zavazuje učedníky k tomu, aby toto poselství sebedarování šířili dál. Křesťanská liturgická tradice oba úkony spojuje dohromady při večerním slavení eucharistie v tento den. 

Kromě této oslavy, jíž by se měli, pokud možno, zúčastnit všichni věřící, se v katedrálních kostelích koná ještě dopoledne mše, při níž se světí oleje – mše, jež má symbolizovat jednotu biskupa a kněží celé diecéze jakožto služebníků Božího lidu. 

Obě dvě mše symbolizují jednotu celého Božího lidu a mají vést k prožívání a budování této jednoty. Ježíš se dal svým učedníkům a skrze ně všem věřícím (ba všem lidem) k dispozici a zve je ke svému stolu se stále stejnou nabídkou: toto je mé tělo, toto je má krev, to jsem já sám, to konejte na mou památku. Jestliže přijímáme podíl na tomto těle, přijímáme podíl i na jeho těle-církvi, podíl na jednom nedělitelném celku. To je velký závazek. 

Na něj nepřímo upozorňuje své adresáty apoštol Pavel v 1. listě Korinťanům, když cituje v 11,23-26 slova ustanovení: „23Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, 24vzdal díky, lámal jej a řekl: ‚Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.‘ 25Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.‘ 26Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ Pavel ovšem Korinťanům nevykládá něco nového, protože oni připomínku Poslední večeře běžně (leč se značným nepochopením její podstaty) slaví. On jim tuto základní událost otevření nového života staví před oči jako zrcadlo. Nelze slavit Ježíšovu sebevydanost, sebedarování učedníkům, a tím všem, a nevzít ji jako závazek života. Slavení Večeře Páně (eucharistie) není jedním z množství kultických úkonů, nýbrž je přijetím závazku jednat jako Ježíš. To chce Pavel svým adresátům, kteří se hádají, vedou nejrůznější spory, vyvyšují jedni nad druhými, dělají rozdíly mezi sebou (dělí se na společensky lepší a horší, jak to bylo v antické společnosti obvyklé) apod., zdůraznit. Pokud nejsou ochotni dát se k dispozici jako Ježíš, milovat až do krajnosti jako on, tak slaví jeho památku nehodně, což má dopad na jejich společenství – nefunguje, jak má! To jim připomínkou slov ustanovení při Poslední večeři sděluje. Tato výzva k sebevydanosti, k překročení vlastní sebestřednosti, egoismu a k vytváření jednoty je pro nás stejně důležitá, jako byla pro nejednotné, rozhádané a sebestředné Korinťany. Nejde o magickou formuli, ale o vstup do nové dimenze života, do intimního spojení s Ježíšem a jeho tělem-společenstvím církve. 

Účast na eucharistii není odměnou za dobré chování. Je nabídkou síly pro cestu v následování Ježíše. Ježíš se ve své Velekněžské modlitbě, která v Janově evangeliu završuje jeho poslední pozemské stolování a společenství s učedníky, modlí za jednotu svých učedníků: „20Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mě uvěří; 21aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. 22Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – 23já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.

Slavnost Zeleného čtvrtku nás uvádí do tajemství Ježíšova daru, do jeho přítomnosti, služebné podstaty jeho poslání a zároveň nás zve na cestu následování, na cestu vydanosti pro druhé i sjednocení s nimi. Je důležité si připomenout, že je na této cestě Ježíš s námi, že je to on, kdo nás vede, kdo nám dodává sílu, kdo po nás touží a nabízí nám své osobní přátelství.

Autorkou textu je Doc. PhDr. Mireia Ryšková, Th.D.