Tereza Dufková: Mám to být právě já, běloška, s kým indiáni sdílejí své bohatství?

Seznámil nás film Zabijáci rozkvetlého měsíce, po jehož skončení vstala a před celým kinem řekla několik slov o tom, jaká je současná realita indiánských komunit v Kanadě. Sama se před několika lety rozhodla do Kanady odjet a indiány poznat na vlastní kůži. O filmu a jeho paralelách s aktuální situací indiánských komunit jsme na podzim vydali s Terezou Dufkovou rozhovor. Slíbila tehdy, že příště mi přiblíží spiritualitu indiánů, jejich životní styl a vlastní cestu za poznáním toho všeho. Shodou dalších okolností jsme se nedávno naživo setkaly v Olomouci. No a ejhle, pozoruhodné čtení je na světě!

Mohla bys nám pro začátek o sobě něco málo prozradit? Co děláš, co tě baví? Jakou školu jsi vystudovala?

Určitě. Svoje studium jsem ukončila maturitou na zdravotnické škole. Vystudovala jsem sociální péči. Krátce poté jsem odjela do Anglie zdokonalit se v jazyce. Nelákalo mě pokračovat ve studiu na vysoké škole. Toužila jsem po úplném osamostatnění. Nyní pracuju na Arcibiskupském zámku v Kroměříži v návštěvnickém provozu. Baví mě pobyt v přírodě. Výlety, čas strávený v horách. Ráda poslouchám hudbu a trávím dost času se svými přáteli. 

Jak začalo celé tvé objevování indiánské spirituality vedoucí až k cestě do Kanady?

Myslím, že touha po spiritualitě nebo po něčem, co je nějak nad námi, vznikla už v mém dětství a dospívání. V dětství jsem se cítila hodně osamoceně, a tak jsem si vytvářela spíš svůj vlastní svět. Měla jsem pocit, že nad námi přece něco musí být, někdo na nás dohlíží, sleduje nás, zkrátka, že tady nejsme sami. Moji rodiče tento pocit nesdíleli. 

Jako dospívající jsem si s vrstevníky moc nerozuměla, přemýšlela jsem jinak. První kontakt s tématikou indiánů byl během let na základní škole. Navštěvovala jsem indiánský turistický kroužek. Trochu jako skaut, ale s indiánskou tématikou. 

Asi před patnácti lety jsem cestou k zubaři náhodou objevila upoutávku na přednášku „Cesta bizona“ od indiána z kanadské rezervace. Měla jsem pochyby, ale rozhodla jsem se jít. Můj tehdejší přítel mě přemluvil. Měl pocit, že by se mi to mohlo líbit. No a stalo se. :-)

Přednáška se konala v kině. Kino bylo úplně přeplněné a o přednášku byl velký zájem. Povídání Pabla Russella o jeho kultuře, psychologii a spiritualitě mnou silně rezonovaly. Jako by popisoval přesně moje pocity. Konečně mi někdo rozumí, aniž by se mnou mluvil! Po přednášce jsem se za ním vydala a zkontaktovala se s organizátory akce. Ti už pravidelně do Kanady k Černonožcům jezdili. 

Pablo Russell jezdil do České republiky v té době pravidelně, a tak jsem si žádné jeho přednášky nebo obřady nenechala ujít. No a po nějaké době jsem si řekla: „Proč já vlastně neodjedu do Kanady přímo indiány poznat?“ Požádala jsem o pracovní vízum a v červenci 2015 jsem odcestovala do Calgary.

Černonožci? To je konkrétní kmen? Jak se liší jednotlivé indiánské kmeny? Jsou mezi nimi zásadní rozdíly?

Ano, Černonožci, anglicky Blackfoot a černonožsky Niitsitapi, což v překladu znamená „Praví lidé“ - ale není to v nadřazeném slova smyslu, ale spíše to vnímejme jako vědomí vlastní identity. Černonožci se dělí na čtyři další kmeny a to celé tvoří tzv. Blackfoot Confederacy. Přiznám se, že raději používám slovo národ než kmen. Označení kmen na mě působí trochu zastarale a primitivně. 

Rozdělení jednotlivých indiánských národů severní Ameriky, tedy původních obyvatel, přirovnávám k Evropanům. My všichni tady v Evropě jsme označováni jako Evropané, ale následně se dělíme na národy. V tom jsou také odlišnosti. Jižní evropské národy jsou charakterově jiné než severní Evropané. Stejně tak je tomu u indiánů. Spojuje je označení indiáni, ale dělí se na jednotlivé národy. Neřekla bych, že jednotlivé národy jsou příliš charakterově odlišné, nicméně se liší jazykem, některými zvyky, příběhy. Také se jednotlivé národy přizpůsobily danému prostředí, ve kterém žily. Máme indiány žijící na pláních, kde hlavní obživou byl bizon, a máme indiány žijící v lesích, kteří lovili zvířata vyskytující se v jejich oblasti. Obydlí jednotlivých kmenů je také přizpůsobeno danému prostředí. Všichni tedy nebydleli v týpý.

Po několika letech ses rozhodla do Kanady odjet a indiány poznat na vlastní kůži. Co takovému kroku předchází – nějaké speciální přípravy, studium?

Na první místo bych určitě dala svoji vlastní touhu po poznání a své odhodlání. Mému rozhodnutí také předcházela účast na přednáškách a obřadech s Pablem Russellem a poznávání jeho učení. V té době jsem neměla žádné závazky a tehdejší život v Praze mě nenaplňoval. Zeptala jsem se tedy, jestli se můžu zúčastnit velkého obřadu, který se koná pouze jednou za rok, Tance Slunce v Kanadě. Když mi to bylo dovoleno, odjela jsem. Na obřadu jsem nebyla sama. Krátce po mém příletu přijeli přátelé z Čech, kteří se tohoto obřadu pravidelně účastní. Žádné speciální přípravy neprobíhaly, ale musím zmínit důležitost požádání, zda se můžu jako divák obřadu účastnit. Je to posvátný obřad s dlouhou tradicí a z toho důvodu musí být i trochu chráněn a respektován.   

K ilustraci Tance Slunce jsme vybrali několik obrazů a jejich komentářů od Dušana Hanáka, více podrobností najdete zde: https://pitaomini.art/.

Jaké to pro tebe bylo? Z našeho předchozího rozhovoru si pamatuji, že jsi u indiánů zůstala delší dobu…

První setkání s obřadem Tance Slunce a indiánskou kulturou nebylo takové, jaké jsem si představovala. Troufám si tvrdit, že jsem si i „nabila čumák“. Poznala jsem kulturní odlišnost a zjistila, co vše je třeba chápat a respektovat, co mě vzhledem k tomu, odkud pocházím, ani nenapadlo. Nicméně, proto jsem tam vlastně přijela.

Výsledek nehumánní asimilace indiánů - a nebojím se to nazvat genocidou - je běžnému „bělochovi“ viditelný na ulicích velkých i menších měst v Kanadě a USA. Díky nedostatečné informovanosti a edukaci „neindiánských“ obyvatel si už ale nespojí, že to, co vidí, je jenom přirozený výsledek činů v minulosti. Tím jsem chtěla představit svou další zkušenost s prozřením a setkáním se s indiánskou kulturou. Je to drsná realita zubožených, kdysi nebojácných válečníků, bojujících o život na ulici a potýkání se se závislostí. V jejich případě je to „náplast“ na traumata, o kterých převážně ani nejsou schopni mluvit. Na tu bolest a potupu slzy nestačí a nejsou slova ani dech.

Při takovém pohledu jsem se cítila nepatřičně. Byla jsem to já, běloška, která se účastnila posvátných obřadů, dostávala učení od indiánů, ale mám to být právě já? Nemá to být spíš ten indoš, který se potácí a opírá o nákupní košík plný věcí k přežití, a který žebrá o peníze?

Přepadaly mě pocity, jestli to není „nefér“, jestli mi to přísluší a jestli nedělají chybu, že jejich sílu, moudrost a vlastně bohatství sdílejí právě se mnou. Jeden indián mi na to řekl, že se nebojí se mnou sdílet svou kulturu a tradici. Jeho lidé trpí a potřebují pomoc a možná právě já někdy budu mít možnost jim pomoci. Přiznám se, dohání mě to znova k slzám, když o tom přemýšlím. To je právě ta jejich nevypočítavost a velká víra ve Stvořitele a obřady.

Říkala jsi, že jsi odjela na pracovní vízum. Co jsi v Kanadě dělala a jak dlouho jsi tam nakonec zůstala?

V roce 2015 jsem odjela na jednoleté pracovní vízum. Pracovala jsem v kavárně a taky jsem dělala demoliční práce s nebezpečným odpadem. Bydlela jsem ve městě s indiány. Po roce jsem zažádala o studijní vízum, které mi ale nebylo schváleno. V lednu 2017 jsem tedy odjela zpátky do Evropy. Rok jsem zůstala v Anglii a pravidelně jsem létala do Čech na indiánské obřady a v létě na Tanec Slunce do Kanady.

V září 2019 jsem odletěla na další pracovní vízum a supervizorovala jsem restauraci. V Kanadě jsem zůstala do prosince 2022. Od ledna 2021 do listopadu 2022 jsem pracovala v dětském indiánském domově a bydlela v rezervaci. Volný čas jsem trávila studiem indiánských obřadů a účastí na nich.

Co je to „to“, v co indiáni věří? 

To je hodně rozsáhlá otázka, na kterou mi přijde troufalé odpovídat z mojí pozice „bělošky“.

Nicméně to zkusím. Pokud bych to měla zobecnit, tak se modlí ke Stvořiteli (Bohu), který je pro ně ve fyzické formě Slunce. Také jej vnímají jako pravého Otce. Jejich Matka je pak Měsíc. Tedy jejich pravá Matka. Naši rodiče, kteří nás vychovali, jsou tady jen na určitou dobu a potřebujeme je k našemu vývinu. Ten pravý Otec a Matka je však Slunce a Měsíc. Naši „biologičtí“ rodiče by nás bez Slunce a Měsíce nemohli přivést na svět.

Indiáni mluví také ke své další Matce, a tou je Matka Země. Myslím, že to vychází z jejich ne tak dávného přírodního způsobu života. Když to řeknu blbě, tak jim nezbývalo nic jiného, než si uvědomovat její lásku a péči a jejich vlastní závislost na půdě - Matce Zemi.

Na rozdíl od naší kultury pro indiány neexistuje v přírodě nic neživého. Kameny, které jsou pro nás „mrtvé šutry“, jsou pro ně dědečkové. Používají je při obřadu potní chýše. Voda je pro ně lék - první medicína. Uvědomují si, že bez vody zemřeme.

Orel je pro ně něco jako anděl, který odnáší jejich modlitby k bohu. Orel je totiž pták, který létá nejblíž slunci. Dokonce Černonožci mají orlí píseň, kterou zpívají a žádají, aby orel jejich modlitby odnesl ke Stvořiteli.

Mluví a prosí své předky, kteří už odešli „na druhou stranu“ (zemřeli), aby jim pomohli tady na zemi.

Jsou to také jednotlivá zvířata, která hrají významnou roli v životě indiánů a oni se od nich mohou nechat vést.

Tohle je něco, co se od indiánů stále učím. Na pomyslné pyramidě nejsou na vrcholu, všemocní, páni tvorstva. V jejich vnímání jsou na konci. Vlastně si uvědomují svoji zranitelnost a omezenost jako lidské bytosti. Bez oblečení bychom v přírodě umrzli, nemáme srst. Dále bychom si nic sami neulovili, nemáme velké drápy, tlapy, zuby, nejsme ani příliš rychlí…

Jejich vnímání světa výrazně ovlivnilo moje vnímání a měla jsem možnost zažít, jak bohatý národ to je právě díky tomu, v co věří, díky uvědomění, tradici, kultuře, pospolitosti, vlastní identitě. Mám velké štěstí, že i já ve svém životě jsem měla možnost si k tomu čuchnout a trochu tím i načuchnout. :-)

Jak moc je tahle současná podoba indiánských tradic podobná té dávné, z doby před příchodem Evropanů? Ti museli tradice hodně ovlivnit, navíc kontinuita předávání asi byla častokrát přerušena. Z čeho současní nositelé tradic čerpají?

Datum prvního kontaktu Evropanů s indiány se opět liší v závislosti na místu a národu.

Já můžu pouze mluvit za Černonožce. Udává se, že se poprvé setkali s Evropany roku 1754. K asimilaci docházelo postupně a v roce 1877 náčelník Crowfoot podepsal „treaty“ - dohodu o ustanovení zákonů. Černonožcům bylo přiděleno určité území jako rezervace, které jim patřilo. Toto území nesměli opouštět bez povolení. Některé svaté předměty byly ukradeny nebo rozprodány samotnými indiány, protože neměli peníze na obživu (najednou byli závislí na penězích, jejich původní styl obživy byl zakázán) a zároveň už přestali věřit v jejich význam.

Tanec Slunce, při kterém docházelo k piercingu, byl zakázán. Tento obřad Černonožci ztratili a zpátky jej k Černonožcům přivedl Morris Crow ve 20. století.  

Další obřad Tanec Slunce, při kterém nedochází k propichování, nikdy nebyl přerušen. Černonožci byli stateční bojovníci (to je také důvod, proč se k nim Evropané dostali tak pozdě) a měli velkou spirituální sílu. Tradice se vždy předávaly ústně a je tomu i dodnes. Zachovala se velká část původních písní. 

Ani násilná asimilace předávání nepřerušila? Existují doklady, že dnes používané písně jsou původní?

Násilná asimilace zapříčinila velkou ztrátu. Nebyl to indián, který vyvinul tužku a pero a už vůbec ne nahrávací zařízení. Jejich tradice byly předávány ústní formou. Dodnes nemůže příběhy o stvoření říkat kdokoliv. Příběh se dotyčný musí naučit a musí být odsouhlaseno, že jej zná, aby ho mohl předávat dál.

Pokud potřebujete doklad, nezbývá nic jiného, než se vydat za stařešinou do rezervace a nechat si vyprávět příběh o tom, jak k nám písně k Tanci Slunce přišly. Stařešinové a jejich příběhy jsou v indiánské kultuře doklady a také poklady, hned za dětmi.

U nás je od první republiky tradice hraní si na Divoký Západ, kovboje a indiány. Malé děti si dělají čelenky z papíru a luky v proutků, ale mnoho lidí i v dospělosti patří do různých více či méně oficiálních oddílů a skupin, kde se o indiánskou kulturu zajímají a napodobují ji. Ne každý to asi dotáhne tak daleko, že jede do Ameriky své idoly poznat. Bereš to jako sympatický zájem, nebo jako znevážení cizí kultury? Kde je pro tebe hranice? A jak se na „hraní na indiány“ dívají sami indiáni?

Nevinné pobíhání dětí s luky a pery v hlavě je prostě nevinné. Pro mě je to o přístupu. Všechno, co jsi zmínila, stále považuju za „nevinné“. Hraní si na indiány, kdy si dělám výšivky a snažím se chovat podle své představy o indiánovi, je za mě přežitek v dnešní době cestování, dokumentů, filmů. Taky to vnímám jako trochu smutnou situaci. Pořád je to ale v pořádku, pokud lidé netuší, nejsou si vědomi, jak silná kultura indiánů je. 

Pokud někdo vede obřad potní chýše v Česku, prohlašuje se za léčitele a intuitivně vede indiánské obřady, tak to je průšvih. Možná si přečte Pablovu knihu a následně dělá seminář s tímto zaměřením, tak to je taky velmi špatně. Když si uvědomíme historii, genocidu, o které jsem už mluvila, tak mi to nedává smysl. Přirozeně bychom měli mít pochopení, respekt a možná nějakou zdrženlivost.

Abych to ještě víc přiblížila. Je to podobné, jako kdyby do Česka přijel někdo z kmene Černonožců, zašel do kostela na bohoslužbu a pak se vrátil do rezervace, nechal tam vystavět kostel a začal dělat bohoslužbu. Možná bude říkat, že k němu právě Bůh promlouvá a vede ho. Bude to v pořádku? Nebo by snad měla předcházet nějaké příprava, vedení, měl by žít určitým způsobem života; je to vlastně poslání.

Stejně tak je to u indiánů. Aby někdo mohl vést obřady, tak jimi jako první musí projít. Podotýkám procházet spoustu let. Pracovat sám na sobě, uzdravovat svoje bolístky, navazovat, představovat se Bohu, světu andělů, duchů. Následně od někoho musí získat práva. Ten někdo ho musí dlouho znát, pozorovat jeho vývoj a určit, jestli je na to připraven.

Jsou indiáni, pro které je důležité, jestli jde záměr ze srdce a pak to nehodnotí. Tak jako jeden z indiánů, který se nebál se mnou sdílet svoji kulturu. Jsou ale tací, kteří se zaměřují na ty, kteří indiánskou kulturu opět vykrádají, a ti samozřejmě mají averzi vůči bělochům následujícím jejich spiritualitu.

Naposledy jsme se také bavily, že spousta indiánů věří v Ježíše, posílala jsi mi i obrázek indiánské Panny Marie Svatohostýnské.

Je to tak. Někteří indiáni na svoji tradiční kulturu zanevřeli a převzali to, co jim bylo i fyzicky „vtloukáno“ do hlavy v rezidenčních školách. Tedy zákaz mluvit vlastním jazykem, stýkat se se sourozenci, nosit dlouhé vlasy (pro indiány jsou vlasy symbolem hrdosti a síly), věřit ve Stvořitele. Jejich kultura byla démonizovaná. Byl to způsob vymýcení kultury a byl prováděn jak jinak než přes děti.

Jsou mezi nimi tací, kteří věří jak v Ježíše, tak ve Stvořitele. Takovým příkladem je i moje babička Lucy, kterou čtenáři viděli na fotce v předešlém rozhovoru a která také přežila rezidenční školu. Je pro to výraz Residential school Survivor. Doma má kříže s Ježíšem a se svým již zesnulým manželem chodili do kostela. Nemá zlost na Ježíše a někdy o něm mluví v potní chýši, tedy při tradičním indiánském obřadu. Svoje děti vychovávala v křesťanství. Až když se její prvorozený syn dal na tradiční indiánskou cestu a začal tančit Tanec Slunce, tak i ona našla cestu zpátky ke svým kořenům a tradicím. Nebylo to ale jen tak. Ze začátku svého syna odrazovala a nepodporovala. Stále věřila, že její vlastní kultura je špatná. Po nějaké době ji, snad láska k synovi, nebo Boží záměr, nasměroval k jejím vlastním tradicím. Také začala tančit Tanec Slunce a později se se svým mužem stali součástí tradičního vysoce postaveného spolku a hlídali svaté předměty. V indiánské komunitě bylo několik spolků. Podle věku daného člověka postupoval do určitých spolků. Mladí muži byli „Brave dogs“, tedy hlídali celý tábor. Později se mohli stát Tanečníky Slunce, to je další spolek a stařešinové měli také svůj spolek, který se nazývá Společenství rohatých.

Nicméně babička na Ježíše nikdy nezanevřela. Obdivuje české kostely a věří i v Ježíše. Má za sebou zkušenosti, nelehký život a moudrost na to, aby věděla, že tam nahoře rozdíly nejsou.

Děkuji moc za rozhovor a budu se těšit zase příště!