V předvečer svátku všech svatých jsem se usilovně modlila, aby bábuš Rašterová zemřela

Deníkový zápis ze svátku všech svatých z roku 2018. Tehdy jsem měla přerušené studium a pracovala jako pečovatelka o seniory. Každý den jsem navštěvovala více či méně pravidelně několik lidí, kterým jsem pomáhala s osobní hygienou, s úklidem nebo s nákupem. S některými jsem "jen" chodila na procházku. Jméno a jiné reálie jsou pro zachování anonymity vymyšleny.

Je krásné podzimní ráno. Po cestě do práce v jednu chvíli zároveň telefonuji se svou mámou a zároveň snídám. Když už jsem u domku paní Rašterové, kde téměř celý poslední měsíc vždy začíná můj pracovní den, rychle hovor ukončuji a polykám poslední sousto rohlíku s máslem. Jako vždy nakouknu do okna k dceři paní Rašterové, říkejme jí třeba Anděla. Úžasná žena, tato 60-ti letá dcera (je vtipné, jak moje bábinky někdy mluví o svých dětech a já si představuji doopravdy děti, případně mladé lidi, a oni jsou to už často také senioři!). Anděla se stará o svou mámu a posledních pár měsíců se musí vypořádat s tím, že maminka už ani neusedí a nezvládne téměř nic udělat. Dcera ji krmí, přebaluje, obvazuje a dělá vše, co je potřeba. Já ji chodím denně ráno na hodinu zastoupit, aby si mohla chvilku vydechnout. Vždy mi přijde otevřít, přichystá snídani pro paní Rašterovou a když je nějaký náročnější úkon, jako třeba převlékání noční košile, tak to děláme spolu.

Před týdnem jsme takto paní Rašterové umývaly hlavu na posteli v bazénku. Včera jsme zase zvládly velmi náročnou proceduru umývání, převlékání a výměny povlečení. Musel nám dokonce přijít pomoci i vnuk paní Rašterové. Bábince Rašterové bylo totiž poslední dny velmi zle a to se mimo jiné projevilo neskutečným průjmem. Myslím, že to není potřeba více vysvětlovat. Moje milá bábuš Rašterová měla při umývání takové bolesti, že jsem na ni nemohla přestat myslet po zbytek dne. Každopádně dnes to bude oproti včerejšku určitě úplná pohoda.
Přes vysokou bránu zahlédnu otevírající se dveře od domu a vesele zahlaholím na pozdrav. Odpověď hned nepřichází, což mě lehce překvapí. Jen tiché otevření brány. Vcházím na dvůr a vidím paní Andělu v županu... a v slzách. "Maminka už asi není. Já jsem Vám nestačila zavolat,..."

Nechápu. Slyšela jsem slova, ale nedochází mi obsah. Děje se ve mně cosi zvláštního. Hluboko v srdci z neznámého důvodu pociťuji vnitřní radost... Ano, naše 'bábuš' si už velmi přála umřít, zvlášť po uplynulých dnech v bolesti. Vybavuji si najednou přesně slova, kterými jsem se za ni včera při mši v předvečer svátku všech svatých tak usilovně modlila. Aby už netrpěla. Aby už mohla za svými rodiči a všemi zemřelými do nebe: „Vemte si ji už k sobě, však si to poslední týden tolik přeje. A už se tady na tom světě natrápila dost. Prosím vás jednoho svatého po druhém. Ona už se na vás těší!“ Vedle pokojné radosti se stejně intenzivně rozpíná v mém srdci smutek z nečekaného odchodu ženy, která mi neuvěřitelně přirostla k srdci.

Nenapadají mě žádná slova. Obejmu paní Andělu a pláču s ní. „Ještě večer jsem byla nahoře v pokoji a ona už jen ležela a spala. No a ráno jsem tam došla a... nedýchala. Volala jsem paní doktorce a synovi a nestihla jsem se ozvat Vám, abyste nejezdila...“ vypráví mezi vzlyky.

Netuším, co mám dělat. Co se v takovou chvíli dělá? To mi na žádném zaškolení ani kurzu neřekli. Jdeme do domu. Vevnitř je syn, který nám ještě včera pomáhal převlékat postel. Poprosím, jestli taky můžu jít nahoru do pokoje – rozloučit se. Stoupám po těch známých schodech dnes naposled. Hlavou mi víří milion myšlenek. Všechny do jedné umlknou, když vyjdu nahoru a vidím vnukovu manželku klečet u postele paní Rašterové. Je to tak silný moment. Jakoby tam stále ještě byl závan přítomnosti jejich babičky a mámy. A zároveň to prázdné místo v srdci... Nic v našem životě nebude jako dřív. Místo u postele se uvolní a já naposled pohlédnu do tváře paní Rašterové. Modlím se za její duši a pláču. Všichni pláčeme. Je čas jít a taky nechat odejít. Sbohem, bábuš. Vstávám a loučím se s těmi, kteří se teď chvíli budou cítit opuštění. Ale věřím, že najdou cestu ze smutku. Stisk ruky a letmý uslzený pohled. A vděčnost za ty společné chvilky.

Na mysl mi stále dokola přicházejí slova písničky The Call: 
Začalo to jako pocit
Který vzrostl v naději
Jež změnila se v neslyšnou myšlenku
Která stala se tichým slovem

Já se vrátím
Až mě zavoláš
Není třeba se loučit

Jen proto, že se vše mění
To neznamená, že to nikdy
Předtím takhle nebylo...

Dcera mě vyprovází zahradou k brance. Chtěla bych tak moc říct něco sympatického, ale nevím co. Dveře branky se za mnou téměř zavírají, když se otáčím: „Ale už je jí dobře, už se netrápí.“
„Já vím, já vím.“
„V úterý mi říkala: 'Na dnešek jsem si naplánovala, že umřu.' A já jsem jí odpověděla, že to si nemůže naplánovat. A včera když ji tak vše bolelo, říkala, že takhle se přece neumírá. Myslím, že teď už ji nic nebolí.“
„Ano, já se to tak taky snažím brát, děkuji.“
„Já děkuji! Tak někdy nashledanou.“
„Nashledanou.“
Dveře branky se za mnou zavřou a já se rozpláču jako malé dítě. Jdu na zastávku, abych popojela k další mé milé bábince, ale pláč nedokážu skrývat. Takhle tam nemůžu jít. Co mám vůbec dělat? Teď mi to ani časově celé nebude vycházet. A potřebovala bych spíš do ticha a do samoty, než k lidem, kterým se snažím rozdávat radost. Zavolám mamce, která můj pláčem přerývaný výlev nitra vyslechne a přivede mě na myšlenku, že vlastně můžu být vděčná za to, že jsem se mohla takto s paní Rašterovou rozloučit, být skoro u jejího odchodu, být jí poslední měsíc jejího života nablízku.

Je to pravda. Nikdy na to nezapomenu. Ano, není třeba se loučit! Místo smutku vděčnost a místo prázdnoty rozšířené srdce – to je to, co v nás paní Rašterová zanechala! Byla to kurník hustá ženská! Jsem vděčná za její přátelství a otevřenost a obdivuhodnou schopnost glosovat ty tragikomické situace závěru svého života veselými poznámkami. Ona totiž paní Rašterová byla za mlada veliká sportovkyně a taky divadelní ochotnice. Zjistila jsem to od jiné starší dámy, kterou také navštěvuji. Nevím, jestli ji divadlo ovlivnilo tak, že jí do posledních dní zůstaly vždy po ruce nějaké vtipné hlášky, nebo byla taková veselá odjakživa a právě proto se dala na ochotnické hraní. Každopádně jsem si ty komické poznámky začala (sice trochu pozdě, ale přece) zapisovat. Vytahuju zapsané vzpomínky a přes slzy se usmívám.

To jsem tak jednou přišla do pokoje a pozdravila: "Dobré ráno, paní Rašterová, tak jdeme vstávat a umývat se, ano?"
A jako odpověď mi zaznělo: "Ano, krásná panno!"
Když jsem ji jindy umývala a natírala spoustou různých mastiček, projevovala svou vděčnost tím, že začala mile komolit mé jméno: "Martičko, Martičko, Marti, Marti, Marťulínku, Marťulililililililínku!" A myslela jsem že lililili...neskončí! :D

U jídla občas odmlouvala: "Dáme ještě jeden kousek?"
Paní Rašterová: "Ano… teda vlastně nevím, ještě se musím rozmyslet!"

Ale léky, to byla jiná: "Ještě léky vám musím dát, ano?"
Paní Rašterová: "Jo léky, no tak to se mě ani neptejte, to se musí! Žádný sraní, mladá paní!"

Pomalu se uklidňuju. Děkuju Bohu za to, jak to všechno neuvěřitelně načasoval. Kdyby mi dcera paní Rašterové stačila ráno zavolat, abych nejezdila, nikdy bych už tu bábinku neviděla, nemohla bych se s ní rozloučit, a nebylo by to pro mě uzavřené.

A konečně děkuju i za to, že skutečně (a fakt rychle) vyslyšel mou modlitbu! Prosila jsem o přímluvu všechny svaté a dnes na svátek všech svatých odešla slavit s nimi do nebe!

Zbytek dne i přes občasné přílivy dojemných vzpomínek se nakonec nesl víc v duchu vděčnosti a naděje, než smutku a beznaděje. 

Přeji i vám naději v těchto podzimních dnech.

Malý reminder, pokud jste dočetli až sem:

To, že jím a jídlo mi pohodlně klouže do krku... to je malý zázrak.
To, že mám vlastní zuby a nemusím si sousta rozpouštět v kávě... to je malý zázrak.
To, že nemusím denně spořádat deset až patnáct léků... to je malý zázrak.
To, že vidím na vzdálenost větší než 30 centimetrů... to je malý zázrak.
To, že mě nic nebolí... to je malý zázrak.