„Jasně, že jsem rád křesťan, ale chybí mi takový ten hluboký jasný prožitek, jak o tom někteří mluví. Nezpochybnitelný zážitek Boží přítomnosti.“ Jó, to by si přál každý. A když to má, tak by si přál, aby to nikdy neskončilo. Kdo by chtěl žít dál v šedi a povrchních starostech, pokud existuje něco tak krásného a velikého? To by byl přece ztracený život, obracet se zpět k tomu, co nás zajímalo dřív.

Zdroj: Flickr

Vidíme to ve filmu, čteme o tom v knize, a najednou náš svět zešedne. Jsou lidé, kteří to zažili: Boží blízkost, jeho jasnou, srozumitelnou řeč. Dokážou i po letech vyprávět, co jim Bůh sdělil. Také bychom to chtěli zažít. Vlastně jsme dosud žádný nedostatek nepociťovali, ale když teď slyšíme, co zažila tahle mystička, tenhle charismatický kazatel, přemýšlíme, co děláme špatně, že my to ještě nezažili. Pak musí život s Bohem vypadat úplně jinak, k modlitbě se určitě není třeba nutit a všechna pravidla dávají jasný smysl a člověk má na jejich dodržování dost sil. Proč ke mně Bůh takhle jasně nepromluví? Na co čeká? Zkouší mě, nebo to nějak blokuju já?

Když čteme pozorně, tak sice zjistíme, že Boží jasná řeč nebývá zárukou, že náš život dál poplyne na obláčku, že nás nebude nic tížit a všemu budeme rozumět, tím méně bývá zárukou toho, že by se nároky na nás kladené zmenšily. I tak se ale domníváme, že by nám podobný projev Božího požehnání pomohl, alespoň od těch vracejících se pochyb. Existuje Bůh vůbec? Je takový, jakého si ho představujeme? Chce po nás to, co si myslíme, že po nás chce? Bible je plná tolika rozporuplných výroků. Na světě je tolik skupin Kristových následovníků, kteří se spolu neshodnou. Jak je to možné? Nevzali jsme to za nějaký špatný konec? Nemýlíme se nakonec všichni? Je jen jedna skupina, která má pravdu? Je to ta, v které jsem já? Mám změnit církev? Co když ani ta druhá nebude ta správná? Vždyť vím o někom, kdo z ní znechucený vystoupil. Co mám dělat, abych si nelhal, abych nepromarnil život?

A tak se honíme za velkými, hlubokými zážitky. Jezdíme na místa, o kterých víme, že tam Bůh k někomu promluvil. Setrváváme v kostelích v Kristově blízkosti. Jezdíme na velké mládežnické akce, kde při společných modlitbách cítíme Boha víc než jindy. Nebo naopak vyrážíme sami do lesů a hor a hledáme Boha v tichu, v šumění stromů a zurčení potůčků. Jenže když se v neděli večer vrátíme domů, všechno je jako dřív. Přetrpíme čas, než budeme moci opět vyrazit do kostela, na akci, do lesa. Jen tam je nám dobře.

Když byli Petr, Jakub a Jan svědky Kristova proměnění, nezažívali žádnou euforii a uvolnění. Měli strach. Ovšem ne takový, že by utíkali z hory dolů, co nejdál od Mojžíše a Eliáše a Božího hlasu. Viděli, že se děje něco velkolepého. „Postavíme stany,“ navrhl Petr, který nikdy nehledal slova dlouho. Zadržíme tu chvíli. Nevrátíme se do šedé reality. Budeme tady a zvykneme si a přestaneme se bát a bude nám tu dobře.

Tak moc bychom si přáli slyšet jednoznačný Boží hlas. A nejen o tom, kým je Ježíš, ale i o tom, kým jsme pro Boha my. Bůh nepromluvil, když byl Ježíš obklopen tisíci následovníky. Nepromluvil ke všem dvanácti. Ježíš vzal na horu tři ze svých učedníků. Ty, kteří mu byli nejblíž. A ti vybraní tři nechápali, báli se, navrhovali svá pozemská řešení.

Bůh nepromluví jasně a zřetelně ke každému z nás. Smyslem našeho života není vystoupat na horu a už tam zůstat. Naše životy se odehrávají v nudných nížinách, kam občas zasvítí slunce, ale Ježíšovo roucho je tam režné a místy zamazané od prachu, a ještě šedivější a zamazanější jsou oděvy jeho následovníků. Máme jen svědectví o třech nedovtipných učednících, kteří u proměnění byli – stejně jako se s pouhým vyprávěním musel spokojit zbytek Ježíšových žáků tehdy. A i tihle tři museli zase sejít dolů a žít mezi ostatními lidmi, a jejich náboženské zapálení a láska k Bohu se neprojevovaly stavěním stanů pro proroky, ale pro přátele a rodinu, když to bylo třeba.

Moc rádi bychom byli blízko, když Ježíšův šat září a Hospodin promlouvá z oblaku. Proměněn byl ovšem Ježíš, nikoli jeho učedníci. Žádný mystický zážitek nám nezaručí, že pro nás bude snadnější se usmívat na protivné spolucestující ve vlaku a že nás nepřepadnou pochyby, když budeme přemýšlet o hrůzách, které se ve světě dějí. Pokud budeme hledat vytržení, zůstane zbytek života stále šedý. Petr nakonec žádný stan pro Ježíše, Mojžíše a Eliáše nepostavil. Pokud budeme hledat Krista, můžeme postavit desítky stanů pro ty, kteří by jinak neměli střechu nad hlavou. Můžeme se nechat proměnit soucitem. A setkávat se s Kristem v každém člověku kolem sebe.

 

 

2. neděle postní

1. ČTENÍ Gn 22, 1-2. 9a. 10-13. 15-18
Oběť našeho praotce Abraháma.

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
   Bůh zkoušel Abraháma a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím."
   Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Ten se ozval: "Tady jsem!"
   ( Anděl ) řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna." Abrahám pozdvihl své oči, a hle - za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna.
   Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: "Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl."

Žl 116 (115), 10+15. 16-17. 18-19 Odp.: 9
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemí živých.

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: "Jsem tak sklíčen! " Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných.
Odp.
Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno.
Odp.
Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem v nádvořích domu Hospodinova, uprostřed tebe, Jeruzaléme!
Odp.

2. ČTENÍ Řím 8, 31b-34
Bůh neušetřil vlastního Syna.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
   Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!

EVANGELIUM Mk 9, 2-10
To je můj milovaný Syn.

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany :jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni.
   Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! " Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše.
   Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".