Jakým právem chceš ničit naše svaté tradice? Co nám bez nich zbyde?

„Jakže se to jmenuje? To neznám, to nechci!“ odstrkává dítko talíř s oblíbeným jídlem, které se bezdětná tetička opovážlivě troufla vylepšit novou surovinou. Nejen malé děti se brání neznámému jídlu: Co když mi nebude chutnat? Obava, že něco nového nebo neznámého zničí to, co máme rádi, je ovšem obecná a pochopitelná. Když do třídy nebo pracovního kolektivu přijde někdo nový, hlodá v nás nedůvěra: Jaký bude? Co se jeho příchodem změní? Nejvíc se ovšem bojíme o to, do čeho jsme sami investovali svou energii. „Jak jako, že to jen trochu vylepšíš? Na tom není co vylepšovat. A vůbec, jdi od toho dál, pokazíš to!“

Je samozřejmé, že nám záleží na tom, čemu věnujeme péči. Domácí úkol, nedělní oběd, záhonek s rajčaty, rekonstrukce koupelny… ale i vztah s kamarádem nebo s vlastními dětmi, to všechno jsou věci, které jsme se snažili udělat dobře, věnovali jim svou energii a záleží nám na tom, aby dobré i zůstaly. Pokud nám věc do péče někdo svěřil, záleží nám na ní často ještě víc. Hrneček po babičce se musí brát do ruky jen opatrně, aby se nerozbil. A co teprve její recept na svíčkovou! Ten nejde změnit, nejde do něj nic přidat, a nejde z něj ani nic ubrat. Co na tom, že danou surovinu nikdo z nás nemá rád, a navíc není ani moc zdravá, ale ona tam prostě patří, babička ji tam vždycky dávala, a tak ji tam musíme dávat i my. Jinak by to nebyla ta pravá svíčková!

Svoji církev máme pochopitelně rádi. A to jak tu konkrétní, zapsanou v registru naší země, tak tu obecnou v pravém slova smyslu. Cítíme spojení s těmi, kdo ji tvoří teď, s těmi, kdo ji tvořili v minulosti, a cítíme odpovědnost i vůči těm, kteří se do ní teprve narodí nebo do ní vstoupí. Jsme zavázáni předat ji takovou, jakou jsme ji dostali, nezničit ji neuváženými změnami. Tolik generací před námi ji přece budovalo…

Ježíš říká: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech ho postavím.“ Ti, kdo to slyší, netuší, že odkazuje na své vlastní tělo a jeho smrt a vzkříšení, a hrozí se: „Tenhle chrám budujeme s takovým úsilím čtyřicet šest let a ještě není hotový! A ty ho chceš postavit sám za tři dny? Chceš říct, že ta veškerá námaha neměla větší cenu, než je pro tebe práce na tři dny?“ Snažíme se dělat, co po nás Hospodin chce. Snažíme se to dělat nejlépe, jak umíme. Pochopitelně nechceme, aby to někdo pokazil. Tím spíš, když je to práce už našich předků, vždyť chrám tu stojí staletí a je úkolem našich potomků zajistit, že tu bude stát i nadále.

Ježíšova slova ovšem nemusíme číst tak, že lidská práce nemá cenu, ale že není v lidské moci něco definitivně zničit. Budovat chrám je záslužné, ale i kdybyste tuhle velkolepou, monumentální stavbu zničili nebo nechali zničit, pokud má stát, bude opět postavena.

Z dnešního pohledu, kdy jeruzalémský chrám už dva tisíce let nestojí, se ani moc nedivíme, že Ježíšova slova posluchačům nepřišla příliš nadějeplná. Rozbořený chrám nikdo neobnovil. Chrám nestojí, ale lidé milující Hospodina stále žijí. Nepotřebují chrám. Chrám, církev… v mnoha jazycích to samé slovo. Možná se dnes bojíme, že ani naše církev nepřežije do konce našich dní. I kdyby, ani to nemusí být konec naší víry.

Židé, byť si to v Ježíšově době neuměli a nechtěli představit, vydrželi ctít Hospodina dva tisíce let bez chrámu. Církev, jakkoli ji milujeme takovou, jakou ji známe, a jakkoli je zajisté dobře, že ji chceme zachovat a přivádět k rozkvětu, není nutnou podmínkou zachování vztahu Hospodina s lidmi. Pro židy v prvním století bylo zboření chrámu nepředstavitelnou katastrofou. Jsou tu ale stále a stále Hospodina milují. Nemusíme se bát. Nic nemůže být zničeno, aby to Bůh nemohl obnovit. A pokud tomu obnovu nedopřeje, možná nám místo toho dá něco jiného. Menšího, živějšího. Bez nutnosti směňovat to, co máme, za to, co smí být předloženo Bohu. Bez síní a opon. Neuměli si to představit lidé tehdy a neumíme si to představit dnes. Nikdo se nediví, že reakcí na Ježíšova slova nebylo okamžité zboření právě přestavovaného chrámu a zvědavé „Tak se ukaž!“ To, co budujeme, milujeme a ochraňujeme. Bát se o to ale nemusíme. Pokud Bůh bude chtít, aby nám to dál sloužilo, za tři dny to tu bude zpátky. Péče je dobrá. Strach je zbytečný.

3. neděle postní

1. ČTENÍ Ex 20, 1-17
Zákon byl dán skrze Mojžíše.

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
    Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě.
   Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
   Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stihám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
   Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
    Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý.
   Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
   Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
   Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."

Žl 19 (18), 8. 9. 10. 11 Odp.: Jan 6, 68b
Odp.: Pane, ty máš slova věčného života.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů.
Odp.

2. ČTENÍ 1 Kor 1, 22-25
Kážeme Krista ukřižovaného, židy to uráží, ale pro ty, kdo jsou povolání, je to Boží moudrost.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
   Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť "pošetilá" Boží věc je moudřejší než lidé a "slabá" Boží věc je silnější než lidé.

EVANGELIUM Jan 2, 13-25
Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.

Slova svatého evangelia podle Jana.
   Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'
   Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?"
   Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím."
   Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?"
   On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.