J.R.R. Tolkien: Otec fantasy zemřel před padesáti lety

Narodil se na konci 19. století v horké Jihoafrické republice a stal se významným jazykovědcem. To ale není důvod, proč všichni známe jeho jméno - vdechl život postavám, které miluje každý fanoušek fantasy, stvořil svět s vlastním jazykem, ve kterém se nejeden z nás proháněl ve snech. Dne 2. září uplynulo padesát let od smrti otce fantasy - Johna Ronalda Reuela Tolkiena. 

J. R. R. Tolkien se narodil 3. ledna 1892 v Jihoafrické republice, ve městě Bloemfontein. Jeho otec byl ředitelem tamější banky. John měl jednoho mladšího bratra, Hillaryho. Když mu byly tři, vrátili se z horké Afriky, kde teplota málokdy klesla pod 30 °C, do Anglie. Záhy potom jeho otec zemřel na krvácivou horečku a rodina chvíli bydlela u příbuzných, než zakotvili ve vesnici Sarehole (která je dnes součástí Birminghamu). Tady oba bratři podnikali nejednu výpravu do okolí a příroda Johnova dětství se později promítla do popisů krajiny v jeho knihách. 

Lásku k jazyku u Tolkiena probudila jeho matka, která své syny vzdělávala doma nejen v základech, ale také v latině nebo botanice. Ani ona se ale bohužel nedožila dospělosti svých dětí - zemřela na cukrovku, když bylo Johnovi 12. Ještě předtím ale i se svou sestrou konvertovala ke katolické víře, a to i přesto, že její rodina se proti tomu velmi ostře vymezila. Právě tento zážitek u Tolkiena způsobil, že byl celý život silně věřícím katolíkem, což se projevilo i později v jeho díle. 

Osiřelé bratry vychovával kněz Francis Xavier Morgan z birminghamské oratoře ve čtvrti Edgbaston. Právě okolí nového bydliště, ve kterém se nacházely hned dvě vysoké stavby, Johna inspirovalo při popisu věží v jeho knihách. Od roku 1911 studoval na Oxfordské univerzitě, jak jinak než anglistiku. 

Další inspirace mu přišla, když mu bylo šestnáct - potkal svou Lúthien, Edith Brattovou, kterou si přes všechny překážky v roce 1916 vzal. Až do konce života tvořili šťastný pár a měli spolu čtyři děti, z nichž poslední dcera zemřela loňský rok. 

Právě pro své děti napsal mnoho pohádkových příběhů včetně slavného Hobita aneb Cesty tam a zase zpátky. Tento pohádkový výlet do Středozemě, ve kterém ne tak docela hrdinný hobit Bilbo Pytlík spadne do nechtěného dobrodružství, vyšel v roce 1937. 

”Teď jsi v tom až po krk, Bilbo Pytlíku,” řekl si. ”Šlápl jsi do toho už tu noc při dýchánku a teď se z toho musíš vybabrat a zaplatit za to! Božínku, jaký jsem to byl a jsem blázen!” posteskla si jeho nejméně bralovská část. ”Vždyť nemám naprosto žádnou potřebu pokladů hlídaných drakem, a celá ta hromada zlata by si tu mohla zůstat navěky, kdybych se jenom mohl probudit a zjistit, že tenhle zatracený tunel je moje vlastní předsíň doma!”
Ovšemže se neprobudil, nýbrž pokračoval dál a dál, až za ním zmizela poslední známka dveří. Byl docela sám. (Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky)

Po začátku velké války, té první, vstoupil Tolkien dobrovolně do armády, do pluku lancashireských střelců. Účastnil se bitvy u Sommy, jednoho z nejkrvavějších střetů první světové války. Je nezpochybnitelné, že i tento zážitek, při němž přišel o mnoho přátel a spolubojovníků, měl vliv na jeho pozdější tvorbu. Během bitvy se nakazil zákopovou horečkou a až do konce války byl kvůli podlomenému zdraví v týle, kde také začal psát první knihu, pohádkové příběhy.

V meziválečném období se stal profesorem angličtiny na Oxfordu a stále psal. Jeho příběhy byly inspirovány anglosaskými mýty, pověstmi a folklorem, také se v nich často odrážela symbolika křesťanství. 

V padesátých letech pak vydal své nejslavnější dílo - Pána Prstenů. Do jeho stránek vepsal krajiny svého dětství i strachy své dospělosti a položil tak nevědomky základní kámen jednoho z největších fantasy fanouškovských světů. V knize, která původně neměla být trilogií a stala se jí jen kvůli poválečnému nedostatku papíru, dodnes čtenáři nacházejí potěšení a jsou tací, kteří příběh čtou stále dokola (ehmpětkrátehm). Původně mělo být vyprávění podobně pohádkové jako v Hobitovi, ale postupně temnělo a nakonec se stalo jakousi metaforou druhé světové války, která probíhala po značnou část doby, kdy Tolkien příběh psal. 

Ve Středozemi vytvořil neskutečně kompaktní svět s vlastní mytologií i jazyky a detaily doplnilo vydání Silmarillionu, který sestavil do finální podoby jeho syn Christopher a vydal jej čtyři roky po otcově smrti.

Zajímavý je i původ českého překladu Pána Prstenů - překladatelka Stanislava Pošustová knihu na konci sedmdesátých let přeložila sama pro sebe, dílo se ale začalo šířit samizdatem a oficiálně vyšlo až po revoluci.

...mnozí se jako vy dožadují map, jiní si přejí spíš geologické údaje než místopis; mnozí chtějí elfské gramatiky, fonologie a čítanky; někteří chtějí metriku a prozodii... Hudebníci chtějí nápěvy a notaci, archeologové chtějí keramiku a metalurgii, botanikové chtějí přesnější popis mallornu, elanoru, alfi rinu, mallosu a simbelmynë; historikové chtějí více podrobností o sociální a politické struktuře Gondoru, obecní tazatelé chtějí informace o Vozatajích, Haradu, původu trpaslíků, o Mrtvých, Meddědovcích a dvou scházejících čarodějích (z pěti). (Nedokončené příběhy)

Takhle rozsáhlé a propracované dílo samozřejmě nezůstalo jen na stránkách knih. Nejznámější adaptací jsou filmy Petera Jacksona, které, minimálně v případě Hobita, budí značnou kontroverzi. Nejnovější jsou pak Prsteny moci, které zpracovávají některé příběhy ze Silmarillionu, a přestože rozpočet byl astronomický, jen se ukázalo, že tolkienovci vyžadují víc než akční scény a bombastickou podívanou. Obě jeho nejznámější díla ale byla natočena už předtím, a žádný milovník Středozemě by si je neměl nechat ujít - animovaný Hobit byl natočen v roce 1977, Pán Prstenů pak v roce 1978; ten byl navíc vytvořený zajímavou kombinací rotoskopie, animace a úpravy hraných záběrů. 

Tolkienovo dílo inspirovalo i muzikanty, ze všeho nejvíc hard rockové a heavy metalové, asi nejznámější jsou písničky inspirované Středozemí od kapely Led Zeppelin. 

Pokud nemáte čas číst, doporučuju rozhlasovou hru slovenského rozhlasu (dá se najít na ulozto). Není v ní tedy úplně všechno, ale je to zpracované fakt dobře, příjemné hlasy známých herců ukolébají srdce každého fanouška.

A nemůžu opomenout i dvě české perly - parodii Pár pařmenů a muzikálové zpracování Pána Prstenů. Minimálně to druhé si určitě poslechněte, jeden čas to lítalo kolem všech táboráků nejen na larpech.

Nakonec přejeli vrchy a dali se Východní cestou. Smíšek a Pipin jeli potom do Rádovska, a cestou si už zase zpívali. Ale Sam zahnul k Povodí, a tak se vrátil nahoru na Kopec, právě když končil den. Jel blíž a uvnitř spatřil žluté světlo a oheň, večeře byla hotova a čekali ho. Růžena ho vtáhla dovnitř, posadila ho do jeho křesla a do klína mu položila malou Elanor. Sam se zhluboka nadechl. „Tak jsem se vrátil,“ řekl. (Pán Prstenů: Návrat krále)

Tolkien svou milovanou ženu přežil o pouhé dva roky a zemřel 2. září 1973. Oba jsou pohřbeni bok po boku v Oxfordu a na jejich náhrobcích jsou vytesána také jména Beren a Lúthien - postavy z Tolkienova příběhu o lásce, která dokázala porazit i smrt. 

Osud jim určil dlouhou cestu
přes šedé hory studené,
přes kobky, k železnému městu,
přes hvozdy noci bez svítání.
Dělící moře mezi ně
vešla, a přec si našli cestu
a dávno spolu svobodně
odešli v kraje nestýskání.

(Píseň o Berenovi a Lúthien)