Mnoho maminek řeší, jak a kde budou rodit, aby mohly být neustále se svým miminkem. Pak jsou ale také maminky, které se o své děti nemohou nebo nechtějí postarat a jejich děti po porodu končí v kojeneckých ústavech. Na škodlivost lékařského ošetření dítěte bez dohledu matky mohou být názory různé, na destruktivním vlivu ústavní péče se asi všichni shodnou. Aby do ní miminka vůbec nemusela, vznikla pěstounská péče na přechodnou dobu, kdy novorozené dítě putuje rovnou do rodiny, která se o něj stará, dokud soud nerozhodne, ve které rodině bude moci žít dlouhodobě. Karla Tomisová takovou profesionální pěstounkou je. Aktuálně se stará o dvojčátka s pořadovým číslem třináct a čtrnáct. To ale nejsou všechny její děti. 

Na skautské akce často jezdíš s manželem a karavanem a miminkem v kočárku. Každý rok s docela malým miminkem, ale ne se staršími odrostlými dětmi. Kdo tě potká jednou, myslí si, že se ti nedávno narodilo dítě. Kdo tě potkává častěji, ví, že nerodíš každý rok, ale jsou ti ty děti svěřovány na přechodnou dobu, než se pro ně najde dlouhodobý pěstoun. Z pohledu mnohých děláš tu nejtěžší práci – staráš se o děti, které ještě nemluví, které je třeba mnohokrát denně krmit a přebalovat a s kterými není žádná pořádná legrace. A nešla jsi do toho proto, že bys nemohla mít vlastní děti, ty jsi věděla moc dobře, co péče o malé děti obnáší. Jaká je tvá „vlastní“ rodina a co tě přivedlo k myšlence udělat z ní domov pro děti, které se svojí maminkou být nemohou?

S manželem jsme se poznali, když nám bylo patnáct let. Už tehdy jsme plánovali velkou rodinu a také jsme plánovali, že si vezmeme do naší rodiny i děti, které to štěstí neměly a musejí vyrůstat bez rodičů. Postupně se nám narodily tři děti a mezi ně jsme přijali tři děti z kojeneckých ústavů. Tyto děti k nám přicházely v žalostném stavu, s různými deprivacemi a už tehdy jsme si říkali, že kdyby se dalo něco dělat pro tato miminka, tak že bychom do toho šli. Během té doby, než nám děti vyrostly, se pěstounská péče na přechodnou dobu stala zaměstnáním, takže pro nás to byla jasná volba. 

Kolik tedy bylo vašim dětem, když jste si vzali z kojeneckého ústavu první miminko? Jak na to takhle malé děti reagují? Byli jste připraveni své plány změnit, kdyby se ukázalo, že to vašim dětem hodně vadí? Případně, že nebudete mít na svoje děti dost kapacity? Předpokládám, že obavy z reakce vlastních dětí a z toho, že na ně budou mít rodiče méně času, budou zásadními důvody, proč se někdo do pěstounské péče nepustí.

Jako první přišla do naší rodiny Katka. V té době jsme měli dvě děti - čtyřletou Marušku a ročního Františka. Katka měla tři roky a stala se skvělou kamarádkou pro našeho Františka. Úžasně si rozuměli. S Maruškou si začaly více rozumět, až byly holky starší. Vždy jsme se dětí ptali, zda by chtěly dalšího sourozence, a nikdy jsme od nich neslyšeli, že už nás je dost nebo něco takového. Vždy se na dalšího sourozence velmi těšily. Určitě je důležité, aby v tom byla zajedno celá rodina. 

Teď jsi profesionální pěstounka na přechodnou dobu. Některé z dětí máte adoptované, nebo v dlouhodobé pěstounské péči?

Maruška, František a Toník se nám narodili, David je adoptovaný, Katka a Jeník jsou v pěstounské péči. Formu náhradní rodinné péče jsme si nevolili, prostě jsme děti přijímali i s tím, jaká forma péče zrovna u nich byla možná. 

Měli jste před přijetím prvního dítěte nějaké obavy, nebo naopak pozitivní očekávání, která se nenaplnila? Co vás na životě s dětmi, které neměly lehký start života, nejvíc překvapilo?

Měli jsme obavy. Lidé nám říkali různé katastrofické scénáře, které nás s přijatými dětmi mohou potkat. Dokonce i sociální pracovníci a psychologové nás různě "strašili", asi aby nás odradili. Byli jsme hodně mladí, bylo nám třiadvacet let, když jsme si podali žádost o první dítě. Říkali jsme si, že je to takový "skok do tmy". Ale šli jsme nakonec do toho s tím, že chceme udělat těmto dětem hezké dětství a ostatní že nebudeme řešit. A co nás nejvíce překvapilo? Asi to, že se katastrofické scénáře nenaplnily. 😀 Všechny tři přijaté děti nám dělají radost. Určitě to s nimi vždy nebylo lehké, prožili jsme i náročné období, ale máme se rádi. 

Předpokládám, že s tímhle přístupem jste nežádali jen o modrooké zdravé blonďáky. Snažili se toho příslušní pracovníci využít a najít u vás domov pro děti, které by jinak neměly šanci ho najít?

Tím, že jsme souhlasili s přijetím romských dětí, tak pro nás měli dítě vždy velice brzy. Ano, snažili jsme se dát domov dětem, které by asi moc šancí na umístění v rodině neměly. 

Museli jste se potýkat s nějakými zásadními obtížemi u přijatých dětí? Ať už kvůli zdravotnímu stavu nebo něčemu jinému?

Přijaté děti se moc dobře neučily ve škole, takže bylo s nimi náročnější doučování. Všechny byly hudebně a sportovně nadané, proto jsme je vozili do hodně kroužků, což bylo časově náročné. A náročné bylo někdy zvládat jejich temperament.

Tyhle starosti mají mnozí rodiče i s vlastními dětmi. :-) Někdy si říkám, že možná u osvojených může mít člověk větší trpělivost, protože ví, že tam hraje roli víc faktorů, zatímco u vlastních se děsí, jestli nejsou třeba po něm. :-) Na druhou stranu třeba sousedé mohou být na osvojené děti přísnější, mohou mít hloupé poznámky… Jak přijalo vaše okolí, že máte tolik dětí a že to nejsou vždycky tiché putičky?

Psychologové nás připravovali na to, že lidé kolem nás mohou reagovat na přijetí cizích dětí do naší rodiny různě. Že dokonce mohou mít výčitky svědomí, že oni si děti do péče nevzali a proto třeba budou mít negativní poznámky apod. My jsme se asi s nějakým opravdu negativním přístupem moc nesetkali. Naše široká rodina děti všechny přijala moc hezky. Spíše děti ve škole to neměly jednoduché. Spolužáci se jim často posmívali, že jsou černí apod. Taky k nám děti přišly z ústavní péče a přinesly si různé deprivace, především poruchu attachmentu. S tím ve škole moc zkušeností neměli a tak nás posílali do psychologických poraden, ale žádný "papír" jsme nikdy nedostali. Děti prostě nespadaly do žádné kolonky a učitelé moc nevěděli, jak k nim přistupovat. 

Změnilo se to od té doby? Vím, že své aktuální svěřence už do školy nedoprovázíš, ale sleduješ nějak vývoj v tomto směru? Jsou učitelé informovanější a otevřenější individuálnímu přístupu k dětem?

Určitě se učitelé s poruchou attachmentu už setkávají častěji, protože i obecně je to už rozšířenější pojem. Psychologové umějí tuto poruchu rozeznat, ví se, jak se projevuje, ale jak s tím pracovat dál a jak toto případně léčit, to je u nás ještě málo rozšířené. Myslím si, že je potřeba věnovat hodně času při hledání vhodné školy i učitele pro takové dítě. My jsme nakonec děti dali do menší školy ve vzdálenější vesnici právě proto, že byli ochotni přistupovat k našim dětem individuálně. 

Co vám naopak pomáhalo? Měli jste podporu široké rodiny? Našli jste přijetí a pochopení třeba ve farnosti nebo v nějakém kroužku, kde vaše děti dokázali ocenit?

Velice nám pomáhala naše rodina. Nejen tím, že krásně přijali naše děti, ale i třeba hlídáním nebo můj tatínek mi pomáhal vozit děti na kroužky. Taky ve skautu měly naše děti své místo. Tam je přijímali takové, jací jsou. Díky tomu mají naše děti spoustu zážitků z táborů a výprav a naučili se mnoho dovedností, které by třeba jinde nezískali. A my s manželem jsme vždy byli velmi vděční skautským vedoucím, protože díky táborům a výpravám jsme mohli být aspoň chvíli sami bez dětí a věděli jsme, že je o děti dobře postaráno.

Někdy se vám povedlo mít na skautské akci všech šest dětí najednou? To je skoro zázrak a chápu, že takové dny jsou velmi osvěžující. Kde ještě jste čerpali energii, když bylo potřeba? Takhle velká rodina aso potřebuje dobře ohlídanou psychohygienu?

Ano, několikrát se nám povedlo, mít všech šest dětí najednou na táboře nebo na výpravě. To byl opravdu pro nás úžasný čas, jeli jsme většinou s manželem někam na dovolenou. Jinak jsme využívali čas pro sebe vždy, když děti večer spaly. Šli jsme třeba hrát tenis nebo volejbal, nebo jsme chodili do společenství manželů, hráli jsme stolní hry nebo po večerech přestavovali náš dům a až byl celý hotový, tak jsme se rozhodli postavit nový, protože už jsme se do něj nevešli. 😀 Většinu prací jsme právě dělali večer, když šly děti spát. To nás hodně bavilo a spojovalo. A nejvíce nás bavilo plánovat naše dovolené. Koupili jsme si malý obytný přívěs a s ním jsme jezdili nejprve po ČR a pak po Evropě. Už tak od září jsme začínali plánovat zase další dovolenou na příští rok, tím jsme hodně žili. 

Na akcích je vidět, jak jste sehraný tým. Bez kvalitního vztahu mezi vámi by to asi dělat nešlo. Jaké zaměstnání má tvůj manžel? Ty jsi stihla mezi dětmi chodit i do práce? Jakou školu jsi vystudovala? Hodí se ti nějak při nekonečné péči o děti?

Manžel pracuje v jedné IT firmě. Hodně času musel trávit v práci, když byly děti malé. To mi bylo hodně líto, ale bylo to tehdy potřeba, jinak bychom se neuživili. Já jsem před první mateřskou dovolenou pracovala jako ošetřovatelka v Charitě. Vystudovala jsem gymnázium a pak rok na zdravotní škole. Obě školy mi hodně daly, využívala jsem znalosti z gymnázia při učení se s dětmi a znalosti ze zdravotní školy byly k nezaplacení. Vždy, když byly děti nemocné, když se stal nějaký úraz, když jsem potřebovala se zorientovat v lécích a různých kontraindikacích, byla jsem velmi vděčná, že v tom mám nějaký přehled. 

A nemrzelo tě někdy, žes nedělala “kariéru”, nebo že prostě nemáš nějaký svůj svět, na rodině nezávislý? Hodně matek to potřebuje i během krátké rodičovské dovolené, a ty se dětem věnuješ… kolik vlastně let?

Jsem doma třicet let. 😀 Ano, někdy mi to přišlo líto. Říkala jsem si, že kdybych neměla tak brzy velkou rodinu, byla bych asi lékařka. Medicína mě velmi lákala. A byly chvíle, kdy mě naše pubertální děti vytáčely, a tehdy jsem si i říkala, že jsem měla raději dělat kariéru ve zdravotnictví. V tomto období jsem začala skautovat a právě toto byl můj svět na rodině nezávislý. Vedla jsem chlapecký skautský oddíl a myslím si, že mi to právě pomohlo překonat ty nejnáročnější roky, kdy všechny děti postupně byly v pubertě. Teď jsem právě oddíl předala a chystám se si dodělat zdravotní vzdělání. Přihlásila jsem se do školy, ráda bych vystudovala diplomovanou dětskou sestru, takže pokud to zvládnu s mým zaměstnáním pěstounky, tak nakonec dojde i na mé dávné sny. 😀

Tuhle zkušenost mám také, přijdeš na schůzku, řekneš “Vyndejte si uzlovačku,”... a ony to ty děti udělají! Doma bych to řekla pětkrát a udělalo by to možná jedno. :-) Velké osvěžení. Jak se ovšem profesionální maminka dostane k vedení chlapeckého oddílu? 

To je zvláštní příběh. Vozila jsem naše děti na skautské schůzky a výpravy hlavně proto, že jsme tím měli hlídání a ještě jsme si říkali, že se ve skautu snad děti nezkazí a něco nového se i naučí. Prostě kroužek jako každý jiný. Do oddílu chodili všichni ministranti z naší farnosti, ale skautští vedoucí nebyli praktikující věřící. Proto jsme s maminkami ve farnosti řešily, jak to změnit. Nic nás nenapadlo, tak jsem navrhovala, že bychom se mohly za ty vedoucí ve skautu modlit, aby našli víru. Všichni se mi smáli, protože hlavně ten vedoucí oddílu byl ateista jako poleno. 😉 Já jsem se tedy začala za něho modlit sama. No a začaly se dít věci. On si začal se mnou dopisovat mailem, ptal se na různé otázky týkající se víry, no a nakonec to dopadlo tak, že se stal křesťanem. Já jsem jeho kmotra. On mi zase postupně ukazoval, že skaut není jen zábavný kroužek pro děti. Velice mě oslovily skautské ideály a já jsem se stala skautkou. Před tím, než jsem složila skautský slib, jsem chtěla poznat, jak to chodí v oddíle a taky prožít nějakou skautskou formaci. Je pochopitelné, že jsem se nemohla zařadit mezi vlčata ani skauty, ale začala jsem pomáhat ve vedení oddílu. Postupně odešli vedoucí na školy, někteří se oženili a ve vedení jsme zůstali jen ten můj kmotřenec a já. A on mi časem vedení oddílu předal. 

Jak velké byly vaše děti, když ses stala profesionální přechodnou pěstounkou? Reagovala jsi na situaci, která takové “povolání” umožnila, nebo bys něco podobného třebas s menší podporou od státu dělala tak jako tak?

Nejstarší Maruška měla tehdy dvacet let a nejmladší Toník deset let. Děti jsme na toto moje zaměstnání dlouho připravovali, asi tři roky jsme museli i s dětmi absolvovat různá psychologická šetření - testy, pohovory, psycholog u nás doma, sociální pracovnice několikrát na šetření u nás apod. Ještě předtím, než se tato práce stala zaměstnáním, měli jsme s manželem zpracovaný takový projekt, který jsme nazvali "Z náruče do náruče". Chtěli jsme se starat právě o taková opuštěná miminka v ústavní péči. Představili jsme na kraji náš projekt a oni nám řekli, ať počkáme pár měsíců, že se chystá pěstounská péče na přechodnou dobu, kterou bude možné dělat jako zaměstnání. 

To je krásné, když se něčí ideály potkají s tím, co stát chystá. To se nestává často. :-) Kolik dětí jste od té doby dostali na starost?

V této době máme v péči dvojčata a to je naše třinácté a čtrnácté dítě. Z toho bylo sedm děvčátek a sedm chlapečků. Takže vyrovnaný stav. 😉

Čtrnáct dětí za kolik let? 

Za deset let. Nejstarší chlapec už je ve čtvrté třídě. 

Předpokládám, že děti vám nevyměňují mezi dveřmi, takže většinu dětí máte asi půl roku? 

Ano, nejkratší doba je tak půl roku, nejdelší rok. 

Jak se dá adaptovat na to, že dítě je jen “půjčené”, že mu máš nahradit matku, ale zároveň si k němu nemůžeš vytvořit tak silné pouto, protože jakmile mu najdou dlouhodobý domov, odstěhuje se od tebe?

To je asi nejčastější otázka, kterou nám lidé pokládají. Nevím, asi je to nastavením v hlavě. Člověk ví, že to dítě u nás nezůstane, ale když nám ho poprvé ukážou, když ho v porodnici sestřička přinese, vždy se ihned do něj zamiluji, jako by to bylo moje první dítě. Je to vždy moc krásný a vzácný pocit. Neseme si ho domů vždy jako poklad. Vzniká pouto, které se bude muset přerušit. Víme, že to děťátko nakonec ztratíme, ale tady se nehraje o nás, zachraňujeme jeho život. Učíme se tím ztrácet. Všechno v životě nakonec ztratíme, takže je to takový trénink. Takže silné pouto opravdu vzniká. I manžel má ty děti velice rád. On prý se do nich zamilovává vždy tak nějak postupně, to já jedu z porodnice zamilovaná až po uši. 

Nakonec o tom bylo dnešní evangelium, o nutnosti ztrácet. :-) Ovšem když nemusíme, tak raději neztrácíme. Máte možnost zůstat s dětmi alespoň trochu v kontaktu? Vědět, jak se jim daří, uspořádat pro ně jednou za rok na zahradě společnou slavnost?

Ano, jsme téměř se všemi dětmi v kontaktu. Jejich rodiče nám posílají fotky a videa, takže víme, jak se jim daří. Někteří nás i navštěvují, někdy navštěvujeme my je. Společnou slavnost jsme nepořádali. My nemůžeme poskytovat informace o jednotlivých dětech jiným rodičům. 

Je nějaké podobné pravidlo, které vás nepříjemně omezuje? Nebo jsou všechna pochopitelná a snadno akceptovatelná?

Pravidla jsou pochopitelná a asi s nimi nemáme problém. Co nás nejvíce omezuje? Asi to, že nikdy nevíme, jak dlouho u nás dítě zůstane a kdy budu čerpat dovolenou. Tedy vůbec se nedá nějaká dovolená dopředu plánovat. A my to cestování máme tak rádi! Toto nás tedy mrzí, ale nedá se s tím nic moc dělat. Většinou to závisí na soudech, jak rychle se dítě dostane do nové rodiny. 

Stalo se někdy, že se dítě od vás vrátilo ke své vlastní mamince?

Ano, v jednom případě jsme dítě vraceli zpátky do biologické rodiny. 

A i tahle rodina je s vámi v kontaktu? Bere vás jako někoho, kdo jim pomohl, nebo si vás spojují s úřady, které jim dítě na začátku nenechaly v péči?

To nevíme, s nimi nejsme v kontaktu. 

Píšete si nějaký deník? Miminka si jsou dost podobná a my doma občas váháme, kterou historku jsme zažili s kterým dítětem - a to máme jen čtyři. Dokážete při dvaceti dětech rozlišit, co se vám přihodilo s kterým, a pamatovat si specifika jednotlivých dětí, které u vás byly jen pár měsíců?

Píšu dětem záznam o vývoji a dělám jim fotoknihu. Toto si odnášejí do nové rodiny. Každé dítě je jiné, má svá specifika. Máme pro ně vždy nějaké výstižné přezdívky a na každé vzpomínáme moc rádi. Mým dětem a někdy i manželovi se to už plete, co jsme se kterým dítětem prožili. Ale já si je všechny pamatuji, pro mě bylo každé dítě jiné, originální. Určitě si nepamatuji na všechny zážitky s nimi, ale na ten jedinečný neopakovatelný pocit, který jsem s každým z nich měla, na ten se nedá zapomenout. 

Jak dlouho myslíš, že tuhle práci vydržíš dělat? Dá se cizím miminkům v této míře věnovat až do pozdního věku?

Zatím si myslíme, že se to dá dělat až do důchodu. Uvidíme časem, jak to budeme zvládat. Zatím mě to stále hodně baví a těší. Miminka mě neskutečně nabíjí. Zatím dokážu v noci znovu usnout, když k nim vstávám. Kdybych měla problémy se spánkem, tak se tato práce asi nedá dál dělat. 

To je fakt, že to může pokazit taková “maličkost”. Schopnost usínat dost ovlivňuje i prožívání vlastního mateřství. 

Moc ti, ale hlavně těm dětem a rodinám, do kterých jednou přijdou, přeju, ať ti síly ještě dlouho vydrží a máš možnost ještě mnoha dětem vytvořit krásný začátek života v milujícím prostředí. Díky za vaši práci!

Fotografie pocházejí z archivu Karly Tomisové.