„To je jeho věc!“ může znamenat jak to, že někomu nechceme pomoci radou, protože si myslíme, že máme dost vlastních starostí, tak to, že druhému přiznáváme autonomii, že důvěřujeme jeho svědomí a nechceme strkat nos do toho, do čeho nám nic není. Zároveň to, že máme dost svých starostí, můžeme myslet i tak, že máme dost práce sami se sebou, s tím, abychom dělali, co dělat máme, a že se nepovažujeme za soudce nebo učitele druhých lidí.

Balancujeme mezi těmi dva významy neustále. Je sledování druhého a hodnocení jeho činů projevem zájmu a lásky, nebo je to vyvyšování a překračování hranic? Co všechno zahrnuje respekt k druhému a co už je lhostejnost? Podle čeho se dá rozlišit, jestli jsme starostliví, nebo vlezlí?

Pravidel, která obnáší život křesťana, je moc. A mnohdy se zdá, že si navzájem protiřečí. Nemáme žádný návod, kde by bylo jednoznačně popsáno, že za takových a takových podmínek máme udělat to a to. Máme spoustu příběhů, spoustu vět, které vyznívají různě podle toho, jak moc je vytrhneme z kontextu. Víme, že Ježíš prohlašuje, že nepřišel zrušit jediné písmenko ze Starého zákona, a také víme, že jeho současníci měli pocit, že porušuje snad každé pravidlo, na které si vzpomněli. I když dělá něco tak krásného, jako je uzdravení nemocného, tak to dělá v sobotu nebo uzdravuje pohana nebo se přitom rouhá a tvrdí, že má moc odpouštět hříchy.

Když mluví Ježíš o lásce, zní to krásně. Je snadné být dojatý. Láska, to je pro nás intenzivní cit a spousta emocí. Je to stav, který mnohé omlouvá. Milovat někoho je vysvětlení pro specifické chování. Méně po něm chtít, snadněji mu odpouštět, nebýt docela spravedlivý k ostatním… Když pak Ježíš řekne „Vždyť přikázání 'nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý', a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'“, chápeme to tak, že stačí druhého milovat (mít s ním spojeny pozitivní emoce) a ty konkrétní pokyny už není potřeba řešit. Hlavní je, že lidi kolem sebe milujeme!

Skutečnost, že i ty emoce dokážeme cítit jen v speciálních okamžicích v kostele a možná ještě při večerní modlitbě, méně už ráno v natřískaném autobuse nebo během pracovní porady, nechme stranou. Ježíš neříká, že cizoložit a krást není takový problém, pokud to děláme z lásky. Říká, že všechna ta konkrétní přikázání jsou shrnuta v přikázání lásky. Tedy, že nemá smysl je dodržovat ze strachu z trestu nebo potřeby dělat vše, co je správné, ale že důvodem i cílem má být láska. Přikázání má smysl dodržovat, protože je to projevem lásky, a protože při jejich dodržování se lásce nejlépe daří. Té lásce, která se neomezuje na emoce, ale která obsahuje i odpovědnost.

A o odpovědnosti za bližní dnes Ježíš mluví také. O tom, že není „jeho soukromou věcí“, když někdo pravidla překračuje. Jestliže ho máme rádi, jestliže nám na něm záleží, nemůžeme si říct, že nám do toho, jak žije nebo co říká, nic není. A pokud myslíme, že máme svých problémů dost, je na místě dát svému okolí najevo, že jeho péči také sneseme. Tuhle službu si máme prokazovat navzájem, a s pokorou a vděčností ji přijímat.

Ježíšem doporučovaný postup je rozhovor ve dvou, když to nepomůže, tak v malé skupince, a teprve když ani tohle na dotyčného nezapůsobí, pak v celém společenství. Jestliže chceme druhého respektovat, nemusíme to dělat odvracením tváře od jeho chování, ale zachováním popsaného postupu. Ježíš na první místo nestaví pečlivé probrání situace druhého člověka s přáteli za jeho zády, ani rychlé donášení církevní vrchnosti. Pokud jsi tak dbalý dodržování zákonů, že vidíš, že druhý jedná špatně, a pokud jsi motivován láskou, překonej nechuť a jdi za tím člověkem. Mluv s ním – třeba zjistíš, že jsi se spletl, že věc není taková, jak se ti zdála. Pokud ti to za to nestojí, tak to pusť z hlavy. Jestli to nejsi ochotný říct tomu, koho se to bezprostředně týká, neříkej to ani nikomu jinému. Teprve, když s tím člověkem promluvíš a potvrdíš si, že je to opravdu špatné a že na to sám nestačíš, pozvi si jednoho dva lidi, aby s tím člověkem promluvili s tebou. Nenajdeš nikoho, kdo by to považoval za tak vážné? Možná to tak vážné není, pokud nemůžeš sehnat ani jednoho člověka, který na to má stejný názor jako ty. Teprve, když ten člověk odmítne i domluvu skupiny svých přátel, je čas obrátit se na společenství. Chování jednotlivce se celého společenství týká, společenství má všem svým členům poskytovat podporu – logicky zvláště těm chybujícím.

Může nám to znít jak buzerace, jako udavačství. To mám hodnotit činy druhého a někomu to hlásit? Můžeme ale pozornost otočit: já se mám starat o druhé, protože jsem členem společenství. Tedy také oni se mají starat o mě. Otřeseme se ještě víc – to mám snést, že za mnou někdo bude chodit a kárat mě? Zkusme to: Dokážu si představit, že když mě někdo napomíná, dělá to z lásky? Umím napomenutí s vděčností přijmout? Dokážu si o ně říct? Hnedle máme program na mnoho dní, měsíců i let.

Jsou to dvě strany jedné mince. Nemůžeme platit jen polovinou. Že Ježíš neprosazoval dodržování zákonů pro zákony samé, to víme. Měl s tím dost problémů. Motivací našeho jednání má být láska. Odpovědnost za naši společnou cestu. Napomínat někoho, v kom nevidím milovaného syna Božího, nemá smysl. Napomínat někoho, pokud sám nejsem ochoten napomenutí přijmout, nemá smysl. Jdeme spolu. Nic není úplně soukromá věc – můžeme si navzájem pomáhat. Cílem není dodržovat všechna pravidla. Cílem je dodržovat všechna pravidla, protože se díky tomu daří lásce mezi námi.

 

 

23. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Ez 33, 7-9
Nebudeš-li bezbožnému domlouvat, jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Čtení z knihy proroka Ezechiela.
Toto praví Hospodin:
    "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš slovo z mých úst, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: 'Zemřeš!' a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš."

Žl 95 (94), 1-2. 6-7b. 7c-9 Odp.: 7c-8a
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy:"
Odp.

2. ČTENÍ Řím 13, 8-10
Naplněním zákona je láska.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
    Nebuďte nikomu nic dlužni - jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání 'nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý', a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'
    Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.

EVANGELIUM Mt 18, 15-20
Dá-li si říci, svého bratra jsi získal.

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby 'každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků'. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.
    Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.
    Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."