Prosinec patří k nejhektičtějším měsícům. Sháníme dárky. Pokud máme děti, nacvičujeme s nimi na školní a kostelní besídky. Šijeme jim kostýmy. Navštěvujeme tyto besídky a nejrozličnější vánoční setkání, která se, kdo ví proč, konají před Vánoci, nikoli o Vánocích. Od začátku měsíce jsme žádáni, abychom donesli na ochutnání své vánoční cukroví, které jsme ještě ani nezačali péct. A aby se ty večírky a dárky nějak vyrovnaly, máme možnost své peníze použít i pro něco víc smysluplného – na dárky pro děti a staré lidi, kteří nemají nikoho, kdo by jim je mohl opatřit. A zatímco děti si většinou přejí hračky nebo oblečení, staří lidé si často přejí ještě něco před smrtí vidět. Rodné město, místo, kam jezdili s někým milovaným, divadelní představení, slavného zpěváka. Vidět, setkat se. Bojí se, že to nestihnou. Simeon měl slíbeno, že to stihne. Ale vleklo se to a už byl hodně unavený. Život na svém konci občas nebývá žádný med.

Zdroj: Flickr

Simeon měl slíbeno, že nezemře, dokud nespatří Mesiáše. Na jednu stranu je to určitě příjemné, vědět, že zažijete to, na co se celý národ těší; generace přicházejí a odcházejí a pořád se ta věc neudála a vy, právě vy se jich dočkáte. Zároveň víte, že Hospodin není maminka, která by záležitosti organizovala tak, aby byli všichni co nejvíc spokojení. Hospodinův diář neodpovídá tomu pozemskému, chvíle, kterou my považujeme za vhodnou, většinou není ta správná v očích Hospodinových. A tak Simeon žije v blízkosti chrámu a nezbývá mu, než to nechat na Hospodinu. Bude tu, dokud nepřijde Mesiáš. Nemůže to nijak urychlit. Jeho úkolem není přesvědčit lidi, aby se káli, jak to bude mít v popisu práce Jan Křtitel. Nemá je přesvědčit, aby se za příchod Mesiáše každodenně modlili. Nemá lidi někam dovést, k něčemu motivovat. Čeká. Jeho úkolem je poznat, až Mesiáš přijde, a dosvědčit, že je to on.

Kdybychom dostali při písemce z češtiny za úkol napsat sloh na téma „Příchod spasitele“, možná bychom svědky do příběhu umístili až později. Chlapec by žil se svými rodiči, možná by odešel do učení k nějakému moudrému starci, který by mu předal veškeré důležité vědění, a pak by sestoupil do vesnic a měst a nějaké vážené osoby by vystoupily v jeho prospěch a před lidmi vyslovily, za koho ho pokládají. Ale měl by se napřed sám projevit, něco říct, něco udělat. Mělo by být jasné, k čemu se svědci hlásí, koho chtějí svými vyznáními podepřít. Nevíte, jestli mu máte věřit? My vám říkáme, že můžete, že dokonce máte, protože my víme, kdo to je.

Marie přináší do chrámu oběť na konci období své nečistoty. Josef ji doprovází. Evangelista Lukáš nemluví o výkupném za prvorozeného. Mesiáše netřeba vykupovat, bude sloužit Hospodinu celý svůj život. Mladá rodina vchází do chrámu, aby udělala, co je předepsáno. Syna s sebou nosit nemuseli, mohli to vyřídit bez něj, ale cosi jim zřejmě velelo ho s sebou vzít. Máme chuť si představit obrázek jak z venkovských křtin – všichni krásně oblečení, dítě v krajkovém povijanu. Jenže tak to nevypadalo. Marie s Josefem neměli peníze nazbyt. Přichází obyčejná chudá rodina. Marie přináší náhradní oběť určenou pro ty, kdo si nemohou dovolit tu správnou. Jen dva ptáčky místo beránka. Navenek nic nenasvědčovalo, že dítě je něčím výjimečné, že ho čeká velká budoucnost. Nebyli v plánu žádní soukromí učitelé, žádná umetená cestička. A tuhle rodinu Duch posílá do cesty svému služebníkovi. Simeon bere do rukou malé šestinedělní dítě. Uplakaného usopleného kluka. A říká o sobě, že „jeho oči viděly spásu“. V malém, v kusu látky zabaleném kojenci Simeon poznává Spasitele celého světa.

Přišel do chrámu z vnuknutí Ducha. Znamená to, že musel umět jeho volání rozeznat. Musel ho chtít rozeznat. Nestačilo by, že celý život prožil na správném místě a děláním správných věcí, pokud by to jedno konkrétní volání přeslechl. Kdyby si řekl „Dnes není den, kdy chodívám do chrámu.“ Všechno by bylo marné, kdyby měl své představy o tom, jak má Mesiáš vypadat. Simeon nebyl pastýř, žil v Jeruzalémě, chrám s celou jeho krásou dobře znal. Mohl čekat Mesiáše přicházejícího s vojsky nebo zástupy andělů. A on ho rozeznal v malém miminu se slinou u úst.

My už nečekáme Mesiáše, který má osvobodit náš národ, nejsme v pokušení čekat vojevůdce přicházejícího z roztržených nebes. Přesto bychom Mesiáše čekat měli. Chce se s námi setkat. Hodí se naslouchat, kam nás vede Duch. Hodí se neulpívat na svých představách. Mesiáš může být ukřičené dítě. Může to být páchnoucí stará paní. Umíme poznat spásu, když se s ní setkáme?

 

 

Svátek Svaté rodiny

1. ČTENÍ Gn 15, 1-6; 21, 1-3
Kdo vyjde z tvého lůna, ten bude po tobě dědit.

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
   Hospodin se obrátil na Abráma ve vidění těmito slovy: "Neboj se, Abráme, já jsem tvůj štít, tvá odměna je převeliká."
   Abrám řekl: "Pane, Hospodine, co mi dáš? Nemám děti, dědicem mého domu bude damašský Eliezer." Abrám pokračoval: "Nedal jsi mi potomka, bude po mně dědit jeden z lidí mého domu."
   Tu mu Hospodin řekl: "Ten po tobě dědit nebude; kdo však vyjde z tvého lůna, ten bude po tobě dědit."
   Vyvedl ho ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat! " - a dodal: "Tak ( četné ) bude tvé potomstvo!" ( Abrám ) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.
   Hospodin navštívil Sáru, jak slíbil, a splnil Sáře dané slovo. Sára počala a porodila Abrahámovi v jeho stáří syna, jak to Bůh předpověděl. Abrahám dal svému narozenému synovi, kterého mu Sára porodila, jméno Izák. 

Žl 105 (104), 1-2. 3-4. 5-6. 8-9 Odp.: 7a. 8a
Odp.: Hospodin sám je náš Bůh, pamatuje věčně na svoji smlouvu.

Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno, hlásejte mezi národy jeho díla. Zpívejte mu, hrejte mu, vypravujte o všech jeho divech!
Odp.
Honoste se jeho svatým jménem, ze srdce ať se radují, kdo hledají Hospodina! Uvažujte o Hospodinu a jeho moci, stále hledejte jeho tvář!
Odp.
Pamatujte na divy, které učinil, na jeho zázraky a rozsudky jeho úst, potomstvo Abraháma, jeho služebníka, synové Jakuba, jeho vyvoleného!
Odp.
Pamatuje věčně na svoji smlouvu, na slib, který ustanovil pro tisíc pokolení, na smlouvu, kterou sjednal s Abrahámem, na svou přísahu Izákovi.
Odp.

2. ČTENÍ Žid 11, 8. 11-12. 17-19
Abrahám, Sára a Izák věřili.

Čtení z listu Židům.
Bratři!
    Protože Abrahám věřil, uposlechl ( Boží ) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.

EVANGELIUM Lk 2,22-40

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.' Přitom chtěli také podat oběť, jak je nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
   Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný a očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal ho do náručí a takto velebil Boha: “Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.” Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: “On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.”
   Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.
   Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.