Vystudoval FAMU, mnohý farář si na něj hledal e-mail, když zjistil, že si kázání chystá takřka zbytečně, protože ho půlka kostela stejně pořádně neslyší, takže si vygooglil firmu Ozvuk.cz a nechal kostel vybavit potřebnou technikou. Petr Šoltys se ale nestará jen o to, aby lidé při bohoslužbách, koncertech a přednáškách dobře slyšeli. Neobvykle vážně reaguje na výzvy, které přináší tato doba, a s iniciativou zbytečně neotálí. Tenhle měsíc zrovna organizuje v kostele sv. Vojtěcha v Praze aukci uměleckých děl na podporu Ukrajiny. Přitom má rodinu a každý by pochopil, že se stará především o ně a na nic jiného mu nezbývá prostor. Co za tím vězí?

Co jsem si všimla, od začátku války na Ukrajině se angažuješ v pomoci. Co tě motivuje napnout svou sílu právě tímto směrem?

Tak o tom jsem vůbec nepřemýšlel, přijde mi to jako naprostá samozřejmost, když je někdo v takové situaci, že potřebuje opravdu každou pomoc, tak nejdřív vymýšlím, jak mu můžu pomoct já. Vím, že nezachráním celý svět, ale vždycky je aspoň něco málo, co můžu udělat. A asi je to i moje nějaká noční můra z válek všeho druhu - nemyslím, že bych se dokázal stoprocentně vžít do pocitů člověka, který je v bezprostředním ohrožení života, ale dost se mě to dotýká. A zároveň si uvědomuju i blízkost tohoto konfliktu - myslím geografickou - i v návaznosti na okupaci naší země Sovětským svazem, ve které jsem vlastně vyrůstal.

Právě, šlo mi o to, proč zrovna tohle. Minimálně jsem si nevšimla, že bys ses dřív se stejným nasazením angažoval v nějaké jiné záležitosti. Máš nějaké známé na Ukrajině, nebo stačily zprávy z novin a vědomí toho, cos popsal?

Angažoval jsem se už v minulosti ve věcech, které se mě nějak dotýkaly. Když je nějaká takováhle krize, tak i když jsem jinak docela línej člověk, vždycky se mi spustí nějaká vrtule u zadku a dělám to, co si myslím, že zvládnu a co je zrovna potřeba. Třeba když byl covid, šel jsem vyrábět masky pro zdravotníky z těch šnorchlovacích, když byly předtím povodně, naložil jsem auto a s kamarády jsme vyrazili hrabat se v bahně. 

Docela intenzivně jsem taky spolupracoval s Arcidiecézní charitou na projektu Adopce na dálku, ale to už je asi dvacet let zpátky - přišlo mi to jako velmi smysluplný projekt, tak jsem ho podporoval nejen finančně, ale také v různých debatách v médiích - od rozhlasových rozhovorů po snídani s Novou nebo jak se to jmenovalo… 

A ta propagace nejen v těch velkých médiích, ale i na sociálních sítích mi přijde strašně důležitá, TEN ZLEJ má mnohem víc peněz na PR a taky do toho dost šlape.

Známé na Ukrajině nemám, ale zprávy v médiích a později i osobní svědectví lidí, kteří před válkou utekli, aby zachránili svoje děti, mi bohatě stačily k tomu, abych zase začal přemýšlet o svém zapojení. Přece když vidíš mámu s dítětem stát na nádraží a máš doma ještě trochu místa, tak jí tam stát nenecháš, ne?

Jasně, minimálně někteří lidé ne. Někteří na ni zavolají policii nebo poštvou psy. S čím jsi ty v tomhle případě začal? S pomocí na Hlaváku?

Začal jsem 24. února 2022 zděšením, že se to fakt děje. Pak už to šlo ráz na ráz, a už ani nevím přesně, jak se u nás ocitla první Ukrajinská rodina - samozřejmě jsme si hodně volali s lidmi, kteří se hned začali angažovat v pomoci nejen na nádraží, naše dcera Sára jakožto dobrovolná hasička byla v Kongresovém centru na příjmu. Nás s mojí ženou Markétou v prvních dnech hlavně čekal naprosto heroický úkol, vyklidit dětské pokoje, přesunout děti do naší ložnice a předělat maximum místa u nás doma na ubytování. Od boromejek z Hangárů Goretti jsme přivezli nějaký nábytek, lednici a mikrovlnku, aby měli naši ubytovaní svoji kuchyňku a nebyli závislí na našem hektickém provozu se čtyřmi různě velkými dětmi. Začali jsme shánět informace - jak zařídit finanční pomoc od státu, zřídit účet v bance a tak dále. Časem se nám podařilo sehnat pro některé uprchlíky i trvalejší ubytování, školu pro děti i nějakou práci, ale to bylo až v následujících měsících.

Množství lidí, kteří byli ochotni pustit si cizí rodiny do svých obýváků a ložnic, mě nepřestává udivovat a naplňovat velkým vděkem. Myslím, že kdo to nezažil, neumí si to představit. Stihli jste se něčeho bát? A co nakonec bylo to nejtěžší na soužití s vystresovanými lidmi z jiné země? 

Myslím, že důležité je zachovat sobě i ostatním i v takovéhle situaci maximum soukromí. Proto jsme se rozhodli nejprve připravit našim uprchlíkům maximální možné soukromí - vlastní kuchyňku a vlastní uzavíratelné dveře do pokoje. Já také obdivuju lidi, kteří tuhle možnost neměli a přesto ubytovávali uprchlíky i s tím, že budou sdílet kuchyň i obývák; my jsme naštěstí nemuseli a díky tomu jsme mohli pomáhat déle, než někdo s menšími prostorovými možnostmi. Myslím, že nejtěžší bylo soužití pro naše děti, kterým bylo mezi devíti a osmnácti roky, přeci jen byla pro ně obtížná nejen jazyková bariéra (my s Markétou si tu ruštinu ještě docela pamatujeme), ale také ztráta soukromí - děti, které byly zvyklé sice na maličké, ale přece jen soukromé koutky, najednou byly na jedné hromadě, což nevyhnutelně přinášelo konfliktní situace. Takže my jsme se báli jen toho, aby takovéhle soužití nakonec nepřineslo víc škody než užitku, a když jsme měli jistotu, že máme pro všechny naše ubytované nové (a většinou lepší) bydlení, brali jsme to jako logické a správné vyústění naší pomoci. Poslední ubytovaná od nás odcházela na přelomu srpna a září do samostatného podnájmu u našich známých.

Vzpomeneš si a jsi ochotný sdílet nejtěžší a nejkrásnější moment tohoto soužití?

Nejtěžší a zároveň nejkrásnější byl vždycky příjezd, ať už to byly dospělá dcera se starší matkou, kamarádky nebo rodina s malými dětmi - vždy to bylo silné a ač jsme se snažili o co nejlepší přivítání, věděli jsme, že když si vybalují svých pár zavazadel, je to jiné než v hotelu na dovolené. Tam na východě zůstali jejich manželé, partneři, rodina a oni nevědí kdy a jestli vůbec se tam ještě vrátí a koho tam ještě najdou.

Jste s lidmi, kteří u vás bydleli, v kontaktu? Vznikla z toho nějaká přátelství?

Se všemi, kteří u nás bydleli déle než pár nocí, jsme ve větším či menším kontaktu, jedna rodina má děti ve škole kousek od nás, takže se potkáváme v autobusu, s jinými jsme přátelé na facebooku a píšeme si, s výtvarnicí Tetianou Novikovou se potkáváme na výstavách a samozřejmě si i píšeme o našich akcích, které pořádáme pro Ukrajinu.

A ty děti, u kterých jste se báli, jak to vezmou, na to s odstupem vzpomínají jak? Jako na těžké období, které přežily, nebo převážily hezké vzpomínky?

Myslím, že pochopily, jak je tahle naše pomoc důležitá, zároveň si ale pak mnohem víc vážily a váží jednak svého osobního prostoru a také toho, že ony nikam utíkat a rozkoukávat se v cizí zemi nemusí. A taky jsme asi dosáhli maximálního bodu jejich tolerance, což je strašně důležitá věc při jakékoli pomoci - nemůžeš pomáhat někomu, aby tím někdo jiný trpěl. Ale myslím si, že vždycky jde najít rozumnou hranici, jen se o to musíš pokusit. Nesmíš to vzdát dopředu s tím, že by to děti nechtěly, máš moc malý byt, málo peněz, starý auto, ještě jste letos nebyli na dovolený… Je důležitý najít tu míru, kdy i něco, co se ti doma válí ladem, může někomu zachránit život a když mu to dáš, tak to tebe ani tvoje blízké nijak zvlášť neomezí. Vlastně mě překvapilo, jak naše děti reagovaly na to, že jsme vloni prodali naše staré prázdninové obytné auto, se kterým jsme projeli kus Evropy a na které měly hezké vzpomínky, a věnovali peníze - kam jinam než na Ukrajinu. Myslel jsem, že jim to bude víc líto, ale pochopily, že už jedno auto máme a tohle bylo něco navíc, co jsme si mohli dovolit oželet, aniž by to nějak zásadně změnilo náš každodenní život.

Tenhle váš čin jsem obdivovala s otevřenou pusou; obávám se, že já bych to nedokázala. Myslíš, že všechna tahle aktivita, při které jste si leccos odříkali a komplikovali, vaši rodinu posílila, stmelila? A nemyslím tím teď klišé o tom, jak každý dárce je sám obdarovaný, ale jestli to vidíš na něčem konkrétním.

To fakt nevím, ani o tom takhle neuvažuju. Posílí tě asi jakákoli společná aktivita, i když jedeš na Mácháč. Ale třeba pro ty naše děti bude i v budoucnu samozřejmostí pomoct někomu i přes vlastní mírné nepohodlí - alespoň u těch starších už to docela pozoruju. Děti vždycky rodiče dost pečlivě sledují, i když si to neuvědomujeme, a buďto jim jdeme příkladem dobrým, nebo odstrašujícím. Tak tohle je snad ten první případ.

Já vím především o té pomoci, kterou nějakým způsobem organizuješ a mluví se o ní v naší farnosti. Například jsem díky tomu zjistila, že turniket není jen to, čím člověk prochází do metra nebo placených zón v muzeích. Jak začala tvoje spolupráce s organizací Post Bellum?

Turniket je skvělá věc, dokáže zastavit krvácení třeba když přijdeš o ruku, což ti zachrání život. Udělali jsme před časem sbírku a vybrali peníze na asi sto padesát těchto užitečných zařízení a už máme i zprávy, že se s turnikety z našeho balíku podařilo určitě alespoň jeden život zachránit, tak to je pak dobrý pocit, že má smysl dělat sbírky i v takto malém rozsahu. No a spolupráce s Post Bellum začala už „pre bellum“ (tedy před válkou), ale první peníze jsme jim předali po Koncertu pro Ukrajinu, který jsme uspořádali 20. 4. 2022 a byl to zatím největší koncert, který náš kostel u sv. Vojtěcha v Dejvicích zažil - účinkovalo celkem skoro sto muzikantů z Vinohradského symfonického orchestru a zpěváků dvou spojených sborů z Kladna. Celkem jsme na vstupném vybrali skoro sedmdesát tisíc korun.

Konaly se také sbírky materiální pomoci. Ty ještě pokračují, nebo se situace stabilizovala a na Ukrajině dokážou postižené oblasti zásobovat oblečením a potravinami sami?

Tak zase aby to nevypadalo, že jsem expert na zásobování válečných oblastí, to určitě ne. Navíc spoustu těch sbírek v naší farnosti jsem nevymyslel já, jen jsem se k tomu nějak přinachomýtnul, ale mnoho jiných lidí na tom má větší zásluhy a rozhodně víc informací. K materiálním sbírkám můžu říct jenom to, že jsme jako farnost úplně první materiální sbírku udělali pro maminky s dětmi, které do našeho kostela docházely od března 2022. Další pak proběhly například ve spolupráci se sestrami boromejkami (opět Hangáry Goretti) - to byla přímá pomoc pro ukrajinské vesnice, kdy jsme cíleně sbírali trvanlivé potraviny, generátory, spacáky a podobné věci, které sami obyvatelé potřebovali. V této chvíli materiální sbírku nepořádáme, ale to rozhodně neznamená, že nejsou a nebudou potřeba. Ale peníze jsou potřeba na prvním místě, takže teď jedna sbírka běží a další se už chystá.

Dobře, pojďme do té sbírky, která tenhle rozhovor iniciovala. Velká aukce hodnotných předmětů, jejíž výtěžek půjde na pomoc Ukrajině. Co organizace takové aukce obnáší? 

Dost to připomíná skok ze skály v noci, kdy doufáš, že tam dole je voda dost hluboká na to, abys přežila, ale nevíš, jestli tam náhodou nejsou jenom šutry. Takže vyhlásíš aukci a čekáš, jestli vůbec někdo něco do aukce věnuje a taky jestli si to někdo jiný bude chtít koupit. Teď už jsem ve fázi, že mi lidé známí i neznámí nabízejí od malých obrázků po díla veliké hodnoty, takže myslím, že se nám to hezky rozjíždí. Také si vždycky uvědomuju sílu svého sociálního kapitálu, kdy mi kamarádi a známí sami od sebe nabízejí pomoc. Takže to dělám úplně obráceně - místo toho, abych dal dohromady tým lidí a začal přemýšlet o tom, kdo by mohl co dělat a za rok možná začal sbírat předměty do aukce, tak začnu sám a on se vždycky někdo přidá. My říkáme „Pán se postará“, arabové říkají „inšálláh“.

A pokud by si někdo řekl: „To bychom u nás také mohli zkusit“, co bys mu poradil?

Ať začne hned. Kdo rychle dává, dvakrát dává. Teď jsme v situaci, kdy i malá pomoc může rozhodnout válku. Velice důležité jsou také informace o průběhu války, aby nás nepřeválcovala ruská propaganda v jakékoli podobě - i mezi věřícími se setkávám s názorem, že by byl lepší mír v podobě obětování části území Ukrajiny Rusku. Ale to by znamenalo jen delší a strašlivější válku, vždyť jako kdybychom zapomínali na Mnichov, na pakt Molotov-Ribbentrop a veškeré hrůzy dvacátého století. Proto si myslím, že nemůžeme zavírat oči před válkou, která je za našimi dveřmi, ale musíme hned teď začít dělat maximum toho, co dělat můžeme. I když nás to bude stát kousek našeho pohodlí.

Já teda myslela spíš praktické rady. Když si někdo řekne „Jo, ten kluk má pravdu, měli bychom něco dělat,“ tak co bys mu poradil, jak má konkrétně začít? V malé vesnici asi aukce uměleckých děl nebude mít takový úspěch jako v centru Prahy. Máš za ty roky nějaký univerzální návod, jak získat finance na potřebnou věc?

Praktické rady jsou nanic, důležité je začít. A aukci jsme dělali už před více než deseti lety na vesnici, když jsme pořádali sbírku na sochu Božích muk. Stejný postup, ale nedražily se (kromě jednoho obrazu) umělecká díla, ale třeba popelník, o ten byl velký zájem, a peníze jsme vybrali ke spokojenosti všech, ještě to byla hezká akce v místní hasičárně. Jednu praktickou radu bych přeci jen měl - před aukcí rozdávejte šumivý alkoholický nápoj (a nemyslím tím lahváče). Zvedá to příhozy. Hlavně ale když strhnete lavinu, přidají se i doposud neteční lidé, kteří přijdou třeba na něco, co by vás samotné nenapadlo - jak sehnat některé věci zadarmo, jak celou akci zpropagovat, kdo má přístup do místních novin a podobně. Ono vlastně není až tak důležité, jak prostředky na dobrou věc získáte (pokud je to legální), ale že se udělá něco dobrého, co tu zeměkouli zase popostrčí správným směrem.

Koukám, že tvé nadšení nezná hranic. Když to funguje, tak je asi nejlepší nechat se od tebe nakazit. Mně se ovšem často stane, že něco podobného zkusím, ale setkám se s námitkami typu „To bude moc práce, nakonec se nic nevybere, a kde vezmeme prostory, a kdo pak uklidí,“ a na všechno nedokážu říct „já“ a někdy mě to odradí. Funguješ tak, že od začátku počítáš, že to urveš sám, a lidi se přidají, nebo máš nějaký způsob, jak ostatní přesvědčit a jejich výhrady odpálkovat?

Asi to nepovažuju za nadšení, to bych tak nenazval, spíš nějakou formu přesvědčení, že to přece stojí za to zkusit, i kdyby to neklaplo a že vlastně vůbec nic neriskuju. Pak mi volají kamarádi a říkají „nechceš pomoct s tím a tím“ a já si říkám no jo, vždyť my to vlastně potřebujeme. Takže kdo se chce přidat, ten se přidá, nikoho nenutím ani nepřesvědčuju, to by nefungovalo. Samozřejmě to vždycky odnese moje žena, ale zatím mě nezabila. A taky funguje strašně zajímavej princip, že když se ukáže, že potřebujeme třeba nějaký složitý povolení, tak podáme žádost o výjimku a dostaneme jí.

A co je ta akce, kterou teprve chystáš?

To jsem nevymyslel já, ale Andrea Vyskočilová z naší farnosti, a přiznám se, že je zatím jen v předpřípravné fázi, ale chystáme sbírku knih, které prodáme přes Knihobot a ty peníze pak hádej co?

Tuším. Obrazy nevlastním, tak jdu pohledat nějaké knihy. Díky za všechno, co děláš, a přeju nám všem, ať ti energie a odhodlání dlouho vydrží.

 

Odkaz na aukci: Dobročinná aukce pro obránce Ukrajiny | Facebook

Fotografie pocházejí z archivu Petra Šoltyse.