„Takhle se to dělalo vždycky. Kdoví, jestli by za rok za dva o ty novinky někdo stál. Tak proč s tím začínat?“ reagovala kdysi jedna paní učitelka na můj dotaz, proč nemají ve škole v některých třídách vzdělávací program „Začít spolu“, aby rodiče měli z čeho vybírat. Dělat to tak, jak se to dělalo vždycky, považujeme za jistotu. Už to známe a umíme a navíc za to neneseme odpovědnost – vždyť to vymyslel nebo zavedl už někdo před námi, my to jen převzali a hodnoceni budeme za to, že jsme tradici udrželi, ne za to, jaká je. My s tím přece nepřišli, my jen udržujeme dílo otců.

Zdroj: Flickr

V běžném životě se s tím setkáváme ve školách, u lékařů i na úřadech. Co na tom, že díky internetu sdílí celý svět věci online v reálném čase. Tady si to vytiskněte, vyplňte tam údaje, které vy i my máme v počítači, dojeďte si to přes celé město nechat orazítkovat, pak nám to dovezte zpátky, a jestli zjistíme, že jste se přepsal v jediném čísle, tak si to oběhnete znova, my to pošleme služební poštou někam a do tří měsíců vám přijde vyrozumění. Co se vám nelíbí, tak se to dělalo vždycky!

Vždycky. Jak dlouho tu ten úřad stojí? Zas tak dlouhé to jejich „vždycky“ není. Jindy se zapomene zmínit, za jakou cenu něco dřív tak skvěle fungovalo. Odejít od rodiny by si žena rozhodně netroufla! No jasně, že netroufla, když by se jí zřekla rodina, když by přišla o děti a nikdo by jí nedal práci a i církev by ji zavrhla. Byla to ctnost, nebo zoufalství, co ji donutilo dodržovat pravidla? Jakou cenu to dodržování pravidel mělo? A opravdu bychom si přáli, aby za tuto cenu dnes lidé pravidla dodržovali?

A že ta pravidla jsou svatá, protože je máme už v Bibli? Kolik biblických postav jednalo celý život podle pravidel? A kolik jich naopak bylo drzých, zbabělých, chamtivých, nemravných? Kolik příběhů mluví o tom, jak byl pochválen někdo bez viny, a kolik o tom, jak je odpuštěno viníkům? Co je biblicky tradiční? Život podle pravidel, nebo Boží milosrdenství s hříšníky? Co z toho tedy máme hlásat, pokud chceme být věrni Bibli?

Milovníci tradice se durdí: do společenství patří jen ti, kdo dodržují jeho pravidla. Kdo k nám chce patřit, musí se přizpůsobit. Co to je za novinky, že by se snad měli otevírat dveře těm, kdo neplánují pravidla dodržovat.

Kdepak novinky. Už před dvěma tisíci lety tu byli lidé, kteří věděli, kde je spása, a byli ochotni putovat na Velikonoce do Jeruzaléma, i když podmínky plné účasti nesplňovali, i když pro ostatní byli stále pohané. A tihle lidé chtěli vidět Ježíše. Nebyli svázaní tradicemi, vždyť to nebyly jejich tradice. Nezachovávali dědictví otců - v tu chvíli někde jejich otcové a matky lomili rukama a káli se přes svými bohy, že tu výchovu strašně zvorali, a prosili, aby nebyli potrestáni. Pohané, lidé přicházející odjinud, hledali Boha, nikoli tradice. Své tradice právě opouštěli a chtěli je nahradit něčím, v čem bude život. No a tak se ptali po Ježíši.

A Ježíš s nimi mluvil o životě, ale také o smrti. Mluvil s nimi o tom, že staré věci umírají a nové se rodí. Že bez zániku starého nové nevznikne a že snahou staré zachovat nedojde k naplnění smyslu toho, co tak milujeme a chráníme. Mluvil sám o sobě; jeho život byl dobrý. Ovšem kdyby na něm lpěl, ztratil by tento dobrý život smysl. Mohl přijmout pomoc, kterou mu v Getsemanské zahradě horlivě nabízel Petr, jenže bránit dobré s mečem v ruce nevedlo k cíli.  Kdyby Ježíš zachránil svůj život, všechno by zůstalo, jak bylo, nic by se nezměnilo… a nebylo by to to, co si Hospodin pro tento svět přál.

Lpět na tom, co je dobré, za každou cenu, se nevyplácí. Kdo není ochoten vydat zrna do země k zániku, umře už příští rok hlady. To nejcennější, co máme, musíme být ochotni vyndat z bezpečného sklepa a rozházet venku po zemi a vydržet čekat, protože dobré věci nepřicházejí hned. Na Ježíšovo vzkříšení čekali učedníci tři dny, na nové osení čekají zemědělci celou zimu. Jsou věci, které musíme pustit z rukou, a zrození nového se sami nedočkáme, snad až naše děti. I s tím musíme počítat. Jsou tu jiné ruce než naše, které to vše drží. Mocnější a laskavější. Co pouštíme z rukou, to svěřujeme do těch Božích.

 

 

5. neděle postní

1. ČTENÍ Jer 31, 31-34
S jednám novou smlouvu a na hřích už nevzpomenu.

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.
   Hle, blíží se dni - praví Hospodin - kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu:
   ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem - praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech - praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem!
   Nebude již učit druh druha, bratr bratra: "Poznej Hospodina!" Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího - praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.

Žl 51 (50), 3-4. 12-13. 14-15 Odp.: 12a
Odp.: Stvoř mi čisté srdce, Bože!

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou ne-pravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Bezbožné budu učit tvým cestám a hříšníci se budou obracet k tobě.
Odp.

2. ČTENÍ Žid 5, 7-9
Naučil se svým utrpením poslušnosti, a stal se příčinou věčné spásy.

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.

EVANGELIUM Jan 12, 20-33
Jestliže pšeničné zrno padne do země a zemře, přinese hojný užitek.

Slova svatého evangelia podle Jana.
   Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl:
   "Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
   Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny ( lidi ) k sobě."
   Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.