Co říkají matky s respektující výchovou na Hospodinovy metody?

Být mámou není vůbec jednoduché. A nejde jen o vaření, praní a žehlení, nejde o starost o všechny cvičební pomůcky a domácí úkoly a vyzvedávání z kroužků. I dospělý člověk má spoustu problémů, se kterými si neví rady, a to přesto, že má pár desítek let zkušeností. Kdo má přítele, kterému se může svěřit, má to lehčí. Může si také najít odborníka, vyškoleného, aby uměl pomoci. Děti zkušenosti nemají, výzvou jsou pro ně i docela obyčejné věci. Zaskočit je mohou reakce druhých i vlastní emoce. A máma trpí a prosí: Přijď za mnou. Svěř se mi. A některé dítě rádo přijde a nechá si pomoci, a jiné se tváří, jako že se nic neděje, ale máma vidí, že se něco děje… a je se svou láskou bezbranná.

 Po sítích koluje video, kde se muž ptá své ženy, co považuje za nejdůležitější v jejich vztahu. „Komunikaci,“ odpovídá žena. „Prima, a můžeš mi tedy říct, proč jsi od rána naštvaná?“ „Ne,“ odsekne žena a odchází. To znám, řekneme si. Když máme štěstí, že se tak nechová nikdo v rodině, máme takového spolužáka nebo kolegu. Ale někdy si to ani nestihneme uvědomit. Někdo najednou zmizí z našeho dohledu, ze společnosti, ve které jsme se potkávali. A když se po letech sejdeme a on má chuť se k tomu vracet, možná nám řekne „Já měl tehdy pocit, že k vám nepatřím,“ nebo „Žofie mi vyčetla, že jsem udělala něco, co jí vadí, a já neměla sílu se obhajovat.“ Teoreticky víme, že komunikace je důležitá, ale v praxi na ni často nemáme energii. Možná by se povedlo leccos vysvětlit, ale začátek by příjemný nebyl. Lehčí je se stáhnout, nechodit na oči těm, se kterými by bylo třeba si něco vysvětlovat.

Pokaždé, když Bible zmiňuje Hospodinovy výchovné metody, představuju si, jak s nimi Hospodin přijde do nějaké facebookové skupiny propagující moderní rodičovství. Izraelité jdou pouští, mana jim nechutná a bolí je nohy. Tak reptají. Situace, kterou zná každý rodič. Není třeba vláčet děti čtyřicet let pustinou, stačí, aby hřiště nebylo přímo před domem. Ten koláček si sice dítě samo v obchodě vybralo, ale teď je hnusnéééj. Botičky tlačí, a vlastně ani nikdy neříkalo, že chce na hřiště, chtělo sedět doma. A ty seš zlobivá máma, a sééééš. Moderní matka zabrzdí kočárek s mladším sourozencem, dřepne na chodník a vlídným hlasem ubezpečuje, že pocity svého dítka chápe, že zcela respektuje, že v období vzdoru dítě nebude spolupracovat… Ne tak Hospodin. Nevezme nevoli svého lidu vážně. Nenaservíruje jim vonící lahůdky, ani skrze Mojžíše neprosloví řeč o výhodách a nevýhodách života v Egyptě, možnostech, které skýtá zaslíbená země, a nutné cestě, kterou je třeba ujít, má-li se člověk dostat z nevyhovující situace do té vyhovující. Hospodin sešle ohnivé hady, kteří reptající Izraelce koušou, a ti na kousnutí umírají. Hospodin se s tím nemaže.

Jako východisko Hospodin lidem nabízí obraz toho, co je ničí, obraz svého trestu. Kdo se na bronzového hada dokáže podívat, přežije. Kdo klopí zrak, umře někde v rohu svého stanu na uštknutí. Ano, lidé uznávají, že zhřešili, ale ne proto, že by si uvědomili, že cesta pouští je nutná a remcat proti Hospodinu a jeho proroku nevhodné, ale proto, že nechtějí na poušti bídně umřít na hadí kousnutí. Jako když dítě dostane facku a procedí „Tak promiň.“ Uvědomělé matky, vezměte si prášek na tlak. Tohle je vzor všech milujících otců, ten, jehož lásce se ta naše nikdy nevyrovná.

Když maminky řeší, co s dětmi, které mají horečku a nechtějí pít, bývá jim jinými matkami doporučováno napustit vanu a nechat si tam dítko hrát. Napije se totiž z nějakého toho parníčku nebo ocucá žínku. Funguje to lépe, bylo-li dítěti pít z vany zakázáno. Zakázaná voda s příchutí nožiček chutná lépe než nabízený čerstvý džus. Hospodin sám sebe tohoto zážitku neušetřil. Stvořil lidi, ukázal jim, co kde mají k dispozici, a zakázal jim jednu jedinou věc. Nu – člověk nevěděl nic lepšího, než porušit právě ten jeden zákaz – co je zakázané, to je nejlákavější. A pak se vyděsil a schoval a víme moc dobře, jak to dopadlo. Porušovat pravidla nás láká, přiznávat se k jejich porušení už ne. Radši to zavařit celému lidskému rodu, než dojít za Stvořitelem a říct „Jsme to asi trochu zvorali, pomůžeš nám, prosím…?“

O Ježíši mluvíme jako o Učiteli. Přišel, uzdravoval, vysvětloval, byl s lidmi na okraji společnosti a dodával jim sílu a naději. Mohl tím pozitivně motivovat. Koukejte, když ta pravidla, co máte, nebudete dodržovat jen formálně, ale opravdu s láskou k druhým lidem, s důvěrou, že je váš Otec nemyslel jako zkoušku, ale jako dar, uvidíte, jak se vám tu bude dobře žít, jak nebudete muset mít strach z lidí ani z Hospodina… Lidé mu mohli uvěřit a změnit své smýšlení. A oni ho sice fascinovaně následovali, ale opakovaně se dočítáme, že nechápali. Nevznikla velká škola s pečlivě dodržovaným učením. Ježíš byl zajat, souzen a popraven. Visel na očích všech. Hospodin nečekal, jestli lidé to podstatné pochopí z Ježíšových slov. Vyzdvihl jim svého trpícího Syna před oči: Je to třeba. Nepochopili jste, kde je chyba, když k vám mluvil. Dívejte se, jaká bolest je důsledkem vašich činů. Není to vaše bolest, ale něčí přece musí být. Jestli ten pohled nevydržíte, nemohu vám pomoci. Mohu z vás sejmout trest, ale pro odpuštění si musíte přijít. Dívejte se. Jsou to vaše viny, pro které teď Ježíš krvácí.

Snést pohled na trest, který si zasloužím, a tak přiznat, že jsem udělal chybu. Neschovat se, neztratit se ve společnosti, která podobná pravidla neuznává, a nebude mi je tedy připomínat. Přijít za tím, kdo jediný mi může pomoci. Nechce zase tak moc, nechce, abych vše napravil, abych do smrti splácel své dluhy. Chce, abych vyšel ze shovívavého šera svého stanu, abych přestal v soukromí umírat a abych nezavřel oči před velikostí své viny. Abych prostě uznal, že leccos nedělám dobře, a že nejsem ten, kdo určuje pravidla. To, co po nás Hospodin chce, je, abychom sebrali sílu a vzali si z jeho ruky nabízené uzdravení. Abychom si nechali pomoci od milujícího Otce. I malé dítě ví, že je to někdy ta nejtěžší věc na světě.

4. neděle postní

1. ČTENÍ 2 Kron 36, 14-16. 19-23
Vyhnanstvím a vysvobozením lidu ukázal Hospodin svůj hněv i milosrdenství.

Čtení z druhé knihy Kronik.
   Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let.
   V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!

Žl 137 (136), 1-2. 3. 4-5. 6
Odp.: Vyslyš nás, Pane a, vysvoboď nás!

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión. Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.
Odp.
Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: "Zpívejte nám ze siónských písní!"
Odp.
Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi? Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice!
Odp.
Ať se mi přilepí jazyk k patru, když na tebe nevzpomenu, když nedám přednost Jeruzalému před každou svou radosti.
Odp.

2. ČTENÍ Ef 2, 4-10
Byli jsme mrtví pro své hříchy. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
Bratři!
   Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.
   Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.

EVANGELIUM Jan 3, 14-21
Bůh poslal Syna, aby skrze něho byl svět spasen.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl Nikodémovi:
   "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
   Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
   Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."