Každý čtvrtek otevírá na Cyrilometodějské základní škole tělocvičnu, aby do ní pozvala ty, kdo se chtějí modlit pohybem, tělem, tancem, s vlajkami či bez nich, na trampolíně nebo na podlaze, ve stoje či v kleče, zkrátka ve svobodě. Na téže škole pracuje jako asistentka pedagoga, šije, vyšívá a vyrábí náušnice (to vše najdete na profilu její tvorby https://www.instagram.com/martyr_handmade/). Je součástí společenství Brno Worship. O kom je řeč? O Marušce Severové, jejíž příspěvek na facebooku mě nedávno zaujal. Vydejme jej na Signálech, aby se dostal k více lidem, řekla jsem si. A Maruška souhlasila. Díky!


Ráda bych se s vámi podělila o událost, která ovlivnila můj život. Z této zkušenosti čerpám a žiju dodnes a teď je tomu právě deset let, co se to stalo, takže slavím takové výročí. Uvědomuju si na sobě jednu věc: že často (resp. většinou) čekám, až se mě někdo na něco zeptá (a to se týká i tohoto svědectví), ale pravda je, že k tomu málokdy dojde, čímž jsou vlastně druzí, tedy vy, ochuzeni. Tak teď při této příležitosti bych ráda posdílela to, co Bůh pro mě udělal, a že to dobré, co na mně je, je Jeho zásluha, a to špatné je ještě v procesu uzdravování a proměňování, takže se nedivte, že ještě nejsem dokonalá. Věřím, že vás moje zkušenost povzbudí a dodá vám víru, že i ve vašem životě může Bůh konat.

Nejprve vás uvedu do celého rámce. Psal se rok 2013, já studovala paralelně dvě vysoké školy. Byl to záhul, ale nějakým zázračným způsobem se to dalo zvládnout. Boha jsem poznala a přijala jako svého Pána a Spasitele, ale moje představa o něm byla značně pokroucená. Ve farnosti jsme vedli společenství, ale předávat můžeme jen to, co sami máme, takže si možná dokážete představit, že to bylo založené na zákonickém dodržování pravidel a povrchním zkoumání Bible. 

Kvůli studiu jsem neměla čas na to, co mě bavilo. Veškerý svůj volný čas jsem věnovala úkolům a učení, a stres, který jsem zakoušela, jsem se naučila eliminovat běháním. A život tak nějak plynul. 

Podzimem se to začalo celé nějak sypat. Zjistilo se, že jsem o prázdninách chytla mononukleózu, to pro mě znamenalo zákaz běhání a nutnost dodržovat dietu. Spolčo se nám rozpadlo, protože začala příprava na biřmování. 

Měla jsem pocit, že Bůh někam zmizel, viděla jsem jen to, že mi bere vše, co mi přinášelo nějakou radost a útěchu. Cítila jsem se na dně a do toho všeho mě náš pan farář požádal o vedení jedné diskuzní skupinky na biřmování. Já ve své pýše (kdo by to mohl vést lépe než já, která studuju křesťanskou výchovu a prošla několikaletou duchovní formací) tu nabídku přijala a mé vyhoření se stupňovalo (zkuste dávat, když nemáte co). 

V prosinci jsem si připadala na úplném dně. Nedokázala jsem si pomoci sama. Do toho se mi zablokoval krk a já nemohla otáčet hlavou. Připadala jsem si paralyzovaná a světlo na konci tunelu nikde. Tehdy jsem dostala pozvání zúčastnit se jedné duchovní obnovy na konci roku. Moc naděje jsem do ní nevkládala, ale rozhodla jsem se, že se zúčastním. 

Konala se v exercičním domě v Českém Těšíně. Sešla se nás různorodá skupina lidí z Moravy, Čech a Slovenska. Vedli to Poláci, takže o pestrost jsme měli postaráno.

První věc, která mě zaujala, byla hloubka vztahu, kterou měli Slováci s Ježíšem a Duchem svatým. Bylo to něco krásného a velmi přitažlivého. Zároveň mě to vedlo k otázkám: známe stejného Boha? Jaký je můj Bůh? Proč jsou ve své víře tak šťastní?…

Uvědomila jsem si, že se můžu nazývat křesťanem, ale to nemusí znamenat, že Krista znám, a že vnímám Boha správně. Obraz o Bohu získáváme především ze vzoru našich rodičů a dalších duchovních autorit, ale nic z toho není úplně dokonalé. Jak to, že oni byli ve své víře mnohem svobodnější a pokojnější? Prošli jsme přece stejnou formací… Se Slováky jsme se bavili a postupně jsme se spřátelili. 

Další věc, která mě dostávala, byla hloubka modliteb. Dříve mi chvály nic neříkaly a tady jsem z modlitby chval cítila opravdovou touhu Boha vyvýšit a uctít ne sebe, ale Jeho. 

Velice důležitá byla pro mě jedna mše, kterou jsme slavili. Oproti normální mši do ní bylo zapojeno mnohem víc spontánních prvků. Například při úkonu kajícnosti, kdy se máme v duchu zamyslet nad tím, co se nám nepodařilo a čím jsme zarmoutili Boha, jsme byli vyzváni k tomu, abychom toto všechno říkali nahlas. A to byla neskutečná síla stát před Bohem i před ostatními “nazí”, na nic si nahrát, ale přijmout ubohost svou i ostatních a odevzdat ji Bohu. Velmi nás to sjednotilo a pomohlo nám to prožít tuto mši mnohem hlouběji. 

Také během přímluv byl dostatečný prostor, abychom vyjádřili potřeby nás, druhých i celého světa ve vší důvěře, že Bůh nás slyší a podle své dobré vůle vyslyší. Během přijímání a po něm byl čas díkůvzdání. Mše svatá přešla plynule do chval a uctívání. Radost z Boží přítomnosti a vlastně sama Boží přítomnost naplnila celou kapli. Cítila jsem, že Duch svatý je všude kolem mně, jen ne ve mně. A moc jsem toužila, aby přišel a naplnil mě, ale měla jsem pocit, že jsem nehodná, a nevěděla jsem, jak se k Bohu přiblížit. Rozplakala jsem se. Do této chvíle jsem si všechny těžkosti toho období nesla sama a měla jsem pocit, že tak je to správně; že to je to, co po mě Bůh chce, abych byla silná a všechno zvládla sama. Ale tím pláčem se ve mně něco zlomilo a moje silná skořápka, kterou jsem si kolem sebe vytvořila, začala pomalu praskat. Mé srdce se začalo otvírat Bohu a já pocítila úlevu. 

Nevím, jestli to bylo stejný den nebo až další, ale byl večer chval s přímluvnou modlitbou. Na přímluvnou modlitbu přijeli služebníci z Polska, každá dvojice měla u sebe i překladatele, abychom jim rozuměli. Ještě vysvětlím, jak zde probíhala přímluvná modlitba. Je to modlitba, kdy se nemodlím sama za sebe, ale dovolím někomu jinému, ideálně aspoň dvěma človíčkům, aby oni přednesli mé prosby a potřeby Bohu. Přímluvná modlitba stojí na zaslíbení, které nám dal Ježíš, že když se dva z nás shodnou v prosbě o nějakou věc, nebeský Otec nám to dá (viz Mt 18,20). Je to úžasný dar Boha pro nás lidi a má moc změnit životy a přinést člověku to, co potřebuje. Křesťanství totiž není individualismus, ale společenství lidí, kteří si vzájemně pomáhají na cestě následování Krista. 

Dlouho jsem zvažovala, jestli na ni jít, respektive chtěla jsem, ale dávala jsem přednost druhým. Povzbudil mě kamarád, který u jedné dvojice překládal. Kynul mi, ať přijdu k nim, protože se tam zrovna uvolnilo místo. A tak jsem tedy nakonec šla. Už si nepamatuju, jestli jsem přišla s nějakým konkrétním úmyslem, nebo jestli se za mě začali rovnou modlit, ale vím, že ta modlitba, respektive Ježíš, skrze kterého se za mě přimlouvali u Boha Otce, mě uzdravil. 

Pocítila jsem obrovské uvolnění nejen na duchu, ale i fyzicky. To, co mě svíralo a utlačovalo, bylo pryč. Cítila jsem se svobodná. Moje vyhoření a pocity beznaděje byly ty tam. Najednou jsem věděla, že je všechno možné. Bůh mi vložil do srdce novou naději a já jsem věděla, že nic nebude jako dřív. Dokonce i můj zaseklý krk mi Pán uzdravil a já si nepřipadala tak paralyzovaná. 

Dostala jsem spoustu prorockých slov a povzbuzení a mě bylo jasné, že do mého života přišlo po dlouhé zimě jaro. 

Znovu jsem přijala Ježíše jako svého Pána a Spasitele, ale bylo to jiné než předtím. Tady jsem Ježíše zakusila jako opravdového Spasitele - Zachránce, a dovolit Mu, aby On byl mým Pánem, bylo logickým důsledkem. (Předtím mi bylo pánem / vládlo mi kde co, především moje touhy, a ovoce toho nebylo dobré).

Od té doby jsem začala Boha chválit a přišlo mi to úplně přirozené. Totiž, před tím jsem modlitbě chval nerozuměla: proč lidé zvedají ruce, zpívají nesrozumitelná slova, mávají vlajkami a tancují na hraně svých možností. Po tomto mém setkání s Bohem jsem Mu chtěla vyjádřit svou radost z toho, jaký opravdu je, a z toho, co pro mě udělal. A ve chvále jsem Mu mohla všechny svoje pocity jednoduše vyjádřit. Začala jsem Ho uctívat tancem s vlajkami. 

Moji změnu asi nejlépe vystihují slova žalmu 40,2-4  (Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v Hospodina.)

Po návratu domů jsem začala novou etapu života a jsem moc vděčná těm, kteří mě v mých nových krocích provázeli a pomáhali mi. 

Chvála Bohu za to, co udělal, dělá a bude dělat v mém životě. 

Bůh je dobrý a možná jsi to ještě nezakusil. 

Tak se modlím a žehnám ti, ať se s Ním potkáš a zakusíš Jeho dobrotu. Neboj se na něj volat a být před Ním upřímná/upřímný. To si myslím, že je klíčové, být před Bohem takoví, jací jsme a netvářit se, že jsme v pohodě, protože lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní, a to jsme všichni. Dovol Mu, aby tě zachránil. Jestli chceš, můžeš Boha pozvat do svého života těmito, či podobnými slovy: Ježíši, vyznávám, že jsem hříšník, a že potřebuju Tvé milosrdenství. Vyznávám, že jsem v koncích a nevím, jak odsud ven. Ty jsi za mě a moje hříchy zemřel na kříži. Děkuji Ti za Tvou oběť a přijímám ji. Přijímám Tvou spásu a vyznávám, že se sám nezachráním. Děkuju Ti, že jsi mě svou obětí usmířil s Bohem Otcem, a že díky Tobě se smím nazývat Božím synem / Boží dcerou. Prosím, vezmi si otěže mého života a vládni mi Ty. Buď mi Pánem a veď mě k Otci. Duchu svatý, prosím, naplň mě. Amen.

On ví, co zakoušíme, a ať jsme kdekoli, chce nám pomoci. I když máš třeba pocit, že ti něco cenného vzal, věř, že pro tebe má něco daleko lepšího, tak jako to měl pro mě.

Líbí se mi jeden citát, který praví, že na konci bude všechno dobré a pokud to není dobré, tak to ještě není konec. 

Neboj se. 

Bůh o tobě ví. 

Přiznávám, že taky někdy pochybuju a klopýtám. Ale to, co mi Bůh dal, si nechci nechat vzít, a i když teď ještě nevidím, že by bylo všechno dobré, vím, že to ještě není konec, že Bůh ještě neskončil, ale stále je na tahu a věřím, že to dotáhne do šťastného konce. 

Amen?

Amen!

Autorkou textu je Marie Severová, fotografie pochází z archivu autorky.