Daniel Navrátil: Jsme jen tak silní, jak silná je síť našich vztahů

Nároky jsou vysoké, sil jako kdyby ubývalo. Říká se, že lidé jsou stále křehčí. Okolnosti našich životů a pravidla, kterými se máme řídit, se ale asi nikdy neměnily tak rychle jako dnes. S postojem "Tak se to dělalo vždy" nebo "To se ode mne čeká" si dnes nevystačíme. To, co se od nás dnes čeká totiž je, že budeme vědět, kdo jsme a kam jdeme. A protože není snadné na to přijít sám, nekoučuje se už jen ve sportu, ale kouče si najímá spousta lidí, kteří se rozhodují, kam bude jejich život směřovat. Koučem je i Daniel Navrátil. Kromě toho, že je spolutvůrce křesťanské umělecké skupiny Momenty Arte, pořádá víkendy na Mamre a dříve projekty pod DCM Brno a dělá spoustu dalšího, se zaměřuje na zvládání traumatu.

Když procházím Tvé stránky, připadá mi škoda začít dotazy na dětství, koníčky a školy. Navrhuju skočit do toho po hlavě. Pracuješ mimo jiné jako kouč. Když se představuješ svým potenciálním klientům, píšeš „Trpěl úzkostnou poruchou, která jej na několik měsíců paralyzovala, ale naučil se i skrz náročné životní situace vzkvétat a proměnit nepřízeň ve svou sílu.“

U toho si může spousta lidí říct „Jo! To bych potřeboval také! Ale to určitě nedokáže každý, bude to stát spoustu peněz a pak z toho nic nebude, jen si budu připadat ještě neschopnější.“ Jak jsi ty dokázal své úzkosti překonat a proč si myslíš, že dokážeš pomoci ostatním, aby to také zvládli?

Někdy, když lidé slyší podobné příběhy, tak si představí výjimečného člověka, který vše zvládl sám a je výjimečně silný. Ale tak to u mě nebylo a mám zkušenost, že ani u většiny lidí to tak nebývá. 

Když mě potkaly úzkosti, rozhodl jsem se neřešit to sám a sdílet situaci s blízkými, později jsem vyhledal odbornou pomoc, snažil jsem se víc zaměřit na malé krůčky ke změně než doufat, že mi ze dne na den bude líp. Ty malé krůčky byly například takové, že jsem začal dělat dechové nebo jiné zklidňující cvičení, upřednostňoval spánek, učil se hledat smysl v náročných situacích. Z nejhoršího jsem se dostal po pár měsících, byť do běžného fungování jsem se dostával ještě déle. Potřeboval jsem se naučit, jak se zastavit, odpočinout si. To, co mě semlelo, bylo, že jsem jel roky na 200 %, neuměl si nastavit hranici, říct ne, byl jsem perfekcionista, do toho přišly další náročné situace a tělo řeklo stop. Zároveň se mi celá záležitost stala příležitostí, jak změnit svůj život. 

Po takové zkušenosti by mnozí lidé šetřili síly, dávali by na sebe pozor, jeli spíš na padesát nebo sedmdesát procent, odpočívali by, relaxovali. Ty toho ale děláš docela dost a vypadá to, že myslíš víc na to, aby bylo dobře ostatním, než že by ses staral jen o sebe.

Po těchto zkušenostech jsem zvolnil a několik měsíců jsem jel na výrazně míň procent než předtím. Věděl jsem, že pokud chci pomáhat druhým, nemůžu si ukrajovat ze zásob, ale potřebuji dávat prioritu i nicnedělání a odpočinku. 

Zároveň jsem díky této zkušenosti získal motivaci více se zajímat o pomoc druhým. Dříve jsem vedl seberozvojové workshopy, absolvoval jsem různé lektorské kurzy v Česku i zahraničí, ale rozhodl jsem do této oblasti ještě více ponořit. Prošel jsem dvěma koučovacími výcviky. První, embodiment koučink, je zaměřený na práci s druhým, kdy beru v potaz nejen práci s myslí, jako u klasického verbálního koučinku, ale pracuji i s emocemi a s tělem. Cílem je pomoci lidem dosáhnout změny, svých cílů a snů rychleji. 

Druhý výcvik byl zaměřený na trauma koučink, tedy na práci s těžkými životními situacemi, velkým stresem. Na rozdíl od terapie s klienty nechodím do minulosti, ale zaměřuji se na rozvíjení dovedností, které jim pomohou náročné situace zvládat. V rámci trauma koučinku učím klienty, jak regulovat svůj nervový systém, jak o sebe pečovat a zároveň probíhá vzdělávání o tématu traumatu. 

Trauma bylo silné téma už před událostmi z loňského prosince, ale teď je obzvlášť aktuální, píše se o něm všude. Že je traumatizovaný někdo, kdo byl znásilněn nebo se stal obětí střelby, je jasné. Co vše lze označit za trauma?

Je pravda, že o traumatu se v současné době mluví dost, to je dobře. Zároveň o tomto tématu panuje mnoho mýtů. Častá představa je, že trauma je událost. To může být šikana v dětství nebo třeba autonehoda, ale trauma je reakce našeho nervového systému. Stejně jako když člověk jede na lyžích a zlomí si kost, tak nemá pád na lyžích, ale zlomeninu. Tedy tlak na kost byl příliš silný a kost praskla. Stejně je to s naším nervovým systémem: když jsou okolnosti příliš náročné a přesahují naši aktuální kapacitu se s nimi vypořádávat, tak to odskáče náš nervový systém, což pak ovlivní to, jak myslíme, prožíváme a jak se chováme. Zároveň trauma není nutně reakce na to, co bylo, ale i třeba reakce na to, co nám chybělo; například v dětství nám chybělo bezpečné a předvídatelné zázemí, stejně tak trauma může být reakce na sled několika v podstatě menších stresových událostí, které se nakupily.

Takže traumatizovaný může být i někdo, kdo nemá žádnou atraktivní historku, kterou by mohl vyprávět psychologovi? 

Přesně tak. Těch důvodů může být ale několik. Někdy trauma způsobuje, že si část své minulosti nepamatujeme, vzpomínku jsme vytěsnili, někdy to může být zapříčiněno tím, že tomu nepředcházela jedna událost, ale několik na první pohled ne tak očividně náročných. Příznakem traumatu může být leccos, například, že člověk nemůže spát, potýká se se závislostmi (workoholismus, sociální sítě, návykové látky,..), žije v pocitu méněcennosti, prokrastinuje,... Trauma se může projevovat velice různorodě, zároveň jedním dechem chci říct, že pokud člověk spí dobře a dvakrát do měsíce se úplně nevyspí, tak za tím asi nebude trauma, narozdíl od situace, kdy se člověk nevyspí dobře každý druhý den. V ten moment bych doporučil vyhledat odborníka. Trauma působí destruktivně na zdraví, naši spokojenost, naše vztahy, ale z traumatu je možné se dostat.

Starší generace mají tendenci zmíněné potíže bagatelizovat a člověku říct “Ty nejsi traumatizovaný, ty jsi jen líný.” A opravdu asi ne každý, kdo špatně spí, pije přespříliš nebo myslí pouze na práci, to dělá v důsledku traumatu. Jak lze rozlišit, kdy je na čase vyhledat odborníka, a kdy by stačilo řešit jen to konkrétní chování?

Rozlišit to nemusí být vždy snadné. Vodítkem, které může pomoci, je zaměřit se na to, jak dlouho daná situace trvá. Bude rozdíl, jestli týden po náročném období nebudu mít náladu nic moc dělat, nebo to trvá týdny či měsíce. Dalším může být to, jaký vliv to má na každodenní činnost, jestli mi to brání v běžných aktivitách, jako může být škola, práce, čas s blízkými. Co mi pomůže rozeznat, že potřebuji odbornou pomoc, může být také to, že jsem již vyzkoušel různé strategie a nic mi nepomáhá. Stejně tak je čas vyhledat odborníka, pokud se dostaví myšlenky na sebepoškozování nebo sebevraždu.

Zároveň nemusím čekat, až mi bude nejhůř, abych vyhledal pomoc. Líbí se mi příměr - Člověk chodí do fitka, aby se udržel v kondici a zdravý, stejně tak by mělo být běžné, aby člověk chodil čas od času k někomu, kdo by mu pomohl zlepšit duševní zdraví. 

Ano, to by se mělo stát běžnou praxí, a je dobře, že se vnímání společnosti posouvá a lidé už se za návštěvu psychologa nestydí, alespoň se velkých městech. Snad se brzy stane návštěva psychologa stejně běžnou, jako návštěva zubaře nebo fyzioterapeuta, a to ve všech skupinách populace. Říkáš, že například prokrastinace u internetu může být projevem traumatu, ale nemůže to být i naopak, že si zvyknu vysedávat u mobilu a tím narůstá mé trauma z nesplněných úkolů a rozpadu denního režimu?

Čas na mobilu může člověk využívat i jako útěk od nepříjemných pocitů, může být dokonce závislý a tudíž si nemůže pomoci. V tu chvíli mohou přijít pocity hanby a může si vyčítat, že by to neměl dělat, je k ničemu a tím si ještě víc zhoršovat svůj psychický stav. A čím se člověk cítí hůř, tím víc utíká k závislostnímu chování, takže ano, může to být oboustranné.

Může být ještě jeden důvod, proč se lidé brání mluvit o traumatu - automaticky se předpokládá, že trauma někdo konkrétní způsobil. Pokud má problémy dítě a vysloví se slovo “trauma”, rodiče to chápou jako jejich obvinění. Musí být za každým traumatem viník? Nebo se může potýkat s traumatem i někdo, kdo vyrůstal v milujícím podnětném prostředí a nikdy mu nikdo v žádném kolektivu neubližoval?

Určitě, trauma může být reakce na spoustu různorodých situacích, ačkoliv dítě vyrůstá v milujícím, podnětném a bezpečném prostředí, může zažít nehodu, být svědkem velmi stresující události. Zároveň co je traumatizující pro jednoho, nemusí být traumatizující pro druhého. A byť se o traumatu mluví víc především v posledních letech, tak je trauma přirozenou lidskou zkušeností a stejně tak vypořádání se s ním.

Vezměme to tedy popořadě. Chodit k zubaři je normální, ale všichni si přejeme, abychom z preventivní prohlídky odcházeli s tím, že se uvidíme za půl roku nebo za rok, zase jen na kontrolu. Co má člověk dělat, když pomoc psychologa potřebovat nechce?

Je stále běžné, že lidi mají často strach navštívit psychologa, nebo si myslí, že vše potřebují zvládnout sami. 

Když mluvím na workshopech o resilienci, naší odolnosti, která nám pomáhá zvládat náročné situace, tak mluvím o pěti pilířích, které jsou navzájem propojené a mohou nám výrazně pomoci se cítit lépe. První pilíř je naše zdraví: je dobré zaměřit se na to, aby měl člověk každý den pohyb, byl venku na slunci, měl dostatečný přísun vody a dopřál si kvalitní spánek. Ve společnosti občas  tuto složku podceňujeme a oddělujeme naše fyzické a psychické zdraví, ale jsou to spojené nádoby. Druhý pilíř tvoří naše dovednost seberegulace; tam spadá, jak rychle dokážeme zpozorovat, že jsme ve stresu, a jaké techniky dokážeme použít, aby nám bylo lépe. V této oblasti učím lidi tzv. metody centeringu. Třetí pilíř jsou naše vztahy. Zní to jako banalita, ale čím více vytváříme vztahy, kde je běžné si říct o pomoc a nabízet si podporu, tím silnějšími se stáváme. Mluví se také o tom, že jsme jen tak silní, jak silná je síť našich vztahů. Čtvrtý pilíř je čas v přírodě. Známe to všichni; když nám není dobře a jdeme se projít v lese, cítíme se pak mnohem líp. Jeden z mých pravidelných návyků je, že se jdu projít každý den aspoň na deset minut do parku, bez sluchátek, v tichu. Poslední pilíř je pocit smyslu a jeho rozvíjení, třeba tím, že si každý týden věnuji činnosti, která je čistě altruistická. O každém bodu by mohla být samostatná přednáška, ale aspoň takto základně.

Jeden tip navíc: Každý si doma může zkusit metodu TRE®, kterou vyvinul Dr. David Berceli. Je to metoda, kterou většina lidí může dělat sama a slouží k uvolňování napětí, stresu a traumatu. Více si můžete najít na internetu a youtubu, kde o tom mluví více.

Někdy se to ale nepovede a odbornou pomoc potřebuji. Jak poznám, na koho se obrátit, zda potřebuji kouče, psychoterapeuta, psychologa nebo psychiatra? Zda je pro mě lepší nějaká skupina, nebo individuální péče?

Je několik způsobů, jak člověku pomáhat. Psychiatr se zaměřuje na diagnostikování a předepisování léků. Psycholog provádí zpravidla poradenství, na které se člověk může objednat jednou za čas, když potřebuje náhled na svou situaci, případně vícekrát. Poradenství nebývá zpravidla tak dlouhodobé jako psychoterapie, kdy k setkáním dochází dlouhodobě, není určený počet setkání a člověk ji navštěvuje, dokud potřebuje. Koučování má zpravidla omezený počet setkání, kdy si člověk určuje cíl, změnu, které chce v dané době dosáhnout. V rámci jednotlivých profesí se může často stát, že lidé kombinují přístupy; absolvent psychologie mohl absolvovat výcvik psychoterapie a potom prošel ještě koučovacím výcvikem. Zároveň i v rámci psychoterapie a koučování je spoustA směrů, které pracují odlišným způsobem a člověk si může sám vyzkoušet, co mu vyhovuje a co ne. 

Kolik taková péče stojí a existuje i cesta pro ty, kteří peníze nemají?

Ceny se různí, většinou hodinové setkání na terapii nebo koučování stojí v rozmezí od 800 do 2 000 Kč. V posledních letech začaly pojišťovny na terapie dávat příspěvek, takže tam může člověk zažádat. Další možností, která sice nenahrazuje kontakt s odborníkem, je využívání aplikací, které jsou většinou zadarmo a které mohou poskytnou podporu v oblasti duševního zdraví. V Česku je známá aplikace Nepanikař, VOS.health, mám dobré zkušenosti taky s aplikací Youper.

Nevím jak jinde, ale v Praze je možnost psychoterapie na pojišťovnu (tedy ne tak, že by člověk sezení platil a pak žádal o příspěvek), ale je třeba trochu hledat. 

Říkal jsi, že ty nabízíš embodiment koučink a trauma koučink. Pro koho je který druh vhodný a co člověka při práci s tebou čeká? 

Embodiment koučink je vhodný pro kohokoliv, kdo chce změnu nebo chce dosáhnout svých snů rychleji. V rámci trauma koučinku je to navíc spojené s tím, že se člověk potýká s náročnou situací, extrémním stresem, traumatem. V případech, které přesahují moji odbornost, tak lidi odkazuji na psychoterapii.

Témata, které s lidmi řeším, jsou různorodá: velká životní rozhodnutí, vztahy, komunikace, prokrastinace, nastavování hranic, vnímání vlastní hodnoty, vnitřní kritici, ale i taky ujasňování si svých cílů, vizí, tvorba nových návyků.

To, že tyto věci je možné řešit s koučem, neznamená, že člověk to nedokáže i sám, ale s koučem to jde často výrazně rychleji. Koučink nebývá vnímán jako na obor, který může přispět k duševnímu zdraví, ale očekávám, že se to v průběhu let bude měnit. Například trauma koučink je mladý směr, výcviky jsou zatím pouze v zahraničí a je jich, co bych na jedné ruce spočítal, ale zájem o něj roste. V rámci koučovacích směrů člověk není vnímán jako nemocný, někdo, kdo potřebuje uzdravit, ale jako ten, kdo se potřebuje naučit dovednost, aby se cítil lépe. Koučování se zaměřuje více na podporu odolnosti lidí než hledání příčin problémů v minulosti.

U odborníků, kteří člověku pomáhají s duševním zdravím je víc než u jiných potřeba, aby si s ním “sedli”. Je možné tě někde nezávazně potkat, třeba na nějaké přednášce nebo semináři? 

Pořádám jednou za čas otevřené workshopy naživo v Brně nebo online semináře, které nabízím zadarmo. V současné době plánuji v půlce února otevřít skupinu zaměřenou na podporu nových návyků a překonávání dopaminových závislostí. Pokud někdo raději čte, mám na webu zdarma knihu o resilienici, o tom, jak podporovat svoji odolnost.

A poslední otázka: Když mluvíš o své práci, používáš anglické termíny. České výrazy neexistují? Někoho může od vyhledání pomoci odradit i to, že nerozumí základní větě s nabídkou. A to nemluvím o tom, když odborník začne vysvětlovat, jakou metodu používá a jakou nepoužívá a člověk má pocit, že by to musel sám vystudovat, aby se zorientoval.

V češtině moc vhodné překlady neexistují, někdy se používá ztělesňující koučink, někdy koučink orientující se na tělo, zároveň toto slovo a především přístupy kolem něj v koučování, terapii nebo vzdělávání zažívají rozmach nejen v Česku, ale i zahraničí, a odhaduji, že do pár let bude více známý.

Pokusíme se pro to něco udělat i my, protože zbývá tolik otázek, že to vypadá na druhý díl rozhovoru.

Více o Danielově práci můžete najít na jeho stránkách.