Marie Moreno z Bez filtru: Když jsem zaváhala, myslela jsem, že se tím všechno zkazilo

Na podcast Na dřeň na rádiu Proglas si určitě pamatujete a snad sledujete i jeho následníka Bez filtru. Na facebooku se v těchto dnech objevil inzerát, že tahle parta hledá kolegu. Přemýšleli jste, co taková práce obnáší a jestli má smysl o ní uvažovat? My ano, a tak jsme se na to rovnou vyptali. Ať už sníte o práci redaktora podcastu, nebo vás jen zajímá, jaké radosti a starosti ji provázejí, snad vám odpoví Marie Moreno.

Facebookem letí inzerát na redaktora Bez filtru. Podcasty z této dílny jsou populární a zpracovaná témata přispívají jak k už živým tématům, tak upozorňují na nová. Možná leckoho při poslechu napadlo „Kéž bych se uměl takhle ptát. Chtěl bych si to vyzkoušet,“ ale odpovědět na inzerát už je něco jiného. Jak napadlo tebe, že chceš tuhle práci dělat?

Pamatuju se, že jako malá jsem nejdřív chtěla být spisovatelka, později pak válečná zpravodajka a taky moderátorka politických debat. A ještě jsem chtěla pracovat v řeznictví, to byla taky jedna důležitá etapa. :-) Nakonec jsem šla studovat něco úplně jiného, ale ta práce redaktorky, rozhovory, i rádio…ve mně zůstalo spíš jako něco nedosažitelného. Po pravdě to, že bych měla vést rozhovory typu Příběhů bez filtru mě samotnou nenapadlo. Oslovili mě tehdy kamarádi a teď už i kolegové s nabídkou, jestli bych se k nim nechtěla přidat do pořadu Na dřeň, který jsme tehdy vysílali ještě pro Rádio Proglas a na který teď Bez filtru navazuje. Byla to pro mě výzva, měla jsem trošku pocit, že jsem přeskočila takovou tu klasickou cestu, jak se k podobné práci dostat, a taky jsem si nebyla na sto procent jistá, jestli mi to půjde. Zároveň jsem to ale moc chtěla zkusit. A do teď jsem za tu příležitost moc vděčná. 

To je dobrá zpráva pro všechny, kteří váhají a bojí se, že bez mnohaleté praxe nemá smysl se vám ozvat. Co ti v tvých začátcích nejvíc pomohlo a co bylo nejtěžší?

Na začátku jsem byla nervózní. Pamatuju si na svůj úplně první rozhovor, bylo to těžké téma, emočně silný příběh. Jakmile jsme začali nahrávat, došlo mi, jak je pro mě náročné poslouchat hosta, do toho vnímat atmosféru, sledovat svou přípravu, ale zároveň se na ni vůbec neupínat, protože rozhovor se stejně pokaždé vyvine, kam se mu zachce. Zároveň jsem to ale já a ne host, kdo musí držet nějakou linku. Bylo to hodně věcí dohromady a já jsem se lekla pokaždé, když jsem zaváhala, zaškobrtla, myslela jsem si, že se tím teď všechno zkazilo. Ale vůbec to tak nebylo. Nakonec mi nejvíc pomohlo si ten rozhovor zpětně poslechnout. Zjistila jsem, že to vůbec nebylo z mé strany tak hrozné, jak jsem si myslela. Povídání plynulo, navazovalo. Zaškobrtnutí nevadilo, nebo se vystřihlo. Hodně mě uklidnilo, když jsem si uvědomila, že rozhovor nemusí být perfektní ve smyslu preciznosti položené otázky. Mnohem důležitější je, aby měl atmosféru, na kterou se jako moderátorka dobře nacítím, aby byl přirozený, opravdový. 

Také mi v těch začátcích hodně pomohl Ondra Havlíček, který mě zaučoval, jak pracovat s programem na stříhání rozhovorů. Byl u nás doma celý večer, já jsem tehdy měla doma malé miminko a každých dvacet minut jsem k němu odbíhala. Ondra byl ale trpělivý (což se o mně nedalo říct) a nevzdával se, ač měl tyto ztížené podmínky a vedle sebe navíc velmi “netechnický materiál”. :-)

Tak teď už se snad lidé nebojí vůbec, jestli jde začít i s malým miminkem. Jaké své vlastnosti,  schopnosti nebo znalosti považuješ za nejdůležitější pro tuhle práci? Empatii? Orientaci v problémech? Množství naposlouchaných cizích rozhovorů?

Emaptie mi pomáhá asi hodně. Hodně mě baví a zajímá vést rozhovory třeba i s lidmi z různého sociálního prostředí a komunikace hostů, způsob vyjadřování, ale i nějaká jejich míra otevřenosti se hodně liší. Mých prvních deset minut, čtvrthodinka rozhovoru je vždycky trošku výzva, je to totiž doba, než se na sebe s hostem naladíme, přece jen většinou to jsou témata na dřeň a není vždy úplně snadné do nich skočit jen tak z ničeho nic. Mě ale vlastně hledání těch cest, jak citlivě na to, hodně baví. A když se pak rozhovor přehoupne a já cítím, že tam ta atmosféra je a že to cítí i ten host, tak to pak jde tak nějak samo. Ne vždy se to ale musí takto povést. I to se stává. 

Jak probíhá příprava na rozhovor? Určuješ si sama, s kým povedeš rozhovor? Scházíš se s tím člověkem dopředu, domlouváte se, o čem budete mluvit? Jak dlouho si dohledáváš informace, které by se ti mohly při rozhovoru hodit?

V Příbězích máme jednou za měsíc poradu s celým týmem, kam každý z nás přinese své tipy na hosty, se kterými by chtěl vést rozhovor. Takže ano, vybíráme si je sami, zároveň to ale vždy projde společnou debatou. Někdy zjistíme, že se téma do našeho formátu vlastně nehodí, nebo si k němu naopak najdeme cestu.

Myslím, že velkou výhodou našeho týmu je, že je tam každý opravdu dost jiný, takže každý ve svých rozhovorech přináší něco jiného. I teď bychom moc rádi našli někoho, kdo souzní se směrem, kterým jdeme, ale zároveň přinese nové úhly pohledu, někoho, kdo by se nebál nám to třeba i trošku rozbít. :-) 

Jinak s hostem si dopředu voláme nebo píšeme a řekneme mu hlavně, co by mělo být tématem rozhovoru, kam se chceme dostat. Zdůrazňujeme, že rozhovory jsou osobní, to je pro nás důležité. Samotná příprava na rozhovor pak už probíhá hodně ve spolupráci s naší editorkou Hankou Kašpárkovou. Společně probíráme hlavní linku rozhovoru i konkrétní otázky. Hanka taky nahraný rozhovor poslouchá a připomínkuje, což pak redaktorovi pomáhá při střihu. 

Co se týče času - je hodně individuální, jak dlouho to komu zabere. Nedá se to ani přesně vyčíslit, protože kromě konzultací a třeba naposlouchaných rozhovorů, člověk prostě toho hosta nosí přes den v hlavě a přemýšlí si o tom. :-) 

Když si při střihu uvědomíš, že něco zásadního nezaznělo, je možné to dotočit, nebo taková věc se nedělá a člověk si musí dát pozor, aby se vyptal úplně na všechno?

Zpětně už nic nedotáčíme. To doptávání se hosta během rozhovoru je opravdu zásadní. Vzpomínám si, jak jednou Bětka Havlová řekla, že dobrý moderátor je ten, který položí přesně tu otázku, která posluchače v duchu zrovna napadla. Prostě, že na ni ten posluchač hned dostane odpověď. Moderátor tam je tím pádem nejen za sebe, ale i za něj. Takže s trochou nadsázky by se dalo říct, že se ptám hodně a na to, co mě zrovna napadne. :-) Zároveň se mi to ale stává poměrně často, že si pak při poslechu toho rozhovoru, nebo mnohdy ještě při rozloučení s hostem mezi dveřmi řeknu: ale nee, Marie, ještě na tohle jsi zapomněla... Ale on to není konec světa. I když se mi to tak v tu chvíli může zdát.

Z kterého rozhovoru máš nejhorší pocit a přitom jsi ochotná o tom mluvit? Víš zpětně, v čem byl problém? Dalo by se tomu s tím, co víš dnes, předejít, nebo se to nedalo ovlivnit a podobná věc se může stát komukoli, ať je sebezkušenější, a je třeba se s tím smířit?

Já mám hlavně pocit, že jsem stále na začátku a ačkoli už jsem stačila nějaké zkušenosti nasbírat, rozhodně za sebou nemám dlouholetou praxi, abych mohla říct právě takové to „s tím, co vím dnes…“. Třeba to budu vědět za patnáct let, třeba mě ještě nějaká významná super chyba a stejně tak super rozhovor čeká. Doufám! Ale obecně na každém svém rozhovoru dokážu zhodnotit, co by se dalo udělat, říct lépe. A ano, občas to taky úplně ovlivnit nejde. Někdy mám pocit, že to zásadní je hlavně dobrý výběr hosta. Ty opravdu dobré rozhovory hodnotím jako dobré právě díky nim, ne díky sobě. 

Kdybych ale  měla říct něco konkrétního, na co jsem si dávala hlavně ze začátku pozor: stává se, že položím osobní otázku, na kterou mi host odpoví, ale cítím, že dál už jít nechce. To bych měla vycítit a respektovat. Vzpomínám si, že jednou jsem za tu hranu šla a hned jsem věděla, že je nám v tom oběma nepříjemně. Ale tu otázku už jsem vyslovila. A oba jsme z ní chtěli hned ven. Stejně tak se ale může stát, že host na otázku odpoví a mým úkolem je naopak jít ještě dál za otázku, nemůžu se „bát zeptat“. Mně osobně se při rozhovoru nestává, že tento strach mám, ale tu obavu, jestli v tom budu dobrá, jestli třeba nebudu mít ostych ptát se na tělo, jsem na začátku měla. V osobním životě to totiž moc nedělám. Já jsem ve skutečnosti  profík v plytkých a nekonečných rozhovorech o ničem! :-) A humor mám taky dost primitivní. :-) Občas mě i mrzelo, že nevedu na první dobrou s přáteli takový ty deep talky. Měla jsem často pocit, že je spoustu témat moc osobních na to, abych se na ně mohla lidí jen tak zeptat.

Ale musím říct, že se to díky práci v Na dřeň a Bez filtru trochu změnilo! Už se nebojím občas v běžném životě zeptat na něco, co mě opravdu zajímá, nebo na to, čím se zrovna ten člověk trápí. A mám čím dál víc pocit, že i druzí ocení, když jim položím hlubokou otázku. Mají totiž možnost i hluboce odpovědět. A nebo prostě jen cítí, že o to, jak věci prožívají, má někdo skutečný zájem. 

To si také myslím, že spousta lidí ocení, a že rádi využijí nabídnutý prostor. Vzpomínáš si na rozhovor, kde jsi cítila, že je tázaný rád, že jsi dané téma otevřela a on má možnost se k němu vyjádřit? 

Teď si asi žádný konkrétní rozhovor nevybavím. Nebo to jsou věci, které byly pro ty lidi nějak osobní. Ale taky by se to dalo obrátit, že já se zpětně tak trochu ocením za to, že jsem se nebála zeptat. Většinou se totiž dozvím od přátel nebo třeba od rodiny dost zajímavé věci, které mě nějak obohatí. Ještě bych se v tom osobním životě chtěla naučit někdy mlčet, nebo nechat něco doznít. To mi teda zatím dost nejde. :-)

Jaký rozhovor tedy tobě udělal největší radost? Co o tom rozhoduje: reakce zpovídaného, tvůj pocit, odezva posluchačů nebo něco úplně jiného? 

U mě o tom rozhoduje kombinace toho všeho. Nejsilnější je ale pro mě samozřejmě ten pocit, kdy to cítím už během samotného rozhovoru. Když jsem do příběhu hosta úplně vtáhnutá a leckdy to, co říká, působí i na mé emoce. Toho se nelekám, naopak je to pro mě znamení, že to bude dobré. Ráda vzpomínám právě i na ten svůj úplně první rozhovoru s Terkou Pospíšilovou (naší současnou kolegyní), ač tam zároveň určitě z mé strany bylo nejvíc chyb. Mluvila o tom, jak prožívala, když se její nejmladší syn narodil s vážnou srdeční vadou. Hodně se myslím povedl taky ještě v  Na dřeň rozhovor s manželským párem, který si prošel nevěrou a překonali ji. A v Bez filtru pak třeba Martin Vaňáč, který jeden čas doma pečoval o umírající manželku a dva malé syny. Manželé Kolčavovi a jejich zkušenost se smrtí několika jejich nenarozených dětí… nebo teď nedávno rozhovor se sexuální pracovnicí. Ale to  jsou všechno dobrý rozhovory kvůli těm hostům, jejich otevřenosti, síle příběhu. Jasně, já se snažím to někam celé směřovat, ale hlavně se teda snažím nezavazet. :-)

Vyšli jste z Proglasu, jste katolíci: jak moc jste otevření ekumenické spolupráci? Zaskočilo by vás, kdyby se vám teď do týmu přihlásil evangelík, nebo byste byli naopak rádi? 

No jasně, to by bylo přece super! To není úplně záměr, že je v týmu rozložení tak trošku nudné - tedy všichni katolíci. :-) Ale upřímně já za sebe ani vlastně nepřemýšlím tak, že by to musel být člověk s nějakým konkrétním vyznáním, nebo dokonce že by to musel být nutně člověk věřící. Hlavně ať je to Člověk, to nám bude bohatě stačit. :-)

Lidé vás poslouchají rádi a určitě máte mnoho pozitivních ohlasů. Myslíš, že nějak ovlivňujete společenské dění? Kladete si takové ambice?

My hlavně chceme ta zásadní témata otevírat a nebát se jich.  A to i přesto, že je i pro nás často výzva, jak je uchopit. Chceme být přímí a nebát se jít na dřeň, ale zároveň chceme zůstat citliví. Nechceme třeba nějakou nešťastně zvolenou formou někomu ublížit. A ta hranice je někdy tenká. Pořád se to učíme. Ale to, že se o tématech, kterým se věnujeme, mluví, byť třeba jen doma v obýváku, je pro nás velká věc. A diskusi vlastně také přesouváme do veřejného prostoru. Ondra Havlíček moderoval v letošní sezóně několik veřejných živých debat o zásadních tématech církve. Tohle je přesně to, co chceme, aby se dělo víc a víc. Do budoucna bychom rádi, aby taková živá debata byla součástí každé série, kterou připravíme. Přinést tato témata co nejblíže k lidem je, myslím, zásadní. Ať už na věc mají názor jakýkoli. O tom to právě je, pojďme se potkávat, mluvit spolu, zkusme se pochopit. 

Nezranit je v rozhovoru vždycky výzva, a to člověka ani nemusí jít na dřeň. :-) Víte o někom, komu jste zásadně pozitivně zasáhli do života? Ať už v případě někoho z hostů, nebo u posluchačů?

Z ohlasů a zpráv našich posluchačů víme, že se to stává. Hlavně když otevřeme nějaké důležité téma v rámci našich podcastových sérií. Rezonoval třeba hodně díl o sexu v sérii Katolické pasti. Někteří lidé se s příběhy ztotožňovali a na základě tohoto dílu nám taky začali psát o tom, že jedním z dalších trápení je pro některé z nich metoda přirozeného plánování rodičovství (PPR), kterému jsme pak díky tomu v letošní sezóně věnovali celou sérii Církev v ložnici. Tahle série vyvolila nakonec celkem bouřlivou diskusi, jedním z ohlasů ale také bylo upřímné poděkování posluchačky, která popisovala, jak úlevné a ozdravující pro ni bylo, když slyšela, že i další lidé prožívají něco podobného jako ona. Najednou pochopila, že s ní není nic špatně, že není jediná na světě a cítila se dle svých slov konečně svobodněji. Mohla bych tak ale vyjmenovat i všechny další série, nedávné Učedníky, Když celibát bolí, nebo taky Od smrti k životu. Ale stává se nám to třeba i u Matek bez filtru, což je zase úplně něco jiného. V příští sezoně bychom rády formát Matek trošku propracovaly a posunuly ještě dál. Ale už teď nám spousta lidí píše, jak je pro ně poslech něčeho takového důležitý. A to jsme měly poměrně vážné obavy, jestli naše tlachání bude vůbec někoho zajímat. :-)

U mateřských témat je obvyklé, že pocit „nejsem v tom sama“ je to první, co žena v rozhovoru ocení, a výměna informací je až na druhém místě. Do jaké míry považuješ obecně témata vašich rozhovorů za trvale přínosná? Zatím jste vydali jednu knihu rozhovorů - chystáte další? Zaujal vás nějaký host natolik, že jste usoudili, že by to vystačilo na samostatný knižní rozhovor?

Práce na knize Kadas Mana byla pro nás výjimečná; jsme rádi, že jsme tu příležitost od nakladatelství Cesta dostali. Bylo to zase něco jiného, krásného, mohli jsme se učit novým věcem a hlavně jsme se setkali s dalšími úžasnými příběhy, které mimochodem doporučuji jako skvělou četbu třeba zrovna teď v postní době. Během půstu se pořád mluví o bližším vztahu s Bohem -  jak to teda ale udělat? A co když to nejde? Ne, že by byl v Kadas mana na tohle návod, ale jsou tam niterné vztahy s Bohem, každý jiný, každý jinak opravdový, komplikovaný. Se všemi radostmi, ale i hlubokými pády. Zároveň je ale třeba říct,  že práce na knize byla další nálož časově náročné práce. S tím jak Bez filtru roste, je u nás teď opravdu práce jak na kostele. :-) Nápadů máme spousty, ale často to naráží na naše reálné časové možnosti. Všichni děláme v Bez filtru ještě k něčemu dalšímu. Ať už k hlavnímu pracovnímu poměru, nebo třeba k té mateřské…

Každopádně ale o možnosti další knihy jsme s Cestou mluvili! Moc bychom chtěli, myslím ale, že je teď tak trochu míč na naší straně hřiště a vlastně čekáme, až bude trošku volněji a budeme mít prostor se knize věnovat tak, jak si zaslouží. 

Tak to se budeme těšit! Volněji nejspíš nikdy nebude, ale věřím, že se k tomu brzy dostanete i tak. :-) Díky vám všem za vaši práci. Chceš ještě něco vzkázat případným zájemcům o pozici vašeho kolegy?

No to říkáš přesně, už když jsem to řekla, tak jsem si uvědomila, že na nějaké „volno“ bychom asi čekat neměli, to bychom se nemuseli dočkat vůbec. :-) Zájemcům bych chtěla vzkázat, že se na ně na všechny těšíme. Je to vlastně vůbec poprvé, co hledáme nového „člověka bez filtru“ takhle veřejně. Doposud jsme někoho oslovili přímo my. Podobně jako se to stalo tehdy mně. Říkali jsme si ale, že to pro nás vlastně bude obohacující, vykouknout z naší bubliny a nechat se překvapit, kdo na nás za ní čeká. 

A my se necháme překvapit s vámi, co nového ten člověk přinese. Ať se vám dobře spolupracuje!

Moc děkujeme. :-) 

Inzerát najdete zde: Pracovní příležitosti – Bez filtru (bezfiltrupodcast.cz).

Fotografie pocházejí z archivu Bez filtru.