Lukáš Jirsa mě oslovil, abych měl pro televizi Noe rozhovor s Lennoxem, ne s Lennoxem Lewisem, s Johnem Lennoxem, matematikem, co dostane v Praze cenu a co píše knihy o vědě a o víře. Vlastně z toho mám radost. Johna Lennoxe rád poznám osobně. Ale říkám si, že už by s ním mohl vést rozhovor někdo jiný. Jsem expert na vědu a víru a taky expert na tisíc jiných témat. Mnohokrát jsem byl pozván do nejrůznějších měst, abych pohovořil o vztahu mezi vědou a vírou. Ano, správně. Neprotiřečí si, nýbrž podávají si ruce. Taky mě zvou na přednášky o křesťanství a ekologii a vůbec o encyklice Laudato Si´. Na přednášky o GMO. Na přednášky o  sekvenování lidského genomu. Pro DVTV jsem diskutoval s oponentkou o uzákonění eutanazie, někde to ještě visí na webu arcibiskupství. Taky mám přednášky o Darwinovi a o evoluci a o první kapitole knihy Genesis. Pro Křesťanskou akademii o CRISPRech. A že krajina je zrcadlo duše. A o etice vědy. O životě otce Gregora Mendela a o tom, že si neumíme vážit svých hrdinů. A o etice obecně a že etika je umění žít. Dokonce mě pozvali do televize, abych pohovořil o etických souvislostech norování lišek. To bylo tak absurdní, že jsem to vzal. Co jsem naopak nevzal, bylo povídání do Českého rozhlasu o financování pražské arcidiecéze, i když o tom vím přibližně stejně jako o norování lišek.

Zdroj: | Člověk a Víra (clovekavira.cz), Autor: Roman Polach

Tak si říkám, zdali by už nemohli pozvat do televize zase někoho jiného. Včera jsem pro Českou televizi mluvil o chobotnicích, protože NIH uvažuje, že by i tito inteligentní bezobratlí mohli dostat status pokusného zvířete. Nemám z těch pozvání radost, jsem introvert, netěší mě, když mě lidé znají. Nemám důvod a ani chuť být slavný. Do přednášek chodívám se sebezapřením. Předvčerem na hlavním nádraží se paní postavila pár centimetrů ode mě a ptala se, zda jsem to já. Odpověděl jsem po pravdě, že nevím. Tak vyšmátrala knihu, zamávala s ní a ptala se, zdali jsem to napsal a zdali bych jí to i podepsal. Podepsal. Pak selfie. Fotografii s opičkou. Asi bych měl mít radost. Nemám. Nedělá mi to dobře. Myslím, že jsem docela plachý a nemám rád slávu. V metru jezdím v posledním vagónu a dívám se dozadu do cyklistů. Pravda, posledních šestnáct let jsem farní vikář u Nejsvětějšího Salvátora a za tu dobu jsem jistě ledacos pochytil. Ale jsem stále plachý a jsem introvert. Myslím, že už jsem se najezdil dost.

Tak jsem napsal Nevyžádané rady mládeži a napsal jsem tam mládeži, že by mohli zase chodit do rozhlasu a do televize oni. Četla to pak spíše generace jejich rodičů. Můj dojem z té knihy je, že mladí seděli u počítačů se sluchátky a pařili hry, a maminky jim poklepaly na rameno a daly jim tu knihu do ruky, mladí si ji přečetli, uznale zatleskali, řekli, že to je přesně to, co potřebovali slyšet a že to je krásné, nasadili si sluchátka a v klidu pokračovali v střílení Marťanů. Když mě pozvali do televize abych pohovořil o křesťanství a asistované reprodukci nebo o křesťanství a potratech vlastně, už jsem pak napsal všem třem děkanům našich tří katolických teologických fakult, že tam všude mají katedry křesťanské etiky, a zdali by nemohli do té televize někoho vyslat místo mě, když v televizi chtějí přímo v zadání křesťanství plus něco k tomu. Nevyslali nikoho. Nevím, proč v naší malé zemi nemáme dvacet absolventů teologických fakult, co by uměli něco říct o vědě a o víře a dvacet odborníků, co by uměli křesťanství a environmentální etiku a dalších dvacet lidí na křesťanství a ostatní bioetiku. Máme odborníky na PPR, jasně. Já to chápu, že všichni musí honit publikace a granty a ty tituly, jak mi bylo akademiky teologických fakult sděleno. 

Ne že by přitom katolíci nebyli aktivní. Jsou. Jak říká v Písmu Pán Ježíš, zhřeší-li tvůj bratr, tak to hned dej na facebook a hlásej to ze střech. V těle církve je údovost, jak víme, a zdá se mi, že křesťanů, co rozeznali svou vokaci a poslání v tom být kritickým hlasem v těle církve, je vlastně docela dost a že tělo církve pak vypadá jak ti pacienti s elefantiázou. Tahle část těla funguje bezvadně.

Rabbi Sacks má pravdu, když vyzývá mladé, aby přemýšleli o tom, co je baví a co by chtěli v životě dělat. A pak ať ale ještě přemýšlí o tom, co tento svět potřebuje. Tam, kde se to protne, spekuluje Sacks, tak tam by mohla být Boží vůle. 

Moje vlastní místo v těle církve je jinde, spíše si připadám jak ten Japonec se samopalem, jak jej na dovolené v Tichomoří najdou američtí turisté v šedesátých letech, jak pořád ještě válčí. Chápu, že co se učí na teologických fakultách je důležité a že když se spolu s teology potkáme v lese, že oni touží rozeznat imanentní Trojici od ekonomické Trojice, když by ji tedy potkali. Jenomže to je zrovna ta věc, kvůli které vás do televize zvát nebudou, nebo aspoň zatím ne. Rozumějte mi dobře. Není to vina Biskupské konference. Není to asi ani vina teologických fakult. Není to ničí vina. Každý musíme začít u sebe, že.

Současná katolická církev není pasivní, naopak, je aktivní. Jednu věc umíme skvěle a umíme ji naprosto bravurně a nikdy v tom neuděláme chybu. Když to jen trochu jde, umíme naprosto neomylně ztrapnit sami sebe a nevynecháme k tomu jedinou příležitost. Když se my střelíme do nohy, nikdy nemineme. Když někdo z Biskupské konference řekne třeba „Dobrý den“, v tisíci komentářích rozebíráme, co na tom bylo naprosto nepřijatelné, zcela přes čáru, a že to by si opravdu nikdo neměl dovolit. Intelektuálové si pak dokonce všímají nikoli toho, co biskup řekl, nýbrž toho, co neřekl, a co měl. V biologii tomu říkáme alergická reakce, přestřelená odpověď imunitního systému na velmi slabý podnět. Levicová média pak s jízlivostí jistě poskytnou bohatý prostor všem, kteří mají na srdci říct něco proti církvi. Kdo si kopne do Biskupské konference, je srdečně vítán. Kritici dostanou punc odvážných kritiků, co se nebojí. Kdo mlčí a nekritizuje, dostane naopak punc zbabělce, punc mlčící většiny.

Když nám někdo dluží těch sto denárů, tak co umíme v katolické církvi skvěle, je volat po retributivní spravedlnosti, uchopit bližního pod krkem, křičet ať zaplatí, co je dlužen a když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Nejde přitom o nás, jde o princip, vysvětlujeme. O těch sto denárů. S Renatou Kalenskou teď píšeme knihu rozhovorů a ona se mě opakovaně ptá, zdali se nebojím, že mě shora budou popotahovat, zda nepociťuji cenzuru od hierarchie, a že jí to kněží říkají, že žijí v atmosféře strachu, že se všichni bojí postihů a kdo ví čeho. Odpovídám, že mě nikdy nikdo z Biskupské konference nešikanoval, píši si, co chci, a jsem svobodný jak pták a lítám si, kde chci. Jako farář mám šestnáct a půl čistého, co si na mě kdo chcete vzít? Uvažuji, že něco napíši na podporu Biskupské konference, cítím vždy, a byl jsem tak i vychován, cítím vždy soucit se slabšími. Modlím se za ně a jak jsem z té Moravy, tak věřím, že budeme mít takové kněze a takové biskupy, jaké si vymodlíme. To víte, tradiční výchova. 

Takže abych byl adresný. Nejen Universum čtou jistě katoličtí intelektuálové. Co se týče vědy a víry, věřím a doufám a jsem si jist, že čtete a že čtete víc než já, inteligentní jsme všichni tak stejně. Máte načteného Johna Lennoxe, Francisca Ayalu, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, Johna Haughta, Johna Polkinghorna, a Velké partnerství rabbiho Sackse. Moje mailová adresa je [email protected], je jednoduchá na zapamatování. Až mi příště zavolá Lukáš Jirsa, že by chtěl pro Noe rozhovor na téma vědy a víry, až mi zavolají z ČT nebo z Primy CNN nebo z Novy nebo z Českého rozhlasu, ať mám komu z vás napsat. Jak řekl přesně Jean Gabin ve filmu Svatý rok, já už jsem přispěl.

Text vychází také ve zkrácené podobě v revue Universum 4/2023.