„Já to dělám pro tvé dobro!“ hřímá rodič, nutící dítě cvičit na klavír nebo schovávající jeho mobilní telefon. Alespoň to „Mě to bolí víc než tebe,“ už dneska tolik nezaznívá, neboť pohlavky přestaly být preferovaným výchovným prostředkem. Nedělám, co chci, ale to, co si myslím, že prospěje tomu, koho mám rád, koho mám na starost. Vyhořelost učitelky se pozná také podle toho, že přestane kontrolovat taháky, písemky dává lehké a nekomentuje sluchátka vražená při výuce v dětských uších. Dělá to, co je pro ni nejsnazší, nepodstupuje nepříjemné konfrontace kvůli žákům, na kterých jí už nezáleží. Láska se projevuje vysokými nároky i za cenu vlastní námahy.

Zdroj: Flickr

„Nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem,“ říká apoštol Pavel. Vím, jak bych žil, kdyby vás nebylo, ale to by nebylo zodpovědné. Nikdo nežije sám pro sebe, nikdo není ostrov, jdeme spolu bok po boku, a pokud to, co prospívá jednomu, škodí druhému, musí to ten první vzít v úvahu.  Nestačí vědět, nestačí znát pravdu, nestačí žít tak, jak si myslím, že je to nejlepší, pokud přitom neberu v úvahu lidi okolo sebe. V Pavlově době šlo třeba o maso obětované modlám. Společenství církve to rozdělilo na dvě skupiny. Dotknout se něčeho, co sloužilo k pohanskému kultu, je pro část křesťanů zcela nepřípustné. Druzí jsou nad věcí – vždyť je to nesmysl, iluze, modly nemají žádnou moc, lidé, kteří jim slouží, žijí v klamu, proč by se tím měl křesťan znalý pravdy nechat omezovat? Je to prostě levné, snadno dostupné maso, nic víc. Jenže jedna skupina nechápe druhou. Takhle to Kristus určitě nemyslel. Pohanství je zlo, není možné s ním mít nic společného. A také: Pohanství je fraška, což nejlépe ukážeme, pokud ho budeme prostě ignorovat. Jak to, že to nechápete?

Podobné spory se vyskytují snad v každé době. I dneska jsou lidé, kteří si myslí, že na čem lpí jedna skupina, je proti duchu Ježíšovy zvěsti. Důležité přece je, aby všichni poznali Boží lásku, aby se nic nestavělo mezi ně a Boha. Jiní zase myslí, že láska se projevuje v pevných hranicích pravidel a co je vně, není pravá láska, ale svévole. A obě skupiny jsou skálopevně přesvědčeny, že přesně o té druhé skupině Pavel mluvil, když varoval před pohoršením. Jak to asi na druhé působí, když si děláte, co chcete, a vůbec se necítíte provinile? A dokonce ostatním říkáte, že mohou žít, jak se jim zamane? A co vy, jak si myslíte, že působí na lidi vaše lpění na pravidlech, která působí bolest? Jak chcete takhle zvěstovat Boží lásku?

Někdy se pak ve snaze dělat věci co nejlépe láska ztrácí. Když druhého obviníte, že působí pohoršení, je těžké si zachovat vzájemnou důvěru. Boj o to, kdo správně miluje, má nakonec za následek mnoho zraněných a lásky neschopných obětí. Tak málo je v hlasitých urážkách slyšet výzvu, aby se lidé vzali za ruce a řekli si „Děláme, co umíme, a Pán Bůh to ví. Každý se snažíme, i když jdeme různými cestami.“ Jenže boj o správnost poznání Boží vůle je horší, než boj o správnost receptu na svíčkovou. Když se někdo celý život snaží ji poznat, nesmíří se s tím, že druhý o ní říká něco jiného. Kdyby se snažil dost, musí přece dojít ke stejnému závěru…

Dnes jedna strana hlásá „Bůh nás má rád takové, jací jsme“, zatímco druhá postaru oponuje, že „Bůh nás má rád přesto, jací jsme.“ Jedna odmítá pocity viny i tam, kde jednání protiřečí základním přikázáním, druhá k nim vidí důvod v tisíci situacích za den. Pohoršené jsou obě skupiny, obě se zaštiťují lidmi vně církve, kterým ta druhá skupina ukazuje pokřivený obraz Boha.

Už nemáme v rukou korouhve a meče, nevypalujeme kostely a nenecháváme názorové protivníky hořet na hranici. Emoce jsou ale podobné jako kdysi. Ti radikálnější mají pocit, že ti druzí by si oheň zasloužili. Urážet Boha a uvádět zmatek mezi křesťany není přípustné. Před kostely se vedou plamenné řeči v hloučku podobně smýšlejících. Bojuje se převážně na sociálních sítích a v médiích, kde to lze druhé straně pořádně nandat.

Ve snaze nepohoršovat pohoršujeme. Jednat proti svému svědomí nedokážeme a nechceme. Pavel nám to se svým napodobováním Krista neusnadňuje – Ježíš přece nebyl celý život pokorný beránek, vždyť i on pohoršoval, a jak. Uzdravoval v sobotu. Když někdo čeká na uzdravení roky, klidně by ještě jeden den počkal. Kdyby do druhého dne nevydržel, žádný problém, Ježíš uměl i křísit mrtvé. Ale ne, Ježíš nepočkal, v sobotu klidně dělal, co bylo pokládáno za práci a tedy za nepřípustné jednání. Směnárníky s křikem vyhnal. Dotýkal se malomocných, což zákon jeho Otce zakazoval. Bavil se s ženami, a to i těmi pokleslých mravů nebo nevhodného původu. Napodobovat Krista rozhodně není návod k nepohoršování. Kristus byl první, kdo četl pevně daná pravidla jinak a nikde neřekl, že je to jen jeho božská výsada.

Jestli chce někdo chodit a sám o sobě říkat „Nečistý, nečistý“, dělá to v dobré víře. Jestli někdo chce jíst maso pochybného původu a cítit se čistý, dělá to v dobré víře. Střezme se toho, volat „Nečistý, nečistý“ o tom druhém. Hlásáme-li lásku, žijme ji.

 

 

6. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Lv 13, 1-2. 45-46
Malomocný bude bydlet sám a zdržovat se mimo tábor.

Čtení z třetí knihy Mojžíšovy.
Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi:
   "Jestliže se u někoho ukáže na holé kůži vřed, strup nebo světlá skvrna - což bývají příznaky zhoubného malomocenství - ať je přiveden k veleknězi Árónovi nebo k některému z jeho synů kněží.
   Malomocný, na němž se objeví tato vyrážka, ať chodí v roztržených šatech, s rozpuštěnými vlasy a se zahalenými vousy a bude volat: Nečistý, nečistý! Je nečistý po všechen čas, pokud bude mít vyrážku. Je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor."

Žl 32 (31), 1-2. 5. 11 Odp.: 7
Odp.: Tys mé útočiště, zahrneš mě radostí ze záchrany.

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu.
Odp.
Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: "Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti", a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem.
Odp.
Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce.
Odp.

2. ČTENÍ 1 Kor 10, 31-11, 1
Napodobujte mne, jako já (napodobuji) Krista.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
   Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.
   Napodobujte mne, jako já (napodobuji) Krista.

EVANGELIUM Mk 1, 40-45
Malomocenství od něho odešlo a byl očištěn.

Slova svatého evangelia podle Marka.
   K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: "Chceš-li, můžeš mě očistit." Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: "Chci, buď čistý!" A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn:
   Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak to nařídil Mojžíš - jim na svědectví."
   On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Přesto však chodili k němu lidé odevšad.