Sára Matůšová: Teprve prožívaný folklor je živý

Tradice, folklor… mrtvá záležitost, nebo nová móda? Nebo prostě součást života? Jak pro koho. Někdo odjíždí studovat místní tradice na druhý konec světa a jiný zjistí, že největší dobrodružství je objevovat a křísit pozapomenuté zvyky vlastní obce - a často tím udělá radost stovkám a tisícům lidí, kteří by se do toho sami nepustili, ale moc rádi se přidají. Přesně to dělá Sára Matůšová, která na valašsku pořádá nejrůznější folklorní akce, jejichž ohlas výrazně přesahuje místní hranice.

„To je taková tradice,“ řekne se, když dotyčný nechce vysvětlovat, proč se něco dělá, a zároveň chce, aby se to dělalo. Pod přídavným jménem „tradiční“ si představíme něco sice nemoderního, čeho se ale nechceme vzdát, protože to odkazuje na naše kořeny. Co vede mladou ženu v 21. století, aby svou energii vložila do zachovávání tradic a to především prostřednictvím folkloru?

To je krásná, ale náročná otázka - chce se mi samozřejmě jednoduše odpovědět, že to tak zkrátka mám. :-) Někdo žije pro zachraňování životů, já mám nějakou vnitřní potřebu připomínat, udržovat nebo obnovovat tradice. Přijde mi totiž obecně důležité vracet se ke kořenům, protože jedině tak se můžeme k něčemu vztahovat a z něčeho čerpat, ale zároveň se pak máme i vůči čemu vymezovat. Díky tradicím si můžeme mnoho uvědomit, můžeme zpomalit, zjistit, kdo jsme, někam patřit, něco si připomínat, na něco navazovat. Tradice a folklor pomáhají vytvářet sounáležitost a pospolitost - a já si myslím, že to dnes potřebujeme víc než naši předkové, kteří je kdysi dávno, zvlášť na vesnicích, prožívali úplně přirozeně.

I u nás v Praze se občas se stane, že se někdo zblázní a začne pátrat po svých kořenech, nebo je prostě zapustí někde, kde se mu líbí, začne zkoumat kroje a lidovou hudbu a vařit regionální jídla. To ovšem není tvůj případ, ty jsi měla cestu k místním tradicím mnohem přímější. Odkud jsi a jak moc ti vztah k dědictví otců usnadnila rodina?

Já bych řekla, že je to možná v něčem naopak - Praha “blázní”, a tak někteří lidé zkrátka potřebují něco jiného, co jim nenabízí. Já jsem každopádně z Valašska, kde je folklor v mnohém stále živý, nebo žije dál díky vyprávění babiček a dědečků, kteří vzpomínají na své rodiče žijící v úplně jiné době. Zároveň moje máma spoluzakládala před dvaceti lety folklorní soubor u nás na vesnici, ve kterém jsem vyrůstala. Hlubší vztah k tradicím jsem ovšem paradoxně získala až s odstupem na vysokých školách a díky oborům, které jsem studovala: začala jsem si uvědomovat teatralitu folkloru a zvyků, začala jsem se věnovat lidovému divadlu - a postupně zjistila, že to je moje místo.

Tak začněme tím dětstvím: Jaká je tvoje první vzpomínka na folklor a tradice? Je příjemná, nebo nepříjemná? A která byla první příjemná, pokud to nebyla ta první?

První vzpomínka budou pravděpodobně tradiční obchůzky Mikuláše a čertovské družiny a to, že nám pak vždycky babička nechávala na dveřích viset punčochy s nadílkou. Nevybavuju si, že by mě čerti nějak děsili, takže to je asi příjemná vzpomínka, související s blížícími se Vánoci. Ale první příjemná bylo nějaké hraní koled na flétnu v rámci klobuckého mikulášského jarmeku, to jsem byla asi ve druhé třídě: od té doby mám Vánoce spjaté s vůní medových svíček, chvojí a škrobu z krojů. A taky s živými betlémy, ty pro mě vždy byly příjemným zážitkem, ač jsem nevěděla, že jsou také součástí folkloru.

Mikuláš, Vánoce, to jsou křesťanské svátky, které ale u nás slaví všichni bez ohledu na vyznání. Tvoje rodina byla katolická? Máš odmalička spojené tradice i s jejich původním náboženským obsahem?

Rodina katolická je, ale když jsem byla malá, nikdo u nás víru úplně “neprožíval”. Ale právě tradice člověka podvědomě k Bohu nebo náboženskému obsahu obecně vedou. Ať už je to princip dobra a zla, díkůvzdání spojené s dožínkami, dělení se o jídlo s druhými nebo se zvířaty doma - v tom pro mě mají tradice další význam: spojují věřící i nevěřící. Každý si z nich sice vezme něco jiného, ale všech se dotknou, ať už jsou lidé jakéhokoli vyznání. 

Folklorní soubor založený a vedený maminkou dává dítěti jasnou náplň času i nasměrování. Čím se zabýval, co jsi se tam naučila a co hezkého se souborem zažila?

Náš Valášek byl vždycky v něčem jiný, vedoucím nešlo tolik o výkony a taneční vystoupení - šlo jim o to, aby nám předali lásku k Valašsku, tradicím a zpěvům. Naučila jsem se tak základy mnoha valašských tanců, spoustu písní a naslouchání pamětníkům. Možná o to snáz jsem pak mohla navazovat na tuto linku: začala jsem v rámci souboru obnovovat tradice, nechtěla jsem dělat jen taneční pásma, ale opravdu jít k podstatě, aby si danou tradici prožili i přihlížející lidé a nebylo to pro ně jen jedno z dalších vystoupeních, které jim jen přijde hezké. Aby to byl zase o něco víc folklor a ne folklorismus. Protože teprve prožívaný folklor je živý.

To zní krásně, ale zároveň jako velmi náročný úkol. Jak se změní folklorní soubor na skupinu lidí, kteří tradice skutečně předávají dál svým životem?

Ve Valášku to šlo přirozeně, z folklorního souboru se jen stala komunita. Možná i díky tomu, že jsme nikdy nevybírali skrze nábory, koho do souboru přijmeme a koho ne. Nešlo o to, aby byli členové skvělí zpěváci nebo skvělí tanečníci, šlo o to, aby měli do Valášku chuť přijít. Měli jsme navíc vždy skupinu rodičů, kteří nám různě pomáhali, oblékali se do krojů, ukazovali nám řemesla, takže jsme na toto všechno jen navázali a zjistili, že nám tento způsob fungování souboru dělá ještě větší radost. Ať už se společně potkáme při velkopátečním umývání brzy ráno u potoka, na dožínkách nebo naposledy při svatomartinském jarmarku v Horní Lidči. A znáš to, když něco uděláš jednou a má to ohlas, stane se z toho zkrátka tradice, ať chceš nebo ne - a každý rok se do ní zapojí víc a víc lidí, protože slyšeli o tom, jaký zážitek udržování tradic může být. Zvlášť když se to týká zakoušení tradic všemi smysly: při prvním souborovém setkání v lednu chystáme valašskou štědrovečerní večeři, kterou chce zažít přece každý. :-)

Pak už následoval odchod na vysokou školu? Zmínila jsi víc vysokých škol - které to byly?

Nejdřív jsem tři roky studovala žurnalistiku a divadelní vědu v Olomouci, potom mě pět let provázela divadelní dramaturgie na Divadelní fakultě JAMU. Tam jsem dodnes, od podzimu tu studuju doktorské studium, v rámci něhož se zaměřuju právě na obnovu tradic prostřednictvím lidového divadla na Valašsku.

To je hezké, když se spojí koníček se studiem a nakonec prací. Vedeme rozhovor při příležitosti konání konkrétní akce s názvem Světlo posvátné noci. Než se dostaneme k ní, co všechno během roku pořádáš, a které jsou ty nej - nejpopulárnější, nejnáročnější, nejšílenější….?

Zatím je to tedy koníček, studium a dobrovolnictví, ale sama doufám, že se to jednou spojí i s tou prací. :-) Jinak pravidelně za Valášek ve spolupráci s obcí Horní Lideč pořádáme co tři roky dožínky, ty jsou asi nej v prostorovém smyslu, přesouváme se při nich na více míst, ale taky jsou nejnáročnější: vycházíme z dožínek z poloviny 19. století, a tak bylo potřeba zapamatovat si mnoho nových textů a předvést je lidem tak, aby je přijali a byli součástí, protože byli dříve zvyklí na podobu vycházející ze socialistických dožínek. Podle účasti bych navíc řekla, že jsou i nejpopulárnější, přichází na ně i lidé z vedlejších vesnic. V průběhu roku se to dále různí, nejkomornější jsou drobnější akce jako vynášení Mařeny nebo to letošní velkopáteční umývání, nejpřekvapivější byl letos zatím rozhodně svatomartinský jarmark, protože byl nejnovější - ač jsme jím chtěli obnovit tradici svatomartinských hodů, které zde dříve byly, lidé některé svatomartinské tradice neznali. Já se pak mimo Valášek ve spolupráci s obcí Horní Lideč, scholou a farností Lidečko podílím několik let i na živých betlémech, které taky už přes dvacet let patří k další nejoblíbenější tradici.

A co z toho je tvému srdci nejmilejší?

To je pro mě těžké rozhodnout, ale teď máme chvíli po barborkovské obchůzce, se kterou jsme letos byly s barborkama ve vsetínských stacionářích a v dřevěnicích klobuckého jarmeku, tu jsem si už letos oblíbila víc než dost. Jinak jsou mi blízké asi nejvíc ty dožínky, vždycky mě zahřeje, jak v nich dostane hlavní roli tak nějak přirozeně vděčnost.

Jsme zpátky u hodnot. Mluvila jsi o tom, že tradice vedou člověka k Bohu. Vnímáš to u konkrétních lidí, že pro ně svátky přestanou být jen dny volna, kdy se hodně jí, případně se specificky zdobí dům, a začnou si uvědomovat důvody slavení a třeba přijdou do kostela, začnou se po křesťanských kořenech svátků ptát, a třebas nakonec i najdou víru?

Na vesnicích je to asi častější - ale třeba taková půlnoční láká z nějakého důvodu nevěřící i ve městech. Někdo řekne, že je to kouzlo Vánoc, kdy se k sobě lidé najednou zničehonic chovají jinak, někdo to zas vidí tak, že o Vánocích je všechno jinak, protože na zem přišlo Světlo a dodnes mění svět kolem nás. Samozřejmě je spousta lidí, které toto všechno možná mine, ale už jen to, že Vánoce slaví, znamená, že slaví křesťanský svátek, i když ten důvod neznají a končí to pro ně tím, že si třeba jen dají betlém pod stromeček. A co betlém, většina lidí má doma i adventní věnec. 

Svátky jako Vánoce a Velikonoce v sobě ale obecně nesou kombinaci křesťanských i pohanských tradic, namátkou jsou to stromeček, malování vajíček, rozsvěcování světel, specifická jídla. V pohanském i křesťanském světě se s koncem roku čekalo na příchod nového slunečního krále, který se zrodí o Vánocích, a tak se tyto tradice po staletí prolínaly a stále prolínají. S koncem roku navíc lidé vždy reflektovali svůj dosavadní život, což je příhodný čas na přemýšlení o konečnosti či nesmrtelnosti duše, přemýšlení o tom, na čem svůj život stavím. Takže možná v této atmosféře vážně mohou lidé o to víc přemýšlet i nad svou vírou. :-)

Znám několik lidí, které kamarádi pozvali zpívat do kostela, oni tam pár let docházeli jako nevěřící a posléze požádali o křest. Tak snad tak může fungovat i folklorní soubor. 

Vy byste rádi zasáhli i srdce diváků a posluchačů. Za pár dní se má konat zmíněná akce Světlo posvátné noci. Co si pod tím mohou čtenáři představit a kdy a kde se koná?

Světlo posvátné noci vzniklo z myšlenky živého betléma, do kterého by se zapojila celá farnost Lidečko. Přes dvacet let se u nás totiž konal živý betlém jednou za dva roky vždy jen v Horní Lidči, v sousedním Lidečku ne. Z živého betléma se ale nakonec stala spíše předvánoční pradávná i současná cesta Světla do Betléma a z Betléma do celého světa. Ta vychází z půdorysu středověkých liturgických her, začíná tedy stvořením světa (a světla) a diváci budou moct sledovat, kdy se poprvé mohlo zdát, že zhaslo, kudy muselo projít, co pro Světlo znamenalo období starozákonních proroků - a hlavně jak to s ním bylo dál a jak je to s vítězstvím Světla nad Temnotou. Nechci prozrazovat příliš, ale diváky čeká křehká meotarová projekce o stvoření světa, více jak třímetrové loutky, na sto účinkujících všech generací, hlasy, které je pohladí na duši a budou doznívat nejméně do Štědrého večera - a v neposlední řadě také kapela Dobrá otázka, která představení nejen doprovází, ale podílela se už na hudební koncepci. Světlo posvátné noci se bude odehrávat všude kolem, ale snad také v srdci každého z nás, abychom nakonec mohli být všichni součástí - pokud čtenáře zajímá, jak to myslíme, zveme všechny 22. 12. na 17:30 do Lidečka, představení se odehrává na všech venkovních místech nového farního centra, začátek bude naproti kostelu. Moc zvu na cestu, která může proměnit nejen to, jak prožijete letošní Vánoce. 

Bližší informace o akci Světlo posvátné noci najdete na facebooku: https://www.facebook.com/events/872945854363321 

Fotografie pocházejí z archivu Sáry Matůšové.