Poslední roky se v roudnickém klášteře pořád něco děje. Když jste ve správné bublině, bliká vám to na facebooku a litujete, že volných dní máte tak málo. Divadla, koncerty, různé společné pobývání. Za vším tím kulturním hemžením stojí dva lidé, Zuzana a Jan Horákovi. V Roudnici žijí a tvoří. Tvoří společenství, přátelské vazby, umění, dění… Jak se tam dostali a co je k tomu vede? Co můžete v Roudnici zažít vy, pokud tam vyrazíte za nimi?


Když si na facebooku najdu stránku Klášter Roudnice, nevypadne na mě informace o architektuře a návštěvních hodinách, ale řada pozvánek na nejrůznější akce, u kterých lze tušit duchovní přesah, ale většinou to tam prvoplánově napsáno není. Jak dlouho se takové akce v Roudnici konají a kdo s tím přišel?

Do Roudnice nás před dvanácti lety pozval tehdy přicházející farář Martin Brousil. Cítil potenciál bývalého gotického kláštera jako hodně svérázného místa setkávání. Pozval nás, abychom klášter otvírali a rozžívali. Martin je umělecky zaměřený člověk, a tak oslovil nás - oba původně pracujeme v divadle a s divadlem. Seznámili jsme se s ním ve skupině lidí, kteří se zabývají gregoriánským chorálem. Bavilo mě, že můžeme čerpat z nejstarší duchovní hudby, ale přitom nebýt banda romantiků zahleděných do minulosti. Pro mě je chorál velmi současná rozkoš z minimalismu -  a právě té neprvoplánovosti. Zpěváci sem o Velikonocích jezdí od začátku. 

Roudnice leží mezi Prahou a Ústím, je jako dělaná na setkávání místních s přespolními, věřících s nevěřícími, na míchání často nepravděpodobných koktejlů. Ani jeden nejsme z Roudnice, tak během let hledáme formáty, které se sem hodí. Od festivalů, přes dobrovolnickou kavárnu Klášterní klub, komunitní Ekocentrum Zvonice, zahradní poustevnu, spolupráci se školami, se studentskými divadelními soubory, s místní Galerií moderního umění, po různé drobné akce, workshopy, setkání, Klub neznabohů. Chceme, aby klášter byl bezpečné místo, kde se o sobě dá otevřeně mluvit. Starat se o svůj vztah k sobě, k druhým, k Bohu, světu. Chtěli jsme i zakládat komunitu, která by v klášteře žila a na projektech spolupracovala, ale to byl jeden z nápadů, které se ukázaly jako slepá cesta. Pořídili jsme jen ovce.

Takže to vše vyjmenované organizujete vy dva Horákovi, nebo máte skupinu nebo skupiny spolupracovníků, kteří v klášteře sice nežijí, ale svoji energii do projektů investují, a vy dva jste hlavně iniciátoři?

Určitě to není tak, že by za kostelem číhala armáda dobrovolníků, připravených realizovat, na co si vzpomeneme. Ale všechno, co se děje, se děje ve spolupráci, s investicí řady lidí. Nejvíc se vnímáme jako katalyzátoři, facilitátoři, tvůrci prostředí, ve kterém se můžou věci dít. A důležité taky je, že si nás farnost může dovolit jako určitý luxus, protože o padající omítku, turistické prohlídky, výzdobu kostela nebo o ekonomiku se prostě stará někdo jiný. 

Vy v Roudnici bydlíte, že? Pamatuju si, jak se v devadesátých letech nabízely fary ve vesnicích v Sudetech s platem a bydlením zdarma výměnou za “podílení se na tvorbě společenství”. Roudnice je město, tady to asi bude míň Divoký Západ, že? Nicméně zmiňuješ, že kořeny tam ani jeden nemáte. Jak jste si v novém bydlišti zvykali a co bylo nejtěžší?

Roudnice nejsou Sudety a jak ji známe, není ani divoká. Je to pro mě zvláštní meziprostor: ani kulturně přesycená Praha, ani vyprahlé pohraničí, ani malé město se svojí specifickou kulturou. Na příchod nevzpomínám jako na nic těžkého, byli jsme hezky přijatí a jeli jsme na vlně endorfinů z nové etapy. V ledasčems jsme museli zkrotit svoje ambice, nedůvěra vůči kostelu je tady velká i u nejmladší generace a spousta lidí si u nás nedá kafe nebo pivo prostě jen proto, že klub je o dveře vedle kostela. Zvykat jsme si museli třeba na to, že tu prakticky nežijí vysokoškoláci, že gympláci po škole nevysedávají v kavárnách a hospodách a nevymýšlejí alternativní kulturu; že když prší, spousta Roudničáků nepřijde na akci, protože prší - a když je čas zahradních prací, nemá cenu se snažit vůbec o nic. Poslední dobou Roudnice myslím hodně ožívá a vylézá ven, máme cowork, máme letní bar na náplavce; v tomhle proudu je nám dobře. Jsme ale pořád jednou nohou jinde, já v Praze, Honza na cestách s divadlem - a do Roudnice se rádi vracíme jako domů. 

Spíš než překonat začátky je pro nás náročné vytrvat. Nevyhořet, nechodit po pořád stejných cestách, nepodléhat iluzím, že víme, co lidi chtějí a potřebují. Nenechat se vyhodit ze sedla tím, že některé věci rostou pomalu, nebo nerostou vůbec, že výsledky nejsou vidět hned, nebo nejsou vidět vůbec. Chce to něco, čemu říkáme “zemědělský klid” - a ten se oba bolestně učíme.

Co bylo první, do čeho jste se v Roudnici pustili?

Myslím, že první výraznější krok bylo budování Klášterního klubu. Chtěli jsme prostor, který není ani fara ani kostel, kde se dá sedět, mluvit, pořádat malé koncerty a setkání, kam se dá zalézt a pracovat, nebo být trochu víc nahlas a nerušit. A kde budeme dělat dobrou kávu. Vybrali jsme si bývalý chlívek, klenutou místnost s dvorkem a samostatným vstupem z ulice. Používal se jako skladiště harampádí a uhlí nebo čeho, tak jsme vyklízeli, naučili se spárovat zdi, udělat podlahu. Parta středoškoláků nám pak pomola postavit nábytek z palet - a pořád se drží, brzy ho prohlásíme za kulturní památku. 

Vyčistit chlév, nejen ten Augiášův, je náročná práce, ale naučit lidi chodit do nového klubu může být ještě těžší. Osídlili ho ti pomáhající středoškoláci? Jak jste oslovovali lidi a dělali ze zamýšleného klubu klub žijící?

To je přesně jedna z příležitostí ke klidu a trpělivosti. Jasně že jsme si na začátku mysleli, že budeme mít otevřeno pořád, že klub bude tepajícím srdcem města, dobrovolníci se budou hrnout za bar. Pak nám došlo, že nejsme a nemáme být skutečná kavárna a nemá smysl si na ni hrát. Naše místo je v těch meziprostorech. Teď je klub otevřený v pátek na akce, v neděli na kafe po mši, a především příležitostně, když se něco děje. Někdy klub na celý víkend osquatují studenti, co přijedou z Prahy, někdy se v něm konají docela formální schůzky, někdy si v něm babičky dají kapučínko po kostele. Někdy klub spí. A někdy jsou dny, kdy v otvíračce trumfneme i nedaleký nonstopáč Peklo. 

Zaujal mě název Klub neznabohů. To je parta lidí, kteří vědí, že nevědí? 

Přesně. K názvu nás inspiroval kamarád řeholník a fotograf. Fotil lidi na ulici, často bezdomovce, a bavil se s nimi. Necpal jim Pánaboha, prostě s nimi mluvil o jejich životech. Když z něj vytáhli, co je zač, často říkali: “Tak to si se mnou nepokecáš, já jsem hroznej neznaboh”. On na to odpovídal: “Skvělý, já taky.” 

Náš Klub neznabohů je otevřená platforma pro společné čtení biblických příběhů a povídání o nich. Je úplně jedno, jestli se příchozí vnímají jako věřící nebo nevěřící, jestli přicházejí pravidelně nebo jednou. Vybíráme takové příběhy, které mají samy o sobě archetypální sílu a mluví ke čtenáři i bez znalosti širších souvislostí nebo bez víry, že ten text je pravda pravdoucí. Důležité je, že se příběh nesnažíme vykládat, neptáme se, co tím básník chtěl říct. Pracujeme s imaginací, všímáme si, co se v nás při čtení hýbe emočně, co nás na příběhu dráždí - tam bývají největší poklady. Vycházíme z toho, že biblické příběhy pro nás vždycky něco mají, jde jen o to, jak si dárek rozbalit. Společně se rozbaluje líp. Nejbližší příležitost je tenhle pátek od 18.00 do 20.00.

Zmínila jsi další váš projekt, zahradní poustevnu. Tam z principu netřeba shánět moc zájemců, jeden v danou chvíli je přesně akorát. Kdo si k vám chodí vyzkoušet život poustevníka?

Poustevna je novinka, bleděmodrý zahradní domek jsme dostavěli přesně před rokem. Hodně nám s tím pomáhali nejen lidé kolem ekocentra, ale taky pracovníci obecně prospěšných prací, kteří to s námi mají za trest. Poustevničení je náročná disciplína, takže zatím máme spíš vyzkoušeno, kolik se v poustevně vyspí lidí na hromadě, jak se tam dá slavit Štědrý den, na jakém nejmenším prostoru zvládne zkoušet kapela a jak se tam tráví alternativní home-office. Nicméně nabídka poustevničení opravdu existuje. Domek stojí přímo na kopci pod zvonicí, má patro na spaní, přívod pitné vody, elektřiny a kamna na dřevo. Zájemci o několikadenní ústraní, ať už meditační, tvůrčí nebo pracovní, se nám můžou ozvat.

To je krásná nabídka - a tím, že jste v dosahu velkých měst, může být pro hodně lidí reálně přijatelná. Z druhé strany spektra jsi mluvila o festivalech. Jak vypadá festival ve vašem pojetí?

Za festivaly stojí pražská studentská umělecká skupina OLDstars. Osm let po sobě jsme klášter pohltili studentským divadlem. V červenci se vždy během několika dní hrálo téměř nepřetržitě na mnoha stageích, v historických prostorech kláštera, na zahradě i v technickém zázemí. Nakonec jsme expandovali i do dvou přilehlých středních škol a do roudnického kina. Při posledních ročnících už ale kapacita areálu praskala ve švech, klášter musel spolykat víc než pět set účastníků a to bylo moc. Bylo nutné udělat krok zpět a na další roky zvolit takovou podobu letních divadelních aktivit, které by byly ke klášteru citlivější. Od studentů také zaznívala potřeba se posunout někam dál, roudnické lokace už vytěžili na maximum, začínali tady být až moc doma a přestávala to pro ně být výzva. Hlavní těžiště letního hraní se proto přesunulo jinam, respektive se rozdělilo do více míst a projektů. V Roudnici jsme předloni realizovali site-specific inscenaci Roberto Zucco, ve které diváci v malých skupinkách procházeli klášterem, kde se na různých místech odehrávaly jednotlivé fáze příběhu a témata ze hry nějak korespondovala s charakterem těch míst. Hrála se desetkrát a prošlo jí 250 diváků. Loni se hrálo jediné představení, Hamlet, ale zase mu předcházel celodenní workshop na hamletovská témata. Měla jsem za to, že festival přitahuje především pražské diváky, ale když  jsem pomalu nemohla vlézt do sámošky, aby se mě někdo nezeptal, co je s festivalem, musela jsem zase přehodnocovat. 

Lituju víc než dosud, že mi to zatím nikdy nevyšlo, zajet se podívat na některou z těchto akcí. Ještěže působíte i v Praze, ale o tom si povíme příště. Popsala jsi, co vše jste dokázali za dvanáct let s roudnickým klášterem. Kam to posunulo vás dva, co vám to všechno konání dalo?

Domov a přátele. 

Cenné lekce realismu. 

Často zažívám hněv na postoje a úkazy, se kterými se setkávám v rámci církve. A roudnický klášter mi dává prostor a svobodu transformovat tenhle smutek a hněv do konstruktivní, tvůrčí energie. 

Ale nejpřesnější odpověď mě asi napadla dnes odpoledne - byli jsme s farníky na pouti v Lužických horách a procházeli si jednu křížovou cestu. U zastavení s Veronikou jsme se bavili o tom, jak taková malá, v zásadě zbytečná akce, jako podat odsouzenci hadr na otření potu, může mít velké důsledky. Podle tradice se do něj otiskla Kristova podoba. Lidem stojí za to si ten hadr připomínat tisíce let. Práce v Roudnici mě učí důvěřovat tomu, že malé akce můžou nést otisk něčeho podstatného a startovat velké příběhy. 

[email protected]

www.farnostroudnice.cz

facebook.com/KlasterRoudnice

https://www.instagram.com/klaster.roudnice/

Autorkou fotografií je Zuzana Horáková.