Lidé se dělí na dokonalé a zakomplexované. Alespoň někdy to tak na nás působí. Zatímco někteří nikdy neuznají vlastní chybu, všechno mysleli dobře a mají čisté vědomí, jiní u všeho vidí, co mohli udělat lépe, včetně úmyslů a pocitů. Když mají radost, je to špatně, protože to snižuje hodnotu jejich úsilí, a když radost nemají, je to také špatně, protože nejsou dost vděční. Snadno pak žijí v neustálém strachu z Božího trestu. Pak jsou samozřejmě i ti, kteří to mají někdy tak a někdy onak, a také ti, kteří nejenže tvrdí, že jednají špatně, ale navíc jsou na to ještě hrdí, protože na pravidla kašlou.

Zdroj: Flickr

A tak zatímco pro někoho je uznání a vyznání vlastní chyby snadné, pro druhého je to nesplnitelný úkol. U toho prvního si nejsme jisti, jakou mají jeho doznání hodnotu, a zdá se nám, že by bylo skutkem milosrdenství dotyčného přesvědčit, aby se za něco vinen necítil, u druhého by bylo velkým činem, kdyby alespoň připustil, že se mu něco nepovedlo a možná to někomu ublížilo. Pokud je pokání podmínkou odpuštění hříchů, těžko se budou pokáním myslet sžíravé výčitky vůči sobě samému nebo formální vyznání hříchů, u kterých dotyčný ví, že to v jeho případě žádné hříchy nejsou, ale když už se to po něm chce…

Pracovat s uznáním chyby je pro nás těžké i v našich mezilidských vztazích. „Když se přiznám, budu za slabocha.“ „Když uznám, že jsem to zvoral, budou to pak na mě házet vždycky.“ Těžké je to pro obě strany – jak pro tu, která uznává, že něco udělala špatně, tak pro tu druhou, která má ocenit upřímnost, a ne s vítězným pokřikem zašlapat kajícníka do bahna a dalších třicet let mu jeho chybu připomínat. Jenže nepřiznat chybu také není řešení – ta chyba nikam nezmizí. Budeme o ni klopýtat, ať už o ní víme, nebo ne. Nemůžeme ji odstranit, pokud si ji nepřiznáme. A pokud ji nepřiznáme před ostatními, nikdo nám nemůže s odstraněním pomoci.

Když Adam s Evou snědli, co neměli, nebyli schopni se k tomu přiznat. Schovali se do křoví. Když byli z křoví zavoláni, házeli vinu na někoho jiného – Adam na Evu a Eva na hada. Nedozvíme se, co by se stalo, kdyby se při pletení suknic plácli do čela, běželi za Hospodinem a volali „My to zvorali, sorry!“ Víme, že neochota přiznat svou chybu k lidem patří. Patří k nim natolik, že je součástí jednoho z prvních příběhů, který o lidech mluví; hned poté, co se řekne, že člověk je uzpůsoben k životu v páru. To nezní jako něco, co můžeme ze svého srdce snadno vykořenit. Možná proto to bereme ode zdi ke zdi, a když chceme tohle své nastavení změnit, často skončíme u nekonečných výčitek svědomí a přesvědčení, že nic neděláme dobře.

V plejádě světců není problém si vybrat toho, kdo je nám blízký, se kterým nacházíme styčné prvky, který jedná tak, jak bychom chtěli jednat my. Jan Křtitel v nás budí obdiv, protože to byl Ježíšův příbuzný a Ježíše pokřtil, ale že bychom chtěli jednat jako on… Byl to člověk veskrze nemoderní. Vypadal a choval se jako nejšpinavější pankáč, ale řeči měl jak největší moralista. Nepopisuje se žádné jeho obrácení, žádná jeho slabost, prostě dělal, co měl za úkol, a umřel mučednickou smrtí. Byl přepjatý. Říká, že Ježíši není hoden zavázat střevíček, pardon, řemínek u opánků. Přitom je to prorok, tak by mohl vědět, že Ježíš nepřišel, aby mu ostatní sloužili, ale aby on sloužil jim – tak proč ty ponížené řeči? Tak, jak vidíme situaci z dnešního pohledu, si měl být vědom své ceny, svého úkolu a chovat se s patřičnou sebeúctou. Tak, jak nás to učí současní psychologové i duchovní učitelé.

Připomínat si své hříchy nám připadá nezdravé. Jenže když v žalmu zpíváme, že svůj hřích mám před sebou stále, je to jen začátek. David pokračuje prosbou „očisť mě“ a nadějeplným „dej, ať slyším veselí a radost“. Na rozdíl od Jana Křtitele je Davidův příběh plný zvratů a leckteré zápletky jsou nám důvěrně známé. David by měl proč zalézt a užírat se, ale místo toho v prosbě o odpuštění slibuje „Budu učit nevěrné tvým cestám a hříšníci navrátí se k tobě.“ A to je to, na co bychom neměli zapomínat, když přemýšlíme o svých selháních. Vede nás náš přístup zpět k Bohu? Pokud mířím do křoví, asi se snažím jednu chybu zakrýt větší chybou. Ať už nesměřuju k Bohu proto, že si myslím, že odpuštění nepotřebuju, nebo proto, že se bojím, že ho nemohu dostat, ztrácím čas. Z každé chyby se lze poučit, každou chybu lze odčinit – když ne napravením důsledků, tak tím, že mě vyznání a přijetí odpuštění vede k činům lepším. Pokání má smysl, pokud je spojeno s odhodláním jednat lépe. Pokání má smysl, pokud otvírá rovnou stezku do Boží náruče.

 

 

2. neděle adventní

1. ČTENÍ Iz 40, 1-5. 9-11
Připravte cestu Páně!

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
   Těšte, těšte můj národ - praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina, vzal totiž z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá:
   "Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou! Zjeví se Hospodinova velebnost; každé tělo uzří jeho spásu. Hospodinova ústa to řekla."
   Vystup na vysokou horu, Sióne, který hlásáš radostnou zvěst, mocně pozdvihni svůj hlas, Jeruzaléme, který hlásáš radostnou zvěst! Neboj se, nahlas řekni judským městům: "Hle, váš Bůh!
   Hle, Pán, Hospodin, přichází v síle, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu, před sebou má svůj zisk. jako pastýř pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede."

Žl 85 (84), 9ab+10. 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp.
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp.
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody. Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.
Odp.

2. ČTENÍ 2 Petr 3, 8-14
Čekáme nová nebesa a novou zemi.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Petra.
   Jednu věc, milovaní, nesmíte přehlédnout: že je u Pána jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den. Ne že by Pán otálel splnit to, co slíbil, jak ho někteří lidé obviňují z otálení, ale je k vám shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání.
   Ten den Páně však přijde jako zloděj a tehdy nebesa náhle s rachotem pominou, živly se stráví žárem a země i všecko na ní bude souzeno.
   A tak všechno vezme za své. Jak vám proto musí ležet na srdci, abyste žili svatě a zbožně, a tak očekávali a urychlovali příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru. Ale my čekáme - jak on to slíbil nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost.
   Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji.

EVANGELIUM Mk 1, 1-8
Vyrovnejte stezky Páně!

Slova svatého evangelia podle Marka. Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím:
   Je psáno u proroka Izaiáše: "Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!" Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
   Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. ( Jan ) kázal: "Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.