Každý, kdo nějakým způsobem hospodaří, ví, že by měl své účetnictví udržovat v rovnováze. Výdaje by měly odpovídat příjmům. Utratit můžeme jen to, co jsme nějak získali – ať už jsem si to vydělali prací, zdědili nebo dostali darem. Pokud utrácíme na dluh, měli bychom vědět, jak ho plánujeme splatit. Když si to neohlídáme, můžeme se dostat do velkých potíží. Spoléhat se, že to za nás někdo vyřeší, se nevyplácí.

Zdroj: Flickr

Když jde o druhé, máme rádi spravedlnost. Druhý by měl mít účty v pořádku. A zvlášť by neměl nic dlužit nám. Pokud nám ublížil, měl by se omluvit. Pokud nám uškodil, měl by škodu nahradit. A jestli nás urazil, měl by se kát nejlépe v celostátním médiu. Když jde o nás, máme rádi své dobré srdce a vstřícnost. Samozřejmě, že jsme ochotni odpustit. Rozhodně alespoň jednou. Petr v dnešním evangeliu velkoryse nabízí sedm odpuštění pro jednoho člověka. Sedm, to je číslo plnosti a je to i něco, co člověk zvládne registrovat. Přejít sedm zranění, to už je přece hodně. Je to maximum, které lze unést, aby se člověk nestal submisivním masochistickým otloukánkem. Ukázat svou duševní sílu, svou laskavost, to je fajn. Nechat ze sebe dělat blbce, to by bylo špatně, to je snad jasné. A také nezapomínejme, že ty účty by pak byly nevyrovnané. Je třeba nějaká rovnováha. Já se snažím dělat všechno dobře, nikomu neubližovat, a takové odpuštění přeci jen stojí duševní sílu. Když budu pořád vstřícný k druhým, vyčerpám se, nebudu mít kde brát, zhroutím se, zahořknu… To přece nechceš, Pane, že ne? Nabízím sedm odpuštění na hlavu, to je maximum, a doufám, že to oceníš.

Odpouštět opakovaně stojí sílu. Chce to zvláštní rozhodnutí ke vstřícnosti. Stará pravidla i naše vnitřní puzení velí na ublížení reagovat trestem. Oko za oko, zub za zub, na šlápnutí na nohu reagovat alespoň zavrčením, a pokud jsi mě pomlouval, mám právo na tobě v pátek večer v hospodě nenechat nit suchou. Přece si to nedám líbit. Odpuštění je projevem dobré vůle. Opakované odpuštění je projevem velmi dobré vůle. A Ježíšovi nestačí. Ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát! Nepočítej svou vstřícnost, neopájej se svou velkorysostí. Prostě odpouštěj. Teď, zítra, pořád. I kdyby to byl stále ten jeden zlotřilec. Odpuštění nikdy není dost.

„A jak se pak ten člověk dozví, že něco dělá špatně?“ ptáme se rozhořčeně. Přece cílem je, aby se všichni chovali dobře. A když budu odpouštět, tak ten člověk nemá důvod se chovat lépe. Nepodporujeme náhodou tím odpouštěním zlo na světě? To přece nejde! Ježíš ale nemluví o (ne)zastavování zla. Nemluví o tom, že si máme nechat ubližovat, nebo dokonce nechat ubližovat někomu jinému. Odpuštění neznamená souhlas, odpuštění znamená nezapočítávání do našeho účetnictví. Odpuštění nesvazuje ruce k akci. Odpuštění osvobozuje od upachtěného počítání sloupečků a stresu, že mi docházejí síly a jsem za hlupáka.

V podobenství dnešní neděle vystupuje člověk, který si půjčuje a který půjčuje jiným. Jeho sloupečky nejsou vyrovnané. Zatímco půjčuje normální částky, takové ty na rekonstrukci bytu nebo koupi slušného auta, sám dluží částku, která neodpovídá vůbec ničemu, co si dokážeme představit. Částku mnohonásobně přesahující státní rozpočet. Prostě „moc moc moc“. I kdyby se rozkrájel, nemohl by to zaplatit. Musel doufat, že to po něm nikdy nikdo nebude chtít. Jenže ouvej, věřitel se ozval a dluh chce zpátky. Dlužník logicky prosí o milost – a dostane ji. Neodnese si z toho ovšem radost, že je volný, ale myšlenku, že by šla provést revize účetních knih a sehnat, co se dá. Ne na zaplacení vlastního dluhu, to je nereálné, a navíc to ani není třeba, jeho dluh je odpuštěn, ale prostě pro pořádek. A když jeho dlužník prosí o milost, touha po spravedlnosti zvítězí nad sdílením radosti. Dlužíš, tak plať.

Samozřejmě se můžeme opájet pocitem uspokojení, jak se snažíme, jak se modlíme, Písmo studujeme, partnera nepodvádíme, děti do kostela vodíme, na dobré účely přispíváme a pečeme štrůdl na farní kafe. Ani ty hezké šaty nebo nové lyže jsme si nekoupili, protože nejsme rozmařilí. Jenže sloupeček toho, co jsme nezaslouženě dostali a každý den dostáváme, to nějak nedokáže vyrovnat. Dluh je… nepředstavitelný. Svými silami ho nikdy nedokážeme zaplatit. Když jsme ale tolik dostali, naše prostředky by nám neměly dojít. Vždyť nečerpáme z toho, co dostáváme od lidí, ale co dostáváme od nebeského Věřitele. Pokud disponuji miliardami, ztráta pár set tisíc mě nemůže ohrozit. Pokud si tedy nevedu dvě oddělená účetnictví: my dva, Pane, a pak já a celý ten hrozný, nespravedlivý svět.

Dostáváme tolik, že se nikdy nemůžeme dostat do červených čísel. Nemusíme se po večerech potit nad sloupečky a hledat, z koho vyrazit alespoň pár tisíc, na které máme nárok. Můžeme rozdávat a nikdy nám nedojdou zdroje. Jen musíme spojit své účetní knihy do jedné. A ušetřenou energii můžeme vložit do představy, že i ten druhý je dlužníkem nekonečně bohatého a štědrého Pána… a do potlačení své touhy nahlížet do jeho účetních knih. Do snahy přát mu, ať se nebojí prosit o odpuštění dluhu a ať i jemu – bez ohledu na to, jak strašně protivný a zlý je to člověk - je celý dluh smazán.

 

 

24. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Sir 27, 33-28, 9 ( řec. 27, 30-28, 7 )
Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit.

Čtení z knihy Sirachovcovy,
    Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?
    S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?
    Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, ( vzpomeň ) na hnilobu a smrt a dbej přikázání!
    Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, ( vzpomeň ) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!

Žl 103 ( 102 ), 1-2. 3-4. 9-10. 11-12 Odp.: 8
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 14, 7-9
Ať žijeme nebo umíráme, patříme Pánu.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
    Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.

EVANGELIUM Mt 18, 21-35
Neříkám ti, abys odpustil nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.

Slova svatého evangelia podle Matouše.
    Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
    Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
    Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
    Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
    Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte."