Miroslav Blonďák Palíšek SDB: Ztráta autonomie je spojena se závazky v jakémkoli životním stavu

Z řeholníků není křesťanské mládeži asi nikdo blíž než salesiáni. Mládež je jejich náplní práce. Vídáme je na táborech, v nízkoprahových klubech, mají na starost školy. Je s nimi legrace, nebojí se nepohodlí a většinou mají pochopení pro specifika nejen mládeže jako celku, ale i každého jednotlivého mládežníka. Jinak by to asi ani nefungovalo. Jaké to je, být salesián? Mají to těžší řeholníci nebo ženatí muži? O své životní pouti nám vyprávěl Miroslav Palíšek zvaný Blonďák, toho času působící v Kroměříži.

Potkat dneska řeholníka, který není kněz, je docela náročné. Většinou, když chlap cítí povolání ke službě v církvi, je, pokud to tak nevnímá sám, svým okolím přesvědčen, že ho Pán volá i k tomuto úkolu. Kněží je málo. Ty kněz nejsi. Jak jsi se stal salesiánem, a byl na tebe vyvíjen podobný tlak?

Se salesiány jsem se znal už od svého dospívání ještě za totality – jezdil jsem na jejich tajné tábory, tzv. chaloupky. Po listopadu 1989 začali salesiáni působit také v Plzni, kde jsem studoval vysokou školu. Začal jsem navštěvovat jejich zdejší středisko mládeže jako účastník i jako vedoucí aktivit pro mladé. Po skončení školy se mi naskytla možnost vykonat zde roční tzv. civilní službu, což byla tehdy alternativa k povinné základní vojenské službě. 

V té době jsem začal řešit, co se sebou dál – na rodinný život v manželství jsem se moc necítil, a být sám jako singl mi přišlo trochu prázdné. Nabízela se třetí možnost – zkusit to jako člen komunity salesiánů. Přišlo mi to smysluplné jak pro můj vlastní život, tak i tím, že budu ostatním lidem nějak užitečný. Po civilní službě jsem tedy u salesiánů zůstal bydlet, nejprve jako aspirant a novic, a po řeholních slibech jako řeholník.

Otázku, jestli jít cestou kněžství, nebo ne, jsem měl poměrně brzy vyřešenou. Neumím vystupovat veřejně před lidmi, nejsem vůdčí typ, prostě to kněžské pastorační působení mě vůbec nelákalo. Jsem salesiánům vděčný, že toto mé rozhodnutí respektovali a nikdo na mě nikdy žádný tlak nevyvíjel.

Pokud jsi jezdil na tajné salesiánské tábory, pocházíš asi z křesťanské rodiny, že?

Naši, rodáci z Moravy, se dostali za prací do Západních Čech, kde jsem taky vyrůstal. Jsem nejstarší ze čtyř sourozenců – po mně je ještě sestra a dva bratři. V pohraničním malém městě jsme byli trochu takoví exoti – poměrně velká spořádaná rodinka hlásící se k víře a k církvi. Myslím, že si tátových postojů spousta lidí vážila a naopak hodně lidem ležela v žaludku.

Na rozdíl od našich sousedů naši kladli důraz na rodinné hodnoty – být spolu, respektovat se, mít zodpovědnost jeden za druhého, věrnost. Konzumní životní styl, který okolo nás převládal, jsme dokázali ignorovat. Neměli jsme spoustu věcí, které si mohli dovolit menší rodiny, ale nelituju toho. Přestože nás rodiče vychovávali spíš autoritativně, dávali nám v hodně věcech svobodu volby.

Ve skutečnosti jsme nebyli žádná ideální rodina, kde by všechno harmonicky klapalo. V některých obdobích jsme měli spolu různé konflikty. Ať už naši mezi sebou, nebo my děti vůči rodičům a mezi sebou. To je asi přirozené, nic není dokonalé. Přesto doteď spolu máme dobré vztahy a rádi se vídáme. Kde se třeba názorově rozcházíme, snažíme se navzájem respektovat.

I to je v dnešní době docela velký úkol a ne každému se daří. Rodina tě tedy v tvé cestě k salesiánům podporovala? Ani tady nebyla žádná babička, která by chtěla mít v rodině důstojného pána, nebo naopak někdo, kdo by byl raději, kdyby sis našel ženu a pořídil kupu dětí?

To byla jedna z věcí, kde mi rodina nechala naprostou svobodu. Táta viděl, že k salesiánům inklinuju a byl spíš rád, že jsem se tak rozhodl. Trochu mám podezření, že v mládí řešil podobnou otázku taky. Máma to zpočátku nesla trochu nelibě, ale časem se s mým rozhodnutím smířila. Vnoučat se jí dostalo požehnaně u sourozenců. To, že ze mne nebude kněz, ale „jen“ řeholní bratr, nikdo nijak neřešil.

Když člověk žije v manželství, může vycházet ze zkušeností z rodiny; je rozhodnutý něco dělat stejně, něco nikdy neopakovat (to většinou dělá o to víc). Může rodičům zavolat, svěřit se jim, nechat si poradit. jaké to je, když člověk žije v komunitě, takže ze zkušeností z domova vycházet nemůže? Zvenku si to může představovat jako takový nekonečný skautský tábor - kamarádi, ale také režim a poslušnost a spousta práce. Je to tak? Jak těžké je si zvyknout na ztrátu autonomie?

Jsem v některých věcech tak trochu samorost – s nikým se moc neradím a pak si tu cestu musím vyšlapat sám. Nebo se nenápadně pokradmu vydám po něčích vyšlapaných stopách. Ale vím, že to není moc ideální – lepší je mít někoho, komu se můžu svěřit a vidět jeho pohled. Musím ale salesiánům malinko „podkouřit“ – většinou jsem se u nich setkal s důvěrou a snahou jakkoli mi  pomoci.

Co se týká ztráty autonomie – ta je spojena se závazky v jakémkoli životním stavu. Když se k někomu jednou zavážu, nese to s sebou zodpovědnost za toho člověka nebo za ty lidi. Občas mi známí říkají: „Ty jsi teda ten řeholník, to už nemůžeš mít ženskou a můžou tě někam daleko převelet.“ Ale táta od rodiny už taky nemůže „mít ženskou“ a taky musí respektovat potřeby manželky a dětí. Myslím, že manželství je v tomto ohledu mnohem náročnější. Takovým příkladem pro mě byla moje máma, která se zamlada závodně věnovala cyklistické krasojízdě. Po svatbě tohoto sportu prakticky ze dne na den nechala, protože pro ni měla rodina přednost před osobními zálibami. 

Ano, z druhé strany potvrzuju, že to vidím stejně a že nejlepší přípravou na manželství je příprava na vstup do kláštera. :-) I ve srovnání s kamarádkou v trapistickém klášteře - když tam šla, říkala jsem si „Ona musí vstávat ve čtyři ráno!“ S dětmi se to změnilo na „Ona může spát až do čtyř do rána!“ :-) Nicméně člověk je přeci jen nějak uzpůsoben k životu v páru, ne? Udržet si dobré vztahy s celou komunitou musí být těžší než s jedním člověkem, poslouchat představeného je něco jiného, než si nechat naplánovat prázdniny od manželky.

Jasně, manželům „pomáhá” takové to přirozené nasměrování na vztah mezi mužem a ženou. Hodně věcí se asi vyřeší v posteli. Naše vztahy v komunitách nejsou tak emoční, spíš jsme kolegové, kamarádi, takoví ne-rodní bratři. Ve větších komunitách jsem si vybudoval bližší vztah k pár spolubratřím, se kterými jsem byl podobně naladěn. K těm ostatním byl můj vztah takový spíš neutrální - vím, že tu jsi, respektuji tě, ale svěřovat se ti nemusím. V současné době žiju v opravdu malé komunitě (spolu bydlíme jen tři, pak ještě čtvrtý je ze zdravotních důvodů v jiném městě). V takové malé skupině je už vyšší riziko nějaké ponorkové nemoci. Přesto v případě neshody dvou ten třetí může sehrát jakousi roli prostředníka.

Salesiánské pojetí řeholní poslušnosti je taky trochu jiné než v jiných církevních řádech. Představení na všech úrovních by ve svých rozhodováních měli brát zřetel na ty, kterých se ta rozhodnutí týkají. Za svůj salesiánský život jsem neměl pocit, že bych v nějakých důležitých rozhodováních byl postaven před hotovou věc. Kdybych měl k tomu nějaký pádný důvod, myslím, že bych mohl říct „ne“ a představení by to respektovali.  

Jaká je vlastně náplň času takového salesiána? Všichni víme, že pracují s mládeží, ale co to konkrétně obnáší? Jaké všechny činnosti jsi zatím jako salesián dělal a čemu se věnuješ právě teď?

Salesiáni v Česku se věnují několika oblastem - tou základní je výchova a doprovázení mladých lidí. Za tím účelem provozujeme střediska volného času a podobné instituce, kde působíme jako vychovatelé. Někteří učí na školách nebo vykonávají funkce školních kaplanů. Další velkou skupinou jsou kněží, kteří jsou pastoračně činní ve farnostech. Několik spolubratří se věnuje pastoraci prostřednictvím masmédií (televize, sociální sítě), jiní mají na starosti vedení provincie. Část našich spolubratří je už v pokročilém věku a ti nás podporují spíš psychicky a duchovně. Pak jsou takové různé speciality, např. jsme měli jednoho vojenského kaplana, máme taky několik vězeňských kaplanů.

Jako salesián jsem měl poměrně pestrý profesní život - pracoval jsem jako vychovatel ve střediscích mládeže, jako vedoucí zájmových kroužků, správce farní budovy, sazeč v knižním vydavatelství, vedoucí ubytovny i jako kotelník. V současné době jsem vychovatelem v internátě Střední odborné školy Dona Boska v Kroměříži.

Pokud by ses rozhodl studovat, abys mohl dělat něco jiného, můžeš? Kdo by o tom rozhodoval?

To by asi záleželo, co by to mělo být. Kdybych se rozhodl, že budu chtít jako salesián létat s dopravním letadlem, bylo by to dost mimo mísu. Ale jsou třeba salesiáni, kteří se rozhodli i na stará kolena působit v cizině jako misionáři. Tomu předchází určité studium v Římě, a taky se musí naučit ten jazyk, seznámit se s kulturou nového působiště. 

Vždycky je dobré si rozšiřovat své obzory nějakým studiem, dokud mi hlava ještě slouží. Pokud vím, dlouhodobější studium většinou projednává provinciální rada (na republikové úrovni).

Zeptám se na tak trochu intimní záležitost: Vím, že řeholníky občas trochu stresuje, že jsou na řádu závislí v těch nejobyčejnějších věcech. Po rozvodu je na tom mnohý muž finančně špatně, ale do značné míry to mohl nějak ovlivnit. Řeholníci nejenže nemají úspory nebo byt s někým napůl, ale často nemají ani sociální pojištění, takže když v pokročilém věku zjistí, že chtějí z řádu odejít, mohou se ocitnout doslova na dlažbě. Jak to mají salesiáni? Pro radost ze společného života je dobré vědomí dobrovolnosti a absence strachu z alternativ.

V období pár let po revoluci se pojištění u nás většinou moc neřešilo. Dnes už je to jinak a dost se dbá, aby spolubratři tyto věci měli zajištěné. Z velké části jsme placeni biskupstvími jako duchovní nebo jako pastorační asistenti, další mzdy jsou ze škol a středisek mládeže, kde pracujeme. Ty částky nejsou nijak závratné, ale nikdy jsem necítil žádný nedostatek. Je to taky asi mým nastavením z mé rodiny, jak jsem zmínil. 

Úplně jiné je to s financováním našich aktivit – středisek mládeže, farní pastorace apod. Tam se otáčí mnohem větší peníze a neobejdeme se bez profesionálů v oblasti PR, fundraisingu, specialistů na získávání peněz z různých zdrojů.

Co se týká odchodu salesiánů, v našich stanovách je článek, který nabádá, aby při odchodu spolubratra mu provincie poskytla do začátku podporu. Myslím, že z bývalých salesiánů se na dlažbě ještě nikdo neocitnul.

I když v těch vnějších záležitostech je naše doba blahobytná a žádné katastrofy nám přímo nehrozí, lidská psychika je mnohem křehčí než dřív. Naštěstí je také mnohem snáz dostupná pomoc. Už se stává normou, že alespoň na nějaké období lidé využívají služby psychologa, psychoterapeuta, párového psychologa… Jak je taková pomoc dostupná pro řeholníky? Nepočítá se s tím, že si vše vyříkají rovnou s Pánem Bohem, maximálně se svým zpovědníkem, a další podporu nepotřebují? Když je salesián psychicky unavený, může to říct a dostane pomocnou ruku? 

To je většinou na individuální iniciativě dotyčného spolubratra, na osobních známostech. Neexistuje u nás zatím žádná funkce „salesiánského provinciálního psychologa“ nebo „krizového intervenčního pracovníka“. A asi je to i dobře, protože každému by ten daný člověk stejně nevyhovoval. Podle mých zkušeností se tam, kde působíme, vyskytuje celkem hodně lidí s profesí psychologů, terapeutů apod. Ale všechno záleží na ochotě a důvěře k tomu konkrétnímu odborníkovi. 

Jakým způsobem se předchází vyhoření? Kdysi jsem byla na pobytu v karmelitánském klášteře, kde byl zrovna na rok salesián ze Slovenska. Je to běžné, že jednou za čas můžete vyjet někam mimo, odpočinout si a získat odstup? Poznat jiný způsob práce?

Zase mě napadá srovnání s manželstvím. Několikrát jsem byl ve stavu, že jsem si říkal, že bych požádal o nějaký čas mimo salesiánský život. Možná by to moje problémy vyřešilo, kdo ví, třeba taky ne. Nakonec jsem si ale vždycky řekl: „Takový táta od rodiny si tento luxus dopřát nemůže. Ten má tu svou roli a z ní se nevyvlíkne.“ A neřekl bych, že ten ženatý chlap to má jednodušší, spíš naopak. 

Já si jednou za čas vypadnu z komunity sám na nějaký výlet. Někam, kde si provětrám hlavu, většinou na hory. Žít a pracovat spolu je nádherná myšlenka, ale občas mi prospěje samota.

Tohle dělá můj muž taky. :-) Co dalšího můžou salesiáni udělat, aby jim bylo dobře a život pro ně nebyl zbytečně náročný? Recepty, jak udržet při životě manželský vztah, jsou známé, ale jak to dělají řeholníci, aby se každý den těšili domů a ráno se dokázali na všechny usmívat? 

V komunitách na to máme různé prostředky. Jedním z nich je tzv. komunitní den, kdy vypneme od své běžné práce (pokud to jde) a prožijeme ten čas spolu. Třeba v Praze-Kobylisích jsme šli na exkurzi do ZOO. Nebo jsme se byli projet Posázavským Pacifikem. Už za dob Dona Boska bylo pro salesiány důležité slavení čehokoliv - narozenin, církevních svátků, významných událostí v naší činnosti. Člověk se tak vytrhne z toho všedního každodenního stereotypu a zažije své blízké trochu jinak.

Taky je dobré vytáhnout k debatě témata, kterým se spíš vyhýbáme – jak prožívám své zasvěcení, svoji práci, svůj vztah k majetku apod. To se přiznám někdy nebylo moc příjemné – přece jen mi dělá problém určité myšlenky sesumírovat a vyjádřit je před ostatními. Ale je pro společný život dobře, když se o druhém dozvím něco víc, co bych se jinak nedozvěděl.

No ale jako je to i v rodinném životě, někdy se člověk domů prostě netěší a na ostatní se neusmívá. I když těch případů je u mě naštěstí menšina.

Ten základní vztah nemá zasvěcená osoba s komunitou, ale s Bohem. V kontemplativních řádech se tomuto vztahu věnují mnoho hodin denně. Kolik hodin mají na modlitbu a četbu salesiáni? Jsou přitom spíš spolu, nebo každý sám?

Salesiánská modlitba je spíše společná, i když vztah k Bohu má každý z nás samozřejmě osobní. Ale Boha můžu vnímat i v jednotlivých spolubratrech, v celém našem řeholním společenství, v práci, kterou právě vykonávám. Právě o spojení modlitby a práce se Don Bosco snažil. Abych se nemodlil jen na klekátku, ale i tou svou činností, celým životem. 

Zmínil jsi, že salesiáni rádi společně slaví. Jaká oslava tě čeká v nejbližší době, na kterou se hodně těšíš?

Hned teď po neděli v úterý budu prožívat duchovní obnovu, na které se sejde celá naše komunita. Další podobné setkání mě čeká o víkendu o týden později - to máme zase sraz všichni salesiáni-nekněží. No a začátkem listopadu slavíme narozeniny několika příbuzných v mé rodině. Tahle setkání jsou pokaždé takovou malou oslavou, protože můžu být s lidmi, se kterými je mi dobře. A je jedno, jestli mě s nimi spojuje pokrevní příbuzenství, nebo stejná spiritualita a Don Bosco.