Jak přesvědčit lidi v autobuse, aby pustili sednout starou paní o holi, když my sami stojíme a svoje místo jí uvolnit nemůžeme? „Haló, haló, je tu stará paní, potřebuje si sednout…“ nefunguje. Když chce mít člověk šanci, že pro paní zajistí místo, je třeba se obrátit na někoho konkrétního. „Pane, prosím vás, byl byste tak hodný a pustil tady paní sednout? Děkuji.“ Dost nahlas, aby to pán bezpečně slyšel, a pokud možno dost nahlas, aby to slyšeli i ostatní a na pána upřeli dlouhý pátravý pohled.

Zdroj: Flickr

Stejně tak, když chce paní učitelka ve škole zadat nějaký dobrovolný úkol nesouvisející s výukou, bývá rychlejší oslovit někoho konkrétního: „Toničko, mohla bys vybrat peníze na školní výlet?“ nebo „Pepíku, prosím, vytři tu louži pod umyvadlem.“ Prosby, začínající „Je potřeba…“ a „Mohl byste někdo“ nemívají velkou odezvu, pokud se jedná o činnost nezábavnou a neatraktivní. Známe to i domova. „Můžeš dát na stůl příbory?“ Po minutách, kdy se nic neděje, a našich výčitkách se nám dostane reakce: „Já nevěděl, že mluvíš na MĚ! Proč to neudělá někdo jiný?“ Přitom „Kájo, dej, prosím, příbory na stůl,“ možná vyvolá nějaké to hučení a protočené oči, jestliže je potomek v pubertě, ale rodina nejspíš bude mít čím nabírat jídlo z talířů.

Do obecných úkolů se moc nehrneme. Pouhý fakt, že je něco třeba udělat, nás k činnosti většinou nepřiměje. I tam, kde se zdá, že někdo pomáhá z lásky k lidem a touhy být užitečný, při bližším prokoumání zjistíme, že ho nějaká situace oslovila – sirotčinec založil ten, komu někdo svěřil sirotka do péče, sbírky potravinové pomoci dělá člověk, který na svých cestách našel mrtvé vyzáblé tělo, v ochraně hmyzu se angažuje člověk, kterému ve třech letech dala tetička přívěsek s motýlem. Něco konkrétního se stalo, co dotyčný vyhodnotil jako vzkaz pro sebe – právě pro sebe, pro nikoho jiného. Žádná ségra ani brácha, kteří by to mohli udělat taky a stejně je na nich řada, tady nejsou. Nevadí, že ostatní vzkaz nechápou a říkají si, kde se v nás ta jistota bere. Jsem tu já a ten, kdo mě volá, a já ho slyším.

A jiná situace: Na chodbě školy mě někdo zaujme. Hezky se usměje, s někým mluví hlasem, který mi připadá krásný. Neznám ho. Čas od času ho zahlédnu, nic o něm nevím. Situace se změní, když procházím okolo ve chvíli, kdy ho někdo osloví. Už to není jen „jeden člověk ze školy“, není to jen tvář nebo hlas, je to člověk, který má jméno. Kája nebo Viki, najednou se k němu můžeme nějak vztahovat, můžeme o něm někomu vyprávět, všimneme si, když o něm někdo mluví. A když my sami někomu řekneme své jméno, něco mu tím nabízíme. Vystupujeme z davu. Dáváme mu právě tu možnost nás oslovit, chtít po nás víc než po jiných. A co teprve, když od někoho dostaneme přezdívku. To už není jen důsledek pod tlakem vyplněné kolonky v den našeho narození, vzpomínka na pratetičku nebo hrdinu tehdy populární knížky. Znamená to, že nás dotyčný zná, že k nám má dotyčný vztah, stojíme mu za tu energii, počítá s tím, že nás v budoucnu bude oslovovat. V přezdívce nejsme jen my, jsme v tom oba nebo všichni z toho společenství, které přezdívku používá. Přezdívkou mi neřekne nikdo cizí. Když mě někdo osloví takovým interním jménem, šance, že ho uslyším, je ještě větší.

Víme, že Bůh volá člověka jménem. Mnohokrát jsme o tom četli. Možná to je součást našeho života. Pokud ale máme pocit, že se nám Bůh někde ztratil, že ho ve svém životě nepotkáváme, zkusme si vzpomenout, kdy jsme ho naposledy volali. Oslovili jsme ho, nebo jsme si jen tak stěžovali do prostoru, že jsme sami? Když se modlíme „Otče náš“, znamená to pro nás něco, nebo jen opakujeme slova, která nás někdo naučil, a vidíme za tím jen nějakou autoritu, neznámého vládce vesmíru? Víme, jakým jménem nás oslovuje on? Učíme se to jméno rozeznat ve všem tom shonu našich dní? Nebo spoléháme na to, že je tu okolo mnoho jiných lidí, a když se budeme tvářit jako bezejmenní, bude pro Hospodina těžké nám dát nějaký úkol? Co vlastně chceme – malé nároky, nebo opravdový vztah? Nenajdeme to, co nehledáme.

 

 

2. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ 1 Sam 3, 3b-10. 19
Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.

Čtení z první knihy Samuelovy.
   Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží archa. Tu Hospodin zavolal: "Samueli!" On odpověděl: "Tady jsem." Běžel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On pravil: "Nevolal jsem tě, vrať se a spi." Šel tedy spát.
   Hospodin zavolal podruhé: "Samueli!" Samuel vstal, šel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On odpověděl: "Nevolal jsem tě, synu můj; vrať se a spi." Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově.
   Hospodin zavolal opět Samuela, potřetí. Vstal tedy, šel k Elimu a řekl: "Hle, tady jsem, volal jsi mě." Tu Eli pochopil, že chlapce volá Hospodin. Eli proto řekl Samuelovi: "Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: 'Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.' " Samuel tedy šel spát na své místo.
   Hospodin přišel, zastavil se a volal jako dříve: "Samueli, Samueli!" A Samuel řekl: "Mluv, tvůj služebník poslouchá." Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar.

Žl 40 (39), 2+4ab. 7-8a. 8b-9. 10 Odp.: srv. 8a+9a
Odp.: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůlí.

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu.
Odp.
V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.
Odp.
Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru."
Odp.
Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!
Odp.

2. ČTENÍ 1 Kor 6, 13c-15a. 17-20
Vaše těla jsou údy Kristovými.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
   Tělo není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás.
   Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch.
   Utíkejte před smilstvem! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo. Kdo se však oddá smilnění, prohřešuje se proti vlastnímu tělu.
   Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem.

EVANGELIUM Jan 1, 35-42
Viděli, kde bydlí, a zůstali u něho.

Slova svatého evangelia podle Jana.
   Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: "Hle, beránek Boží!" Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: "Co byste chtěli?"
   Odpověděli mu: "Rabbi" - to přeloženo znamená Mistře - "kde bydlíš?"
   Řekl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: "Našli jsme Mesiáše" - to přeloženo znamená Kristus - a přivedl ho k Ježíšovi.
   Ježíš na něj pohlédl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas," to je v překladu Petr ( Skála ).