Boskovice jsou známé především díky své architektuře a Festivalu pro židovskou čtvrť. Můžete tam ale vyrazit i na mnohem menší festival, a to už na konci února. V příhodnou dobu na konci zimy tam spolek Zesnu pořádá Smrtfest. Možná to zní morbidně, ale cílem dvoudenní akce je pomoci lidem uvědomit si vlastní smrtelnost a získat prostor na přípravu a rozmyšlení si toho, co se smrti týká - včetně způsobu, jakým chceme být my a naši blízcí pohřbeni. Na otázky odpovídala Kristýna Znamenáčková a její kolegyně Magda Znamenáčková; třetí ženou Zesnu je Magda Zemánková. 


Smrt a umírání jsou v naší společnosti tabu. Nemocné odklízíme z očí, o smrti nemluvíme, mnohdy už ani pohřby neorganizujeme, nebo jen ty „v úzkém kruhu rodinném“. Zároveň je pohřeb vedle svatby jednou z příležitostí, kdy si lidé vzpomenou na církev, protože i když se k ní sami nehlásí, tuší, že církev je v tomhle profík, bude to mít nějakou úroveň a to, že účastníci nesouzní s prezentovanými názory, vlastně tolik nevadí. 

Čas od času se někdo rozhodne to změnit a nabídnout něco jiného. Například organizace Cesta domů umožňuje umírajícím zůstat v domácím prostředí, dodává sílu blízkým lidem, aby se o toho, kdo odchází, dokázali postarat. Vznikají podpůrné skupiny pro pozůstalé. A existují už i alternativy k bezduchým profesionálním řečníkům z krematorií a farářům, kteří se loučí ze zesnulým, o kterém do té doby neslyšeli, ale tuší, že on nikdy neslyšel o posledním soudu a zřejmě ani o možné spáse.

Jednou z iniciativ je i váš spolek Zesnu. Já v názvu slyším hlavně sen, to, že mě někdo oslovuje ze snu. Primární význam měl asi být, že jednoho dne zemřu, zesnu, že? Je to zamýšlená slovní hříčka? 

Kristýna: Název je primárně konstatováním. Připomínkou, že jednoho dne všichni zemřeme. Takové malé duchovní cvičení. Když si čas od času vlastní konečnost připomeneme, může to do našich životů přinést i nečekané kvality. A že název Zesnu evokuje sen, je přidaná hodnota — mezi všemi těmi termíny označujícími odchod ze světa vlastně „zesnout“ nepůsobí zas tolik definitivně a tvrdě. Obsahuje v sobě tajemství, nedořečenost. To se nám líbilo.

Takže Memento mori. K tomu slouží i akce s takřka brutálním názvem Smrtfest? Má lidem připomínat, že půjčky na nový nábytek a známky ve škole a hádka se sousedkou vypadají důležitě teď, ale při pohledu zpět budeme litovat, že jsme jim věnovali tolik energie?

Kristýna: Netroufáme si návštěvníky festivalu usměrňovat ani moralizovat o tom, co má být v jejich životech důležité, i když vedlejším produktem takového pobytí v blízkosti tématu smrti to určitě být může. Původním posláním Smrtfestu (a to už je dobrých šest sedm let zpátky) bylo informovat o možnostech hospicové péče a péče o pozůstalé v našem okresu. Neměli jsme s tehdejšími organizátory žádné větší zkušenosti, cíle ani plány. Od původní komorní akce pro desítku lidí na jedno pozdní odpoledne jsme se už poněkud vzdálili — Smrtfest letos už podruhé bude na dva dny a jak návštěvnost, tak tematický záběr je bohatší. Poprvé ho letos pořádá spolek Zesnu, kterému jsme v průběhu loňského roku daly z „nás holek, co si spolu povídáme o smrti“ oficiální podobu a svoje aktivity rozšířily i nad rámec pořádání  festivalu. Organizátorský tým se už taky lehce obměnil. Ale původní název jsme Smrtfestu nechaly, líbí se nám jeho údernost. Nevnímám ho jako provokativní ani brutální, jen možná nečekaně bezobalový, a generující nové a nové otázky.

Tak pojďme na začátek: Co bylo  impulsem nebo impulsy u konkrétních lidí, že jste se tématem smrti začaly zabývat? Napadlo vás to společně, nebo každou zvlášť a svedlo vás dohromady toto téma?

Kristýna: Nápad uspořádat festival o smrti se zrodil ve skupince přátel (přesněji přítelkyň - žen), které se scházely v dnes již neexistujícím Kafe za rohem v Boskovicích. Vedly se tam dlouhé hovory různých témat a hloubek, ty o smrti byly ale asi častější, než je běžný průměr. Některé z nás procházely osobní zkušeností ztráty blízkého, jiné perinatální ztrátou. Jedna z nás v té době začala pracovat pro brněnský Hospic Sv. Alžběty. Mě osobně téma smrti přitahuje jako něco, co intuitivně spíše odsouváme a vytěsňujeme. Po uvědomění, že ono odsouvání nás ale smrti neušetří, přijde přirozená potřeba to osahávat a poznávat — jak informace se smrtí a smrtelností spjaté, tak svůj vlastní ostych z nich. Takže abych odpověděla na otázku — svedly nás dohromady jednotlivé příběhy, které jsme v bezpečném prostoru a ve správný čas začaly sdílet. Zaujalo nás, jak terapeutický efekt má už jen samotná možnost svoje zkušenosti a obavy sdílet, a chtěly jsme tento zážitek zprostředkovat dál. Tak se zrodila myšlenka Smrtfestu.

Jak vypadal první ročník a co jste postupně přidávaly?

Kristýna: První ročník byl opravdu spíš určen nám a našim přátelům a tomu odpovídala i témata, která jsme vybíraly tak, aby byla obohacující pro naši komunitu. Podle toho byla zvolena propagace, dramaturgie i samotný název festivalu. Na první ročník jsme přichystaly dvě přednášky – na první jsme pozvaly Barboru Antonovou, Petru Kubáčkovou a Kateřinu Münzovou, které mluvily o Hospici sv. Alžběty v Brně, na druhou přijely přednášet zástupkyně z Ke kořenům Monika Suchanská a Alžběta Živá o Lese vzpomínek a principech přírodního pohřebnictví, které bylo tehdy v Česku ještě v zárodku. Smrtfest jsme zakončily diskotékou nejčastějších pohřebních hitů. Může to znít morbidně nebo neuctivě, ale vlastně si dodnes stojíme za tím, že ani v tomhle tématu není špatně stavět k sobě kontrasty. Možná, že právě to umožňuje nahlížet na téma smrti a umírání z různých perspektiv, uvědomovat si stereotypy.

Postupně jsme začaly obohacovat program také o tematické kulturní vstupy. Minulý ročník i letos jsme do programu zařadily divadlo a zároveň festival tradičně ukončujeme filmovou projekcí s diskuzí. Před dvěma lety jsme třeba za účasti režisérky Adély Komrzý promítaly dokument Jednotka intenzivního života. 

Snažíme se přednášky s tíživými tématy ředit aktivitami, u kterých si účastníci trochu vydechnou – ať už je to procházka nebo workshop kintsugi. Citlivá dramaturgie může člověku dodat pocit, že zvládne být tomuto tématu nablízku. Cílem festivalu není návštěvníky zdrtit, ale ideálně vybavit odvahou přijmout smrt jako součást každodenního života.

SMRTFEST 2024

Letošní Smrtfest zahájí v pátek 23. února přednáška husitské farářky Sandry Silné, která se věnuje doprovázení umírajících i pozůstalých. Večer naváže představení divadla Kufr, které zahraje svoje Balady nevěsty a smrti na chůdách v exteriéru panského dvora. U vyprávění lidových balad a příběhů pak zůstaneme i po skončení divadla. V sobotu 24. února za rozbřesku budou mít návštěvníci festivalu možnost projít si sebepoznávací cestou zakončenou u ohně. Následovat bude beseda s architektkou Blankou Solár, která navrhla projekt „hřbitova bez hrobů“ jako pietního biocentra. Součástí besedy bude i zahájení velkoformátové výstavy, která bude v Boskovicích k vidění i po skončení festivalu. Po obědě si budou účastníci vybírat mezi workshopem kintsugi (japonské techniky lepení střepů) a prohlídkou židovského města. Odpolední přednáškový blok patří Petře Glosr Cvrkalové z NF Vrba s názvem Vdovství a vdovectví jako součást života. Naváže Radka Kuncová z Oblastní charity Blansko s diskusním kruhem nazvaným Vzít si život: Prevence a podpora. Letošní Smrtfest zakončíme projekcí filmu Aftersun.

Když se u jména člověka píše datum narození a úmrtí, den smrti se značí křížem. Kříže máme i na hrobech. Mnozí si už neuvědomují, že to mívalo souvislost s křesťanstvím, s vírou dotyčného zemřelého, a dnes už kříž u jména představuje jen symbol fyzického konce. Jaký je váš vztah k staletím čistě křesťanského pohřbívání u nás? 

Magda: Z pohřbívání se vytratila důležitá podstata. V dobách, kdy byl zesnulý do pohřbu doma, měli pozůstalí možnost rozloučit se beze spěchu. Smuteční obřad byl nedílnou součástí truchlení a skrze něj se mohli pozůstalí odrazit a pokračovat dál ve svých životech. Alespoň taková je moje představa. Dnes se pohřbů mnohdy obáváme – studené zdi krematoria, nevkusné smuteční věnce a hlavně spěch, protože za chvíli začíná další obřad – chceme to mít co možná nejdřív za sebou, zhroutíme se až doma. Máte pravdu, v určitém smyslu zbyl jen symbol. A přesto si myslím, že člověk víru k životu potřebuje, ať už je křesťanská nebo jiná. Myslím, že tomu stavu, ve kterém se dnes nacházíme, dopomohlo i čtyřicet let vlády komunistické strany, která velmi pečlivě veškeré křesťanské snahy a aktivity potírala. A možná tak přispěla k tomu, že z pohřbívání zůstala jen schránka, která nese potřebné formality, ale její obsah se úplně vyprázdnil. A i proto vznikla naše iniciativa. 

Svatby na obecním úřadě a pohřby v obřadní síni krematoria mnohdy aspirují na nejtrapnější událost roku a rozhodně nepomáhají prožít to, co by člověk v tu chvíli prožít potřeboval. V tomhle to lidé zakotvení v církvi mají snazší - automaticky hledají rituály ve svém společenství, ty pak vede někdo, kdo celou rodinu dobře zná, je tam jak příprava, tak možnost za dotyčným člověkem chodit i potom, nechat si pomoci. Lidé mimo církev se sice na faráře obracejí také, ale nedostanou to samé, dostanou zase jen prázdnou schránku, jen možná o něco vkusnější. Předpokládám, že vaše nabídka primárně směřuje právě k lidem, kteří do žádné církve nepatří a pociťují, že jim v zásadních okamžicích něco chybí?

Magda: Naše nabídka směřuje ke všem, kteří chtějí pro své blízké důstojné poslední rozloučení, a není důležité, jestli jsou ateisty, katolíky nebo třeba muslimy. Ale chápu, kam tím míříte. Člověk, který žije v nějakém společenství, možná naši službu nevyužije, protože si zvolí cestu, která je pro něj nejpřirozenější, a rituály spojené s náboženstvím, které vyznává, mu dávají smysl a přinášejí pokoj. Nedělila bych to ale jen na možnosti buď, anebo. Iniciativa Ke kořenům, která se dlouhodobě zabývá organizací posledních rozloučení, spolupracuje s duchovními, pokud si to rodina pozůstalého přeje. Těch možností, jak obřad uspořádat, je spousta. Ale ještě bych se vrátila k těm rituálům. Z našich životů opravdu rychle mizí, jenže začíná být jasné, že my lidé je prostě potřebujeme. Rituály nás nutí být aktivními, něco při nich děláme, prožíváme, něco nového vytváříme. A pohřeb je rituál. A proto bychom rády, aby poslední rozloučení byla také o aktivní spolupráci komunity, která se kolem zesnulého za jeho života vytvořila.

Lidé mají předsudky k tomu, co neznají. Alternativní pohřebnictví tak může budit větší obavy než to vyprázdněné post-socialistické. Jak byste představili, co lidem nabízíte? 

Kristýna: Slovo „alternativní“ pro něco tak odvěkého a tradičního jako jsou pohřby totiž může působit jako nějaké samoúčelné buřičství. Ve skutečnosti alternativní pohřebnictví, kterému říkáme raději přírodní, není konkurencí ani tlakem, nikomu se nenutí a jen rozšiřuje nabídku v okamžiku, kdy se pozůstalí rozhodují, jakým způsobem se chtějí se svým zesnulým rozloučit. Přírodní, nebo chcete-li alternativní pohřebnictví není ezoterické, ideologické ani vyhraněné. Často (ne však nutně) využívá k posledním rozloučením exteriéry - ať už přírodní hřbitov nebo volnou přírodu, les, skálu, sad. Pracuje s vědomím koloběhu a přirozeného vznikání a zanikání v přírodním prostředí. Také pomáhá pozůstalým s tvorbou a organizací posledních rozloučení, která jsou v přímé návaznosti na život zesnulého a těch, s kterými ho prožil. Poslední rozloučení tvoříme s ohledem na přání zesnulého a velmi podporujeme pozůstalé k tomu, aby se do přípravy i průběhu obřadu sami zapojili. Taková společná práce na posledním rozloučení totiž může do rodiny a komunity přinést mnoho úlevy a sil na další cestu zármutkem. 

Ezoteriky nebo pohanství se asi lidé mohou v souvislosti s přírodními pohřby nejvíc obávat. Rozumím tomu správně, že přírodní pohřeb nutně neobsahuje uctívání Matky přírody a nějaké konkrétní pro křesťany nepřijatelné rituály, ale spíš nabízí vytvoření vlastního scénáře na míru konkrétní rodině, takže může obsahovat křesťanské prvky, stejně jako jiná rodina může mít pohřeb na oblíbeném místě zemřelého a soustředit se na vzpomínky na něj a náboženský obsah jakéhokoli druhu tam nevkládat?

Magda: Ano, to bychom chtěly zdůraznit. Přírodní pohřebnictví nemá s ezoterikou nic společného – nebo alespoň to naše pojetí ne. Náš hlavní zájem je uskutečňovat poslední rozloučení bez nánosu patosu a vyprázděných zvyků, se kterými se dnes často na pohřbech setkáváme, a naopak navrátit to podstatné. Řekla jste to velmi trefně – chceme vytvářet vlastní scénář konkrétní rodině, zapojit blízké do příprav, nespěchat a nedělat to, co nedává smysl, jen proto, že se to ale „přece dělává“. A jsme tu pro všechny.

Jaký je rozdíl mezi vámi a iniciativou Ke kořenům? V čem spolupracujete?

Magda: Iniciativa Ke kořenům je pro nás taková starší sestra, která nás vede. Velmi si ceníme toho, s jakou pokorou a profesionalitou svoji práci odvádějí. A jsem si jistá, že právě díky nim se o jiných možnostech pohřbívání v Česku začalo mluvit. Naše znalosti vycházejí z jejich zkušeností. Vloni jsme absolvovaly jejich Kurz doprovázení, který je vytvořen pro všechny, kteří se chtějí dozvědět více nejen o přírodním pohřebnictví a organizaci posledních rozloučení. Víme o sobě, sledujeme se na sociálních sítích, vzájemně se podporujeme.

Co konkrétního lidem nabízíte, co po vás lidé chtějí? Jakou všechnu práci už máte kromě pořádání Smrtfestu za sebou?

Kristýna: Když náš spolek vznikal, definovaly jsme si tři oblasti, ve kterých bychom chtěly být aktivní: v oblasti osvěty, doprovázení pozůstalých a založení přírodního hřbitova v našem městě. Zároveň je potřeba říct, že Zesnu má za sebou zhruba půlrok existence, předtím jsme strávily nějakou dobu sebevzděláváním a formalitami souvisejícími se založením spolku. Kromě Smrtfestu jsme zorganizovaly na podzim Dušičkovou slavnost, rády bychom pravidelným pořádáním podobných akcí přinesly téma smrti do obecného povědomí a do života ve městě. Jednáme s vedením města o tom, že by vedle areálu hřbitova vzniklo i místo, kam by pozůstalí mohli uložit popel svých zemřelých ke kořenům rostlin, podobně jako je tomu v pražském Lese vzpomínek na Ďáblickém hřbitově nebo v brněnském Údolí vzpomínek v Líšni. Tato aktivita s sebou nese i řadu jednání a osvěty přímo u zastupitelů a radních města, protože koncept přírodních hřbitovů není moc rozšířený. Obecně hodně komunikujeme a vysvětlujeme, a je to tak dobře. V oblasti doprovázení pozůstalých jsme na začátku — máme za sebou několik menších zkušeností s poradenskou činností a podporou pozůstalých, kteří se třeba chtěli zapojit do posledních rozloučení a jen hledali podporu nebo radu. Na svůj první pohřeb ještě čekáme — ale zároveň víme, že nechceme jít cestou tlačeného marketingu. Věříme, že informovat je teď stěžejní: mnoho lidí netuší, jaké možnosti se jim nabízejí, a dozvídají se o nich teprve v situaci, kdy se jich nebo jejich blízkých smrt bezprostředně dotýká. Často pak sahají po nejbližších a nejtradičnějších možnostech — rychlých pohřbech v režii pohřebních ústavů. Proto je tolik důležité se s tématem smrti bezpečně potkat ještě dřív, než je pro nás aktuální: protože jedině tak můžeme dělat informovaná rozhodnutí ohledně vlastního konce nebo smrti blízkých, až k nám přijde.

Pokud někdo v náročné chvíli „sáhl po rychlém pohřbu“, protože jiná možnost se mu v tu chvíli nenabízela, a doteď cítí jeho nedostatečnost, má možnost to napravit? Uspořádat i po letech rituál, který by vyprázdněný pohřeb doplnil o skutečné rozloučení? Nabízíte pomoc i těmto lidem?

Magda: Ano, i s tím se na nás mohou lidé obrátit. A podle zkušeností, které má Ke kořenům, takové obřady nejsou neobvyklé. Zpětně si je organizují třeba rodiny, kterým zemřelo miminko ještě před narozením. Rodiče a blízcí neměli příležitost se rozloučit a po čase zjistili, že jim nějaký rituál chybí.  Pokud někdo cítí, že se se svým blízkým dostatečně nerozloučil, že pohřeb, který se uskutečnil, zanechal ještě větší prázdno, nebo že by si zemřelý přál úplně jiné rozloučení, třeba na místě, kde to měl rád, proč něco takového neudělat? Ještě bych ráda dodala, že se neodvažujeme radit ani posuzovat, jaký pohřeb je dobrý a jaký špatný. Záleží opravdu jen na tom, co si lidé přejí a v čem se cítí přirozeně. My se snažíme působit jako natažená ruka, která jim v organizaci takového rozloučení nabízí pomoc.

Bližší informace najdete na stránkách spolku Zesnu a ve facebookové události festivalu Smrtfest.

Obrázky poskytl spolek Zesnu.