Bylo mu dvacet a doufal, že svým činem vyburcuje lhostejnou veřejnost a stane se pochodní, která národ povede v boji za svobodu. Tak se i stalo – jen to pořádně začalo až o dvacet let později.
Bylo mu dvacet, když se polil benzínem, škrtl sirkou a rozběhl se po Václavském náměstí. Příběh Jana Palacha není ale jen jeho příběhem. Je příběhem mnoha lidí, kterých se jeho čin dotkl – jeho matky a bratra, kteří museli čelit snaze režimu vymazat Palacha z paměti, advokátky Dagmar Burešové, která přese všechno hájila Palachovo jméno, desetitisíců lidí, kteří přišli na jeho pohřeb, příběhem těch, kteří se pustili do odboje a taky těch, kteří ho ve jménu pravdy následovali.
Kdo byl Jan Palach? Narodil se tři roky po válce a poměrně brzo přišel o otce. Jeho i staršího bratra Jiřího tak vychovávala maminka Libuše sama – stali se sokoly a byli členy evangelického sboru. Jan se napodruhé dostal na pražskou Filozofickou fakultu a podařilo se mu v rámci brigád poměrně dost cestovat – dvakrát vyjel do SSSR a jednou do Francie, rozbouřené na konci šedesátých let studentskými stávkami. Hned po začátku okupace „spřátelenými“ vojsky v srpnu 1968 se začal hodně angažovat v protestních akcích.
Když ale viděl, že se lidé s přítomností cizích vojsk začínají smiřovat, začal přemýšlet o poněkud radikálnějším řešení, než jsou stávky a transparenty.
„Přiznám se, že vnitřně víc rozumím Mašínům než Janu Palachovi. Jeho čin však považuji za skutečnou a zavazující oběť, která promlouvá dodnes. A v době války v Evropě, v době šikující se „osy zla“ - Rusko, Čína, Hamas, Írán, Severní Korea, zní Palachovo poselství zase velmi hlasitě.
Palachův čin s námi má otřást - naším pohodlím, liknavostí, zaslepeností, mentální leností, a přimět nás minimálně k postoji, hodnotám a k činům na obranu svobody.
Nejlépe to vyjádřil evangelický farář Trojan, který vyslovil nad rakví, nad spáleným tělem Jana Palacha, tato slova:
„V tomto cynickém století, v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé? Jaké je mé srdce? Za čím jdu, čemu sloužím? Co je pro mě nejvyšší životní hodnotou? Po smrti Jana Palacha bude každému o něco těžší zůstat tváří v tvář této výzvě lhostejným a stane se takřka nemožným vrátit se k dennímu pořádku. Ještě před desíti dny známý jen úzkému kruhu, učinil nás všechny svými přáteli a zavázal nás do smrti tím, že vydal z lásky k nám tělo své k spálení,“ pronesl Jakub S. Trojan nad rakví Palacha.““
Mikuláš Kroupa, Paměť národa
16. ledna 1969 byl čtvrtek. O půl třetí došel Palach na Václavské náměstí, čichl si k éteru, polil se hořlavinou a zapálil. Potom se rozběhl přes křižovatku, kde se ho pokusil kabátem uhasit výhybkář. S popáleninami třetího a čtvrtého stupně byl převezen do nemocnice, kde s ním lékařka udělala poslední rozhovor. Ten se dá dohledat na Youtube, ale upozorňuju, že je to trochu nepříjemné.
Palach zemřel po třech dnech, kdy mu doktoři nebyli schopní ulevit od bolesti ani mu nijak pomoct.
„Měl po celém těle popáleniny třetího a čtvrtého stupně, které zasahují nervová centra tak hluboko, že nebolí. Ale s ošetřováním to bylo tenkrát špatné, protože popáleniny mokvají a tenkrát jsme neměli žádné pomůcky. Takže jsme pod něj vždycky srolovali čisté prostěradlo, to chvíli vydrželo a zase bylo úplně mokré. (…) On věděl, že je to špatné, že se neuzdraví. Nemělo cenu mu říkat, že to bude trvat dlouho, ale že bude chodit, jako jsme to říkali jiným. Byl natolik inteligentní, že věděl, že je to nemožné. Nemohl se ani pohnout.“
Absurdní je, že jeho matka se o tom, že je syn v nemocnici, dozvěděla z novin spolucestujícího ve vlaku. Pohřeb proběhl 25. ledna poté, co Palachova rakev byla vystavena v Karolinu a do Prahy ho přijely uctít desetitisíce lidí. Nového mučedníka uložili do hrobu na Olšanských hřbitovech pod náhrobek, který zhotovil sochař Olbram Zoubek, Palachův vzdálený příbuzný.
Pro rodinu to bohužel pohřbem neskončilo. Jako první došlo k ukradení bronzové náhrobní desky a v roce 1973 donutil režim rodinu, aby souhlasila se zpopelněním těla a přesunem z Olšan na hřbitov v rodných Všetatech.
Horší bylo, že o Palachovi začaly vysoko postavené hlavy roznášet pomluvy. Dneska bychom to nazvali konspiračními teoriemi a autorovi se s chutí zasmáli, tehdy to bohužel mělo o dost horší dopad. Nejvíc lživých teorií, hlavně tu slavnou o „studeném ohni“ (tedy, že Palach se zabít ani trpět nechtěl, a plánoval použít falešný oheň, ale došlo k neplánované záměně), roznášel poslanec Vilém Nový. Palachovi si to ale nechtěli nechat líbit a přesto, že se to zdálo jako boj s hydrou, za pomoci již zmiňované Dagmar Burešové, pozdější první porevoluční ministryně spravedlnosti, Nového zažalovali. Soudní proces pochopitelně prohráli (protože s počínající normalizací nemohl se spravedlností snad nikdo počítat), ale přesto vyslali signál pro všechny, které uvadající pražské jaro připravovalo o naději.
Putování Palachových ostatků skončilo po revoluci, kdy byla urna s popelem vrácena na původní místo na Olšanech a příběh pochodně číslo jedna se tak uzavřel.
Režim označoval Jana Palacha za blázna a chtěl ho vymazat z paměti, někteří viděli jen zbytečně zmařený mladý život, ale pro mnohé se stal hrdinou.
„Čin Jana Palacha nese v sobě i velké poselství naděje. Chtěl vyburcovat naše svědomí, chtěl protestovat proti naší malověrnosti a onomu stavu, který se nebezpečně blíží lhostejnosti.“
Palach ale nebyl sám. V souvislosti s jeho činem se pokusilo v následujících měsících upálit několik desítek lidí, z nichž několik zemřelo. Asi nejznámější je Jan Zajíc, osmnáctiletý student šumperské průmyslovky, který se upálil 25. února také na Václavském náměstí. V Jihlavě se 9. dubna upálil Evžen Plocek, člen KSČ, který po lednových událostech cítil frustraci. O jeho činu už média nesměla informovat a mimo Jihlavu se talk o jeho činu lidé nedozvěděli. V ostatních případech není snadné rozlišit, do jaké míry byl čin politickým aktem a do jaké řešením osobních problémů.
S obětí Jana Palacha je neodmyslitelně spojena píseň Bohdana Mikoláška Ticho.
Ticho a lidé proudí ulicí
a málo – málo kdo se smál.
Nehybný chodník smekl čepici
a ticho spěchá, spěchá dál.
To ticho seřazené v průvodu
a někdo tvářím vážnost dal
jak žízeň hnaná pro vodu
- to ticho spěchá, spěchá dál.
Ticho a lidé proudí ulicí
a každý úsměvu se vzdal.
Vždyť ticho je jen čára půlící
pak přijde výkřik
- přišel už výkřik a plamen plál.
Oheň světlo dým
a krátký život s ním
hořely dlouho a hořet budou dál.
Plamen cizích vin
a já dobře vím
jako vy tu zprávu:
zemřel živý člověk
a mrtví zůstali žít.
Autor včera na svůj facebookový profil dopsal toto:
„Žijeme dnes,
po prosinci obzvláště
"na Náměstí Jana Palacha".
S odpovědí na otázku ceny života.
"Neztrácejme ho my"!
.. tu hodnotu našeho života.“
Bohdan Mikolášek
Na Jana Palacha jde vzpomínat na mnoha místech: na Václavském náměstí, kde čin vykonal, na Filosofické fakultě, kde studoval, na náměstí před ní, která nese jeho jméno a kde stojí sochy na jeho čin odkazující, v rodných Všetatech, kde se povedlo jeho rodný dům přeměnit na památník. (Atmosféru můžete nasát například ze záznamu koncertu Bohdana Mikoláška a jeho ženy Jany Ticho za Jana Palacha.) Jen včera, v den výročí, bylo odkryto několik nových památníků, například v Děčíně pomník Jana Palacha a Jana Zajíce od architekta Davida Vávry.
Byl to jeden čin jednoho mladého člověka, ale naše společnost z něj stále čerpá.
O Palachovi se těžko píše nepateticky, já bych ale nechtěla, aby tak tento článek vyzněl. Je to připomínka jeho i těch ostatních, připomínka, že svoboda není samozřejmost a že stojí za to, abychom za ni bojovali.
Letos je to pětapadesát let.
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.