Za kamerou před kamerou nikdo nesmí stát, aneb TV Noe v Lisabonu

To, že jste mohli sledovat veškeré dění na  Českém centru v Lisabonu pohodlně z obývacího pokoje, i to, že jste na setkání měli přímý přenos s překladem (když byl teda zrovna signál), to vše je zásluhou týmu TV Noe. Jaké to je, být na setkání pracovně? Jak se moderátorka Tereza Víchová cítila před kamerou nebo jaký byl její běžný den v Lisabonu? To se dočtete níže.

Než začneme, poprosím tě, Teri, aby ses čtenářům krátce představila. Co na sobě považuješ za charakteristické? Bez čeho by to nebyla Tereza Víchová, ale někdo úplně jiný?

Ahoj Marti, ok. Jsem Tereza Víchová. Sama sebou bych asi nebyla bez smíchu, ironie, píle, víry a revolucionářství 😅. Taky mám ráda eleganci a když věci k sobě esteticky ladí. Víc informací by ti určitě řekli mí přátelé nebo rodina – člověk totiž sám sebe vnímá asi trošku jinak než okolí.

Čemu se aktuálně věnuješ?

Momentálně spoustě věcí. Přes den učím puberťáky na druhém stupni, a jelikož jsem začínající pedagog, zbytek času vesměs zaberou přípravy. Mám ale i skvělého muže, fajn rodinu a kamarády, plus navštěvuji hodiny zpěvu. Takže nuda určitě není na místě. Je pravda, že skoro každý víkend jsem někde v trapu – už se těším na klid a pohodu doma.

Díky moc, že sis v tom všem podzimním shonu našla chvíli na rozhovor! Nechceš nám říct, proč ses vrhla z mediální džungle do vod učitelství?
Učitelství jsem vystudovala – češtinu a hudebku, ale zatím jsem se k tomu kromě praxí ve škole tolik nedostala. Táhlo mě to mezi teenagery, lidi, kteří se hledají a procházejí náročným obdobím, které já už bych znova procházet nechtěla… a jsem ráda, že v tomto prostředí teď můžu fungovat.

Ty jsi zažila už Hradec Králové „z pohledu TV Noe“. Jaké to je prožívat setkání zpoza kamer, mikrofonů a další techniky?

Je to úplně jiné. Na takových setkáních jako redaktor pracujete v podstatě od rána do večera a končíte poradou. Takže zaprvé – je to náročné. Na druhou stranu se bez problému dostanete do zákulisí a vidíte setkání z jiného úhlu pohledu, což je obohacující. No a za třetí – je to práce s mladými a to já mám ráda – jsou totiž bezprostřední, což mi jako redaktorce dodává mnohem větší pohodu k práci a možnost improvizovat. Nicméně – když přes den natáčíte reportáže, navečer máte půlhodinové živé zpravodajství a ještě několik krátkých živých vstupů – tak po čtyřech dnech toho máte už fakt dost, ale nesmí na vás být nic vidět! Tváříte se svěže, ale nejraději byste si šli lehnout. Moc důležitý je v takových chvílích štáb – a na ten jsem měla vždy štěstí – zvlášť v podobě mého velmi dobrého přítele a spolumoderátora Janka.

V čem se lišilo setkání v Česku od toho portugalského?

Uf. Dobré, ale těžké otázky. CSM v Hradci bylo setkání národní – tady u nás v českém rybníčku. SDM v Lisabonu je akce mezinárodní napříč nejen Evropou, ale celým světem. Už jen to je jiné – od organizace až po mentalitu Portugalců a jejich specificky fungující MHD a pocit, že na vše je dost času a není třeba spěchat. Z hlediska pracovního to pro mě byla hodně odlišná zkušenost. Na předprogram jsem se totiž jako redaktor vydala do terénu sama (neměla jsem onu oporu v parťákovi jménem Janek). Ať jsem chtěla nebo ne, musela jsem si plus mínus vymyslet o čem budou reportáže, jak je vystavím, sehnat si lidi a udělat to. Poprvé jsem moderovala některé části naživo z akce úplně sama.

Jaká byla cesta na setkání? A jak by vypadal běžný den v Lisabonu pro člověka, který by byl na Tvém místě?

Já jsem cestou tam jela normálním pětimístným autem a jeli jsme v sestavě nejmenšího štábu - režisér, kameraman a já jako redaktor. Jeli jsme asi tři dny. Druhý týden tam přijel větší štáb i s dodávkou (přenosovým vozem) a přijel druhý moderátor Daniel Vícha. Takže na hlavní týden jsme byli moderátoři dva a střídali jsme se.

Pojem normální den na takových akcích asi neexistuje, odvíjí se to od programu. Na předprogramu vypadal běžný den tak, že jsme se ráno vzbudili, nasnídali a vyjeli do některé z farností. Čeští poutníci byli rozmístění ve více farnostech, takže jsme se je snažili všechny navštívit. Zjistili jsme si vždy předem, jaký budou mít program. Odpoledne jsme dělali rozhovory a mapovali program v centru.

V Lisabonu to bylo podobné: dopoledne jsme byli v českém centru a odpoledne jsme dělali mezinárodní ankety a rozhovory. Hodně těžké byly stand-upy, to jsem čtyři minuty stála před kamerou např. v davu lidí, co mířili na vigilii a já jsem popisovala odkud a kam jdou. Kolem mě byl křik a ve sluchátku lidi, co mi říkali, co mám dělat. Ale otázky jsem věděla dopředu. Říkala jsem třeba “Milí diváci, já se nacházím tady a tady. Za mnou směřují davy do parku Tejo.” A tak podobně.

Wow, husté!

Jojo, to bylo hodně husté! 😀

A je něco, co ti takové chvíle nejvíc pomáhalo zvládnout?

Hahaha. Tak to fakt nevím. Člověk se musí tvářit, že je všechno v pohodě a navenek se tvářit klidně, i když je v tobě malá dušička a říkáš si “Na co já se zeptám!” Ale jo. Asi to byl štáb, který byl v klidu, podporoval mě a říkal, že to bude dobré. Ale v tu chvíli, kdy jsem začala mluvit, už jsem to musela zvládnout. Takže odvaha, nejvíc mi pomáhala odvaha.

Máš nějaký vtipný drb, zážitek, trapas, historku ze zákulisí? Nebo interní vtípek? Podělíš se o něj s námi?

Teď se mi vybavuje, že když začínala vigilie, měli jsme udělat krátkou reportáž o tom, jak přišli čeští poutníci na místo setkání s papežem. Ale český sektor byl asi půl hodiny od pódia (kde byla sekce pro média). Reportáž jsme natočili, ale ve chvíli, kdy jsme se chtěli vrátit k pódiu, to tam bylo najednou zabarikádované a měl tam projíždět papež. Ale já jsem viděla na obrazovce, že papež už je dávno na pódiu. Bylo to složité, protože pohyb mezi sektory komplikoval dálniční most, po kterém navíc policisté pouštěli lidi jen z jedné strany. Nakonec jsem se zpět k pódiu dostala díky mé mediální kartičce (proto je výhodné jet na setkání přes média, pozn. redakce :-) ), i když mě nejdřív nechtěli pustit s odůvodněním, že nejsem kněz.

Je něco, co se Tě hluboce dotklo, co si ze setkání odvážíš sama pro sebe?

Ano! Ani jsem nečekala, že se mně to tak dotkne. Já jsem tam jela spíš pracovně. Ve čtvrtek se měl papež poprvé setkat s mladými. Byla jsem v parku Eduarda VII. v mediálním centru a poslouchala tiskovku s papežem. On zrovna začal mluvit a v tu chvíli se mně dotkla slova, že Bůh nás miluje takové, jací jsme, tady a teď. Že nečeká, až budeme lepší verzí sama sebe, až budeme bez hříchu, až... Nečeká, až nás bude moct milovat. On nás miluje tady a teď! Ani nevím, proč mě to tak oslovilo. Možná ten jeho hlas a důraz, naléhavost. Papež František mluvil strašně jednoduchou španělštinou. Já radši poslouchám ten jazyk, tu autenticitu, i když neumím španělsky tak dobře. A díky jeho gestikulaci jsem ani nepotřebovala ten překlad.

Taky mě povzbudil stav naší mladé křesťanské společnosti. Byli to lidi plní entuziasmu, nebáli se použít cizí jazyk, mluvit s cizinci, sdílet se na sociálních sítích, sdílet se o víře a zároveň to byli lidi velmi inteligentní. Hodně lidí nadává na mladé, ale mě to setkání velmi povzbudilo. Už i to, jak zvládali náročné ubytování a všechny ty nelehké podmínky. Zvládli to s grácií.

Teri, děkuju moc za rozhovor! Přeju ti čím dál pohodovější přípravy na hodiny, pilné studenty a co nejlíp využité podzimní prázdniny! :-D