Zabijáci rozkvetlého měsíce - velké procento indiánských dětí se nedožije osmnácti let

To jsem si tak v neděli šla do kina. S kamarádkou Míšou. Dlouho jsme se neviděly. Film Zabijáci rozkvetlého měsíce vybrala ona. Celou dobu se pak bála, že nevydržím do konce, protože já zvládám jen pohádky. Naštěstí jsem se do konce dodívala! Příběh byl silný, a ještě silnější bylo, když po skončení filmu vstala jedna z divaček a začala mluvit o aktuální situaci indiánů. „Omlouvám se, že si teď na chvíli vezmu prostor. V indiánské rezervaci jsem žila a s indiány pracovala. Film, který jsme viděli je historický a je založen na skutečných historických událostech. Současná situace však není o mnoho lepší. Mám mnoho přátel Indiánů a tak vím, že i v dnešní době je normální, že je někdo z Indiánů zavražděn a případ není dál řešen právě proto, že je to jenom indián,“ vysvětlovala a pak vyšla ze sálu. To by mě zajímalo! napadlo mě se zpožděním. Vyběhla jsem na chodbu z ní, ale nikde jsem ji nezahlédla. Na WC, určitě zašla na WC! A taky že ano. Odvaha té mladé ženy v kloubouku, naléhavost tématu a moje troufalost jsou nakonec příčinou našeho rozhovoru. Spoiler alert!

Film „Zabijáci rozkvetlého měsíce“ je adaptací knihy Davida Granna a získal pozornost díky svým hlavním hvězdám, Leonardu DiCapriovi a Robertu De Nirovi, kteří spolupracovali s režisérem Martinem Scorsesem na několika významných filmech. Samotný film sleduje příběh indiánky jménem Mollie a její rodiny, jež je postupně likvidována bělochy. 

Po skončení filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce jsi vstala a před celým kinem řekla několik slov o tom, jaká je současná situace s indiány. Bylo to poprvé? Nebo děláš takové věci často?

V první řadě mě těší tvůj zájem o problematiku původních obyvatel Severní Ameriky! Musím se přiznat, že to bylo poprvé. Film na mě silně zapůsobil a vzhledem k tomu, že mám mezi indiány blízkou rodinu, využila jsem možnosti obecenstvo trošku informovat. Důvěra indiánů a její zneužívání ostatními mě nenechává chladnou. Pokud bych si to nechala pro sebe, tížilo by mě to na srdci. 

Co ve filmu v tobě natolik zarezonovalo, že jsi vstala a promluvila?

Je toho spoustu! V kině jsem zmínila problematiku „Missing and murdered Indigenous women“, ale také  „Missing and murdered Indigenous men“. Jedná se o problematiku, kdy je indiánská žena, nebo muž zavražděn a policie to neřeší. Těchto případů je spoustu a jsou to “jenom” indiáni. Původní obyvatelé – jak už vyplývá ze slova původní – nejsou společností a společenským systémem v Kanadě, tak jak já jsem to zažila, bráni jako „rovnocenní“. Stejně, jako jsme to viděli ve filmu. „Neindiánské“ postavy (v angličtině by se korektně řeklo „non indigenous“) ve snímku poškozovali a zneužívali indiány k obohacení sebe sama. Jako by ten indiánský lidský život byl snad méněcenný. 

Co bych chtěla vyzdvihnout, je bezelstnost a důvěra indiánů vystihnutá i ve filmu. Mám na mysli vztah Mollie (hlavní hrdinky, indiánky) a jejího manžela: i přes to, že bylo zřejmé, že si běloši brali Indiánky pouze pro jejich majetek, Mollie svému muži bezmezně věřila. Měla cukrovku a když jí docházelo, že běloši postupně zabíjí její rodinu, držela si odstup od všech, kromě svého manžela, který jako jediný jí mohl podávat injekce s inzulinem. V injekcích ale bylo i něco jiného. Mollie však, i když se její zdravotní stav stále zhoršoval, nezpochybňovala bělošskou medicínu a už vůbec ne úmysly svého manžela.

Přemýšlím co vedlo producenta k vytvoření tři a půl hodiny dlouhého filmu s indiánskou tématikou. Pokud by neobsadil velmi známé herce, nemyslím si, že by o film byl zájem. Koneckonců i v kině, kde jsme se my dvě potkaly, bylo do dvaceti návštěvníků. Dle mého názoru chtěl autor poukázat i na problémy současné. (Scorsese, aby lépe porozuměl indiánským zvyklostem, strávil hodně času v Oklahomě. Natáčení chápal svým způsobem jako pokání za zločiny, na kterých nese svůj podíl viny – stejně jako každý příslušník západní civilizace, pozn. redakce).

Ve filmu jsme mohli vidět moment, kdy zastřelili indiánskou ženu a dítě unesli z kočárku. Tato situace se odehrává i v přítomnosti. Pracovala jsem v dětském domově vedeném černonožskými indiány a domov byl určen pro indiánské děti. Těchto zařízení není mnoho. Bohužel přetrvávajícím trendem sociálního systému je odebrat dítě z indiánské rodiny a bez podrobného pátrání po vhodných členech rodiny či příslušníků daného kmene ho umístit do „neindiánské“ rodiny. V šedesátých a sedmdesátých letech tohle bylo velkým trendem a nazývalo se to Sixties Scoop. 

Dále znám osobně ženu, které v porodnici řekli, že její dítě po porodu zemřelo. Byla to lež. Dítě nechali adoptovat bělošskou rodinou. Až když bylo této dceři okolo čtyřiceti let, svoji biologickou maminku vyhledala a znova se setkaly.

Indiáni nemají dobrou toleranci alkoholu, tudíž jim stačí málo a často začnou být agresivní a nepamatují si na druhý den vůbec nic. To je ideální příležitost pro někoho, kdo toho chce využít špatným způsobem. Tento příklad byl uveden na jedné ze sester Molli.

Dále jsem ve filmu spatřila oddělení od původní kultury. Indiáni jsou velmi věřící a vždycky byli. Mají svoje vlastní příběhy o vzniku světa a člověka. Modlí se ke Stvořiteli (Slunci, považují slunce za jejich opravdového Otce) a Měsíc je pro ně Matkou nebo také babičkou. Mají hromové bytosti, voda pro ně byla první medicínou… Matka Země, tak jak ji vnímají, pro ně má medicínu ve formě bylinek, komunikují s ní a váží si jí. Jak by taky ne, jsou na ní závislí, je to jejich matka. Od zvířat se učí a komunikují s nimi. Jedna ze sester Mollie byla nemocná a její manžel jí dával bělošskou medicínu. Žena nakonec zemřela. Jestli to bylo podobným způsobem, jako to dělal manžel Mollie, to už nebylo ukázáno. Chci však říct, že to je pro mě poukázání na oproštění se od své vlastní kultury a léčení. Což na druhou stranu je těžké. Nemoci, jako například cukrovka, přišla až s příchodem stravy a životního stylu bělochů.

K tomu je samozřejmě potřeba zohlednit historický kontext. Indiáni prošli masivní genocidou v podobě kolonizace. Z těchto traumat se dostávají dodnes a ještě to bude spoustu generací trvat.

I v české republice se dostaly do médií informace o nalezišti dětských koster pod rezidenční školou. Rezidenční školy byly internátní, byly financovány vládou a provozovány církví. Úkolem bylo děti asimilovat, separovat a integrovat do „nové, lepší“ společnosti.

Dovedete si představit silný a hrdý národ asimilovat? Bylo zapotřebí použít brutálních nástrojů a působit na mladou generaci, která se nemůže bránit – tedy na děti. Ti, kteří přežili (jako třeba moje adoptivní babička) si odnesli nenávratné trauma. Pošli zneužíváním, násilím. Ona sama o tom nemůže dodnes mluvit. 

A trauma se dědí dál. Existuje pro to i anglický pojem, Intergenerational trauma, mezigenerační trauma. Jedna generace byla vytržena z posvátného kruhu. Na vnější straně tohoto kruhu byli odjakživa muži – válečníci, kteří celou rodinu a vesnici hlídali. Dále ženy, následně staří lidé, kteří jsou i dnes respektováni. Středem kruhu jsou děti. „Stařešinové“, nositelé tradic a kultury, byli vždy kolem dětí, protože už měli spoustu zkušeností, moudrosti, trpělivosti a času učit děti.

Toto bylo narušeno. Dnešní dospělí a stařešinové své děti nevychovali dobře a původní indiánští obyvatelé se nyní potýkají s velkým počtem sebevražd, předávkování… mohla bych pokračovat. 

Jednou jsem jela do práce do dětského domova a moje kolegyně mi volala. Rozebíraly jsme spolu moji frustraci. Ona mi nakonec řekla, že velké procento klientů, které v domově máme, se nedožije osmnácti let. Vezmou si život. S tímto vědomím jsem se dívala do očí „svým dětem“.

To jsem skutečně netušila. Měla jsem asi mlhavé ponětí o minulosti indiánů, ale vlastně jsem nepřemýšlela, co s nimi bylo/je dál. Trošku jsem si představovala týpí v indiánských rezervacích...

Mám pocit, že díky filmům o Vinnetou je vnímání a představa o Indiánech u nás trochu zkreslená. Spoustu lidí si myslí, že stále žijí ve svých původních příbytcích.

Jedna z domněnek taky je, že jsou všichni Indiáni stejní. Snažím se to vysvětlovat na příkladu nás evropanů. Lidé v Itálii mají jiný charakter, zvyky, jazyk, kulturu než lidé například v Dánsku a to i přes to, že jsou to evropané. Stejně tak je tomu u Indiánů. Jsou kmeny, které žily na prérii (prérijní), jiné žijící v lesích (lesní) a další. Jejich životy a životní styly, příbytky, jídlo, vzory vyšívání,... se liší. Takže to nemůžeme brát tak, že jsou všichni stejní. Troufám si ale tvrdit, že hodnoty a víra je u všech velmi podobná.

Já osobně můžu mluvit pouze za kmen Černonožců (Blackfoot), v jejichž rezervaci Kainai jsem žila a byla adoptovaná (indiánským pojetím) do rodiny.

Co to znamená, že jsi byla adoptována?

Znamená to, že mám mezi Indiány rodinu stejně tak blízkou jako svoji biologickou tady v Česku. V některých případech tato adoptivní může být vlastně i bližší než ta vlastní. Je normální, že pokud se Indiánům někdo líbí, vezmou jej za svého se vším všudy. Zmínila jsem v Indiánském pojetí. Není to tedy papírově. Moje adoptivní babička se vždy ujistila, že jsem v pořádku. V jejich modlitbách zmiňuje mě i moji rodinu a když jsem cestovala daleko, tak se za moji dobrou cestu pomodlila. Zkrátka jsem se pro ni stala její další dcerou. Protože je již postarší, beru ji spíš jako mou adoptivní babičku. Ve společnosti jsem také představována jako její dcera a její další děti mě přijali jako svého dalšího sourozence. K tomu patří neustálé „utahování si ze sebe“, ale i sdílení strastí a vzájemná pomoc.

Jak se to stane, že se Češka kamarádí s indiány?

Myslím, že tomu už bude patnáct let. Šla jsem na přednášku černonožského indiána Pabla Russella v jednom kině. Tehdy bylo kino úplně přeplněné a o přednášku byl velký zájem. Myšlenky o jeho kultuře, psychologii a spiritualitě se mnou silně rezonovaly. Musím podotknout, že pocházím z ateistické rodiny. Už od dětství jsem ale měla pocit, že tady „něco“ je. V dospívání jsem se cítila trochu ztraceně, nepochopeně. Moji vrstevníci přemýšleli jinak než já. 

Čas šel dál a na přednášce Pabla jsem cítila, že to, o čem mluví, popisuje moje pocity. Po přednášce jsem se za ním vydala a zkontaktovala se s organizátory akce. Ti už pravidelně do Kanady k Černonožcům jezdili. K překvapení možná spousty čtenářů je u nás docela hodně lidí se zájmem právě o indiánskou kulturu. Teď nemám na mysli čtenáře májovek či samozvaných „šamanů“, ale takových, kteří ke kultuře přistupují s respektem a pokorou. Indiáni toto vycítí a ocení. 

Po několika letech jsem se rozhodla do Kanady odjet a indiány poznat na vlastní kůži. Musím říct, že se mi to povedlo doslova a do písmene. Bylo by to na delší povídání, tak třeba zase někdy příště.

Perfektní, budu se těšit! A čtenáři se budou těšit, věřím, též! 

Za rozhovor děkuji Tereze Dufkové, za ilustrativní obraz Dušanu Hanákovi, Jeho další tvorbu najdete na https://pitaomini.art/.