Přesně před rokem, v měsíci říjnu, měla premiéru inscenace Hrdinky?!, určená jak slyšícímu, tak neslyšícímu publiku. Za tímto unikátním divadelním projektem stojí Divadelní spolek OUKEJ. Kolektiv vznikl z potřeby podporovat kreativní a pedagogické aktivity studentů a absolventů ateliéru Divadlo a výchova pro Neslyšící na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Tentokrát se jejich divadelní příběh věnuje skutečné historické události – obdivuhodnému životu hluchoslepé Helen Keller a její věrné učitelce Anne Sullivan, která se stala klíčovou postavou v Helenině životě.

Spolek se věnuje tvorbě divadelních vystoupení s neslyšícími a slyšícími umělci, podpoře neslyšících dětí v inkluzivním vzdělávání a propagaci českého znakového jazyka. Kromě divadelních představení organizuje workshopy zaměřené na dramatickou výchovu, vytváří výukové materiály a usiluje o překlenutí komunikační bariéry mezi slyšícími a neslyšícími. V rámci Divadelního spolku OUKEJ působí skupina Hands Dance, specializující se na umělecké tlumočení písní a hudby do českého znakového jazyka.

Když tedy nastala možnost inscenaci Hrdinky?! zhlédnout i v Praze, neváhala jsem. Divadelní spolek OUKEJ vystupoval v rámci ZnakoFestu (festival umění, znakového jazyka a kultury Neslyšících) nejprve na Základní škole pro sluchově postižené v Holečkově ulici, a pak večer v divadle Gong. Některá divadelní díla se dotknou divákova srdce tím způsobem, jakým se člověk nikdy nevyjádří slovy. Představení Hrdinky?! od Divadelního spolku OUKEJ mezi taková díla bezesporu patří.

Hrdinný příběh Helen Keller a Anne Sullivan

Proč právě Hrdinky?!? Helen Keller byla, je a bude hrdinkou nejen světa neslyšících, ale také nevidomých. Byla celosvětově známou americkou spisovatelkou, aktivistkou, cestovatelkou, lektorkou a první hluchoslepou osobou, která vystudovala Harvardovu univerzitu. O zrak a sluch zcela přišla v útlém věku v devatenácti měsících po meningitidě. Když jí bylo sedm let, přišla k nim do rodiny o čtrnáct let starší učitelka, kterou jim přes lékaře doporučil známý Alexander Graham Bell, jenž tehdy pracoval s neslyšícími dětmi. Nebudu přehánět, pokud budu konstatovat, že to byl anděl strážný v podobě Anne Sullivan. Anne byla slyšící, avšak též zrakově postižená. Stala se nejen Heleninou mentorkou, průvodkyní, ale také celoživotní přítelkyní. Pomohla Helen najít cestu ven z její zoufalé izolace. Než se obě staly známými, byla Helen nezkrotnou dívkou v důsledku frustrace z nemožnosti komunikovat s okolím. Několik měsíců po setkání s Anne nevidomá a neslyšící Helen napsala svůj první dopis. Anne ji svou pílí a trpělivostí ze světa „bezjazyčí a nevědomí“ doslova zachránila. V deseti letech se Helen začala díky Anne učit i mluvit.

Ve speciálním divadelním zpracování vás dvě herečky - jedna neslyšící, druhá slyšící - provedou skutečnými událostmi, kde se dívka bez sluchu a zraku učí základním věcem seberozvoje, sebeobsluhy a komunikace. Díky pohybovému divadlu, výtvarným technikám a českému znakovému jazyku se vám přiblíží různé formy komunikace včetně Braillova písma pro nevidomé. Mohou vás také motivovat svou neuvěřitelnou odhodlaností k překonávání nejrůznějších životních výzev. Inscenace byla inspirována knihou Jindry Jarošové Via Lucis.

Divadelní spolek OUKEJ, který má za sebou řadu kvalitních inscenací a vzdělávacích projektů zaměřených na neslyšící, tímto dílem ukázal komplikovanost a zároveň krásu komunikace mezi hluchoslepou dívkou a její slyšící učitelkou, která byla též zrakově postižená. Toto spojení je umocněno i výbornou spoluprací mezi neslyšící herečkou Veronikou Slámovou, která skvěle ztělesňovala sluchově i zrakově postiženou Helen Keller, a slyšící herečkou Šárkou Šildovou, reprezentující Heleninu učitelku Anne Sullivan. A jak je představení přístupné neslyšícím divákům? Veronika celé dění a promluvy obou aktérek znakovala v českém znakovém jazyce, zatímco Šárka své i Veroničiny promluvy paralelně tlumočila do mluvené češtiny.

Již od počátku mě inscenace Hrdinky?! vtáhla do světa komunikace a zápasu se světem, kdy je vám upřena pro většinu lidí tak „běžná“ schopnost vnímat zvuky i věci kolem sebe. Ačkoliv jsem sama neslyšící od narození a slavné motto hluchoslepé Helen Keller - „Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí“ - považuji za maximálně výstižné a pravdivé, tento divadelní počin mi poskytl mnohem hlubší vhled do významu těchto slov.

Průběh představení byl obohacen o řadu výtvarných prvků a technik. Loutka v životní velikosti, která symbolizovala malou Helen, je mistrovským kouskem japonské výtvarnice Yumi Mráz Hayashi a přidává inscenaci další rozměr. Její dospívání, stárnutí a celková proměna v průběhu představení, když je vyměněna za již dospělou Helen, má očekávaný emoční dopad na diváky.

Během představení mne několik scén zcela pohltilo a přivedlo k hlubokému zamyšlení. Jedním z těchto okamžiků byla unikátní komunikace mezi učitelkou a žákyní, která překračovala běžné hranice. Nejednalo se jen o jednoduchou dotekovou prstovou abecedu; diváci byli svědky neobvyklé metody tadoma, kdy osoba „čte“ ze rtů skrze jemné dotyky prstů. Tento moment byl svědectvím o tom, jak daleko jsme schopni zajít v našem odhodlání porozumět druhým, až k hranicím našich schopností.

Ti, kdo příběh znají a vědí o zrakovém postižení Anne Sullivan, si mohou všimnout i detailů její životní cesty a komunikace. Pokud někdo není obeznámen s celým příběhem Helen Keller, tento aspekt by mohl zůstat ve stínu. Naštěstí jsem byla s příběhem dobře seznámena a mohla tak naplno ocenit všechny vrstvy tohoto představení.

O inscenaci „Hrdinky?!“ nemohu mluvit jinak než s hlubokým dojetím. Tyto dvě ženy, skutečné hrdinky, společně prošly téměř půlstoletím. V jednom z nejintenzivnějších okamžiků, kdy Anne na sklonku svého života, oslabená nemocí a již zcela slepá, ležela v posteli, ji jeden návštěvník prosil: „Učitelko, musíte se zotavit. Bez vás by Helen byla ztracená.“ Anne odpověděla: „To by ale znamenalo, že jsem naprosto selhala.“ Po její smrti Helen Keller svou další činností prokázala, že Anne neselhala. Tento dojemný životní příběh nám ukazuje, jak divadlo může propojit zdánlivě odlišné světy a představit komunikaci jako most k porozumění. Inspirativní dílo pod režijním vedením profesorky Zoji Mikotové nás zve do světa, kde se s odvahou čelí překážkám, kde odhodlání kráčí ruku v ruce s pevnou vůlí a pílí a kde nad tím vším kraluje síla přátelství. Řečeno slovy Helen Keller: „Kráčet s přítelem tmou je lepší, než kráčet za světla osamocen."  

Autorkou textu je Ivana Hay, neslyšící výtvarnice, učitelka a redaktorka; fotografie pocházejí z archivu Divadelního spolku OUKEJ.