Minulý týden jsme četli o Petrovi, který chtěl úplně nesmyslnou věc, jen aby zakusil Boží moc. Někdy by se schopnost chodit po vodě hodila, třeba když se nám nechce brodit přes studený horský potok, nebo třeba za povodní, ale to nebyl Petrův případ. Ten přes vodu jít nepotřeboval, seděl v lodi a nikam nespěchal. Chtěl chodit po vodě, protože Ježíš to očividně uměl a Petr předpokládal, že zažít, jaký je jeho učitel velký machr, by bylo prostě báječné. Žena z dnešního evangelia nemá cool učitele, od kterého chce získat výjimečnou zkušenost. Má nemocnou dceru.

Zdroj: Flickr

Co přesně dceru – nebo její okolí – trápilo, to nevíme. Možná epilepsie, možná něco jiného. Třeba byla jen nezvladatelná – dodnes se najdou tací, kteří lidi, kteří se nechovají podle jejich očekávání, šmahem označí za posedlé. Dost si to tak usnadní: nemusí pak jejich chování brát vážně a přemýšlet o něm. To, co je na druhém rozčiluje, přece není životní postoj, je to působení zla. Dcera kananejské ženy byla pravděpodobně opravdu nemocná. Nic v textu to nezpochybňuje. A projevy této nemoci obtěžovaly okolí, takže byla označena za posedlou. Nevíme, jak byla stará, ale ať už kvůli věku, nebo kvůli svému postižení, nemohla přijít sama. Možná sama ani o pomoc nestála. Sehnat záchranu z nepříjemné situace se vydala matka.

Nevíme ani, proč žena hledala pomoc u cizích. Neříká se, jestli vyzkoušela všechny léčitele a mocné muže ve svém národě a izraelského zázrakotvůrce vyhledala až poté, co její vlastní lidé selhali, nebo jestli byl Ježíš první volba – pravděpodobnější je ale ta první verze. Na rozdíl od lidí z Ježíšova okolí, kteří vyhledávali zázraky, aby se ujistili, že si vybrali správného učitele k následování, že je Hospodin na jeho straně, kananejské ženě bylo zřejmě úplně jedno, co Ježíš učí a jaký je jeho úkol od Boha. Dozvěděla se, že existuje muž, který uzdravuje, a že dokáže uzdravit i posedlé. Nechce být jeho učednicí; chce, aby její dcera byla zdravá. Jde za Ježíšem a snaží se ho na sebe upozornit. Volá a prosí. Její slova potvrzují, že dceřina nemoc asi obtěžovala především okolí. Kdyby byla dcera slepá nebo trpěla bolestmi, snad by matka prosila „Smiluj se nad mou dcerou.“ Ona ale prosí za sebe, „Smiluj se nade mnou.“ A v tu chvíli je to ona, kdo obtěžuje okolí. Minimálně Ježíšovým učedníkům leze na nervy. „Zbav se jí, pošli ji pryč! Udělej něco, cokoli, ať už tu neřve.“ Někdy je otravování ostatních jediný způsob, jak dosáhnout cíle.

Ježíš se na ženu ani nepodívá. „Kvůli takovým lidem jsem nepřišel,“ řekne učedníkům. Nemá jí co říct, nemá, proč by uzdravoval její dítě. Vždyť ona v něm nevidí ani učitele, ani mesiáše, jen zdroj pomoci pro svou rodinu. Šla by za kýmkoli, pokud by to mohlo pomoci. A když žena dál prosí, řekne to i jí. A řekne to dost krutě – označí ji za psa, zatímco příslušníky svého národa za děti. Leckdo by se v tu chvíli urazil. A možná by i usoudil, že se spletl. Jak mi může pomoci někdo, kdo mě uráží? Žena ale asi byla hodně zoufalá. Nebránila se, neurazila se. Možná ji její okolí kvůli dceřině nemoci nazývalo mnohem horšími jmény. Logicky a věcně reaguje: „I psi se najedí z toho, co dětem upadne. Když je dost pro psy, může být dost i pro mě a mou dceru.“ A teprve teď jí Ježíš vyhoví.

Kananejská žena sice Ježíše oslovuje jako syna Davidova, ale nijak nevyznává, kým by měl být, nekaje se ze svých provinění ani neodchází do své země zvěstovat, co pro ni izraelský učitel udělal. Hledá pomoc pro sebe a svou dceru, nenechá se odbýt a dostává, po čem touží. Když jí Ježíš říká, že její víra je velká, je to spíš víra v to, že jí může být pomoženo, než že by Ježíš byl Mesiáš. Nakonec – byl by to zachránce židů, nikoli pohanů, jak sám říká – takže jí se tato záchrana týkat nemá. Prosila za sebe a pomoc, kterou si doslova vyřvala, uzdravila její dceru. Možná máme někdy pocit, že naše potřeby jsou příliš světské, že bychom měli zatnout zuby a snášet obtíže, že bychom neměli toužit si situaci ulehčovat. Snad si myslíme, že o velkou pomoc mohou prosit jen ti nejzbožnější, ti, kteří Boha ničím neurážejí, ti z nejužšího kruhu následovníků. Zdá se nám, že bychom měli Bohu alespoň něco slíbit, ale zároveň moc dobře víme, že jakmile nám otrne, na sliby zapomeneme. Tak to raději předem vzdáme a Boha na sebe moc neupozorňujeme.

Kananejská žena se nezajímala o Ježíšovo učení, nepřemýšlela, co udělala špatně, že její dcera trpí jakýmsi postižením, prostě přišla a přednesla, co chtěla. A když to dostala, neslíbila, co bude ve svém životě dělat jinak, nevyznala, kým pro ni je Ježíš, nekonvertovala k judaismu. O tom, co se s ní v důsledku splnění jejího přání stalo, nevíme ani slovo. Text říká jen to, že její dcera se uzdravila. Můžeme jen předpokládat, že to nějak pomohlo i matce. Mezi učedníky z vyvoleného národa přišla cizí a na sebe soustředěná žena a dostala, nač neměla nárok. Je tisíc důvodů si myslet, že bychom neměli být troufalí a prosit o nějaká usnadnění v našem životě. A nemůžeme se divit, když se náš život nijak nezmění, pokud nedojdeme za tím, kdo má moc, a neřekneme, co nám leží na srdci. Mnohem blíž pravdě a pomoci je ten, kdo připustí, že je jen psík pod stolem, než ten, který se domnívá, že se vlastní silou dostane na synovské křeslo.

 

 

20. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Iz 56, 1. 6-7
Cizince přivedu na svou svatou horu.

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Toto praví Hospodin:
    “Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása,
již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují
jeho jméno, jsou jeho služebníky,
všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě,
přivedu na svou svatou horu
a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich oběti a žertvy
budou mi potěšením na oltáři;
neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy."


Žl 67 (66), 2-3. 5. 6+8 Odp.: 4
Odp.: Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.

2. ČTENÍ Řím 11, 13-15. 29-32
Boží dary Izraeli a jeho povolání jsou neodvolatelné.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
    Vám, ( bývalým ) pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých soukmenovců a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučení, přineslo světu smíření ( s Bohem ) . Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!
    Vždyť Boží dary a povolání jsou neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože .vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.

EVANGELIUM Mt 15, 21-28
Ženo, jak veliká je tvá víra!

Slova svatého evangelia podle Matouše.
    Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo.
    Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí."
    Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského."
    Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!"
    On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.
    Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů."
    Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.