Tečka za Lisabonem

Včera to byly přesně tři týdny od chvíle, co jeden a půl milionu mladých lidí slavilo společně s papežem mši svatou v parku Tejo. Nevím, jak ve vašich farnostech, ale u nás se tuto neděli děkovalo všem, kdo mladé vyslali, podpořili (finančně či jinak) nebo doprovodili na celosvětové setkání mládeže. Ráda bych, aby i tento článek byl poděkováním – a sdílením alespoň několika střípků zážitků (nejen) z Lisabonu.

O čem celosvětové setkání mládeže v Lisabonu bylo?

Samotné setkání nebylo „jen o papeži“, ale o řadě krásných setkání, ať už s přáteli z České republiky, se kterými se člověk tolik nepotkává, nebo s lidmi z celého světa napříč kulturou, jazykem i věkem. Například já jsem potkala ještě v rámci předprogramu hned tři supr čupr babičky, které mluvily perfektně anglicky. Jedna se mezi nás mladé nenápadně připletla někde v centru Porta a až slovy „I feel so young between all of you!“ (Cítím se tak mladě mezi vámi!) se prozradila. :-) Druhé dvě si to štrádovaly v davu mladých do Parque da Cidade na závěrečnou slavnostní mši s biskupem Manuelem k zakončení Dnů v diecézích.

Vy, kdo jste se ocitli v rámci předprogramu v Coronadu, jste naopak mohli potkat malého pětiletého chlapce, který byl součástí dobrovolnického portugalského týmu, a který každý den kontroloval výdej jídla. Se svými rodiči samozřejmě. I tak to pro něj, jak nám napsal jeho táta, byl zážitek na celý život. „Duarte volunteered at the pavilion to receive the Czech community. It was an experience of a lifetime for him that he will never forget. Played, made friends, learned English like ‚Hello and Goodbye‘ asked for passwords at meals. Above all he had fun and all the Czechs liked him.“ (Duarte se dobrovolně přihlásil k pomoci s přijímáním české komunity ve školním pavilonu. Byl to pro něj zážitek na celý život, na který nikdy nezapomene. Hrál si, přátelil se, učil se anglicky jako „Hello and Goodbye“ a při jídle se ptal poutníků na hesla. Především se bavil a všichni Češi ho měli rádi.) 

Dalším z nečekaných setkání bylo seznámení se s polskou dobrovolnicí Alexandrou, která u Parku Tejo hledala VIP zónu a málem byla umačkána davem. Díky tomu jsem si jí ale všimla, a protože jsem se také snažila dostat do VIP zóny, kam jsem jako člen media týmu měla přístup, mohly jsme tu cestu jít spolu. Po návratu z Lisabonu mi napsala, že nemůže vybrat jednu nejlepší věc ze setkání. Ale když si vzpomene na SDM, první věc, která ji napadne, je pocit společenství. „Je úžasné, že se tolik mladých lidí sejde na jednom místě a – navzdory různým úmyslům – v jedné společné modlitbě. To je nesmírně inspirativní pro další kroky směrem k vaší spiritualitě doma ve vaší zemi. SDM je událost, která změní váš úhel pohledu a ukáže sílu a oporu komunity. Díky vlně motivace, která z času na SDM proudí, se zdá, že nemožné se může stát možným.“ (It's difficult to say which event was the most special, because I feel like it's impossible to pick just one. When I think of the WYD, the first thing that comes to my mind is the feeling of community. It is amazing that so many young people gather in one place and despite different intentions, in one common prayer. This is extremely inspiring for further actions towards your spirituality at home in your country. The WYD is the event that changes your perspective and shows the power and strength of the community. Thanks to the wave of motivation that flows from this time, it seems that the impossible can become possible.)

Podobně si i Kristýnka z českého týmu médií odnáší v srdci řadu silných setkání. „Byla jsem vděčná za každé setkání, které uprostřed jeden a půl milionu lidí nemohlo být náhodou. Během cesty na závěrečnou mši jsme v davu cizinců potkali Portugalku Sáru, která se o nás starala na předprogramu v Portu... Moc se těším, že ji budu moci oplatit přijetí, až přijede do Čech.“ A co pro ni bylo nejsilnější? „Nejsilnější byla společná pouť do parku Tejo, kam jsme šli několik hodin na přímém slunci. Policie z celého Portugalska se sjela, aby zajistila hladký průběh cesty. Bylo působivé sledovat statisícové davy, jak proudí nad námi i pod námi, když se křižovaly výjezdy z dálnice. Všude kolem byla jen pestrobarevná záplava vlajek a poutníků.... Šli jsme přes uzavřené dálnice, bylo nás tolik, a přesto jsme šli všichni s velkým klidem a pokojem. Společenství, které jsme sdíleli v cíli, bylo silné. Když jsme do Parku Tejo došli, našli jsme místo na spaní přímo naproti svatostánku, kde se mělo proměňovat během mše několik beden hostií, aby se dostalo na všechny. Pak byla večerní adorace, Jedenapůlmilionový dav utichl a všichni se modlili. A vrchol - ranní mše svatá, při které hrál orchestr tak krásně, až se tajil dech... I když jsme spali na kamenité a prašné cestě, všichni jsme byli vyčerpaní a unavení, spojovalo nás, že jsme všichni přišli společně oslavovat Krista a sjednotit se s milionem a půl mladých z více než dvou set zemí v modlitbě. Věřím, že výzva papeže Františka: ‚Ježíš Ti říká tady a teď v Lisabonu: Neboj se!‘ se s námi rozšíří do našich domovů.“

A co si odváží tři čeští poutníci, které jsme dodatečně vyzpovídali?

Káťa, 19 let

První věc, která mě hned po příjezdu do Lisabonu čekala, byla pomoc s registrací účastníků v českém centru. Vydávala jsem poutnické balíčky (batoh, láhev na vodu, triko, klobouček, dřevěný křížek na krk s korálky a klíčenka - pro představu si to najděte) i kartičky na MHD. Vysvětlovala jsem, jak „šalinkarty“ fungují a taky rozesílala poutníky na jejich ubytování. 

V pondělí večer byla mše pro všechny české poutníky. Doprovázela ji schola Havířov, stejně jako další den. Tyto mše byly moc fajn - s jedinou nevýhodou. Kostel byl plný k prasknutí, ale kdo se dovnitř nevešel, byl vlastně rád. Bylo tam extrémní vedro.

V úterý dopoledne jsme už řešili následující program a hraní na něm. Měla jsem na starost Ag scholu, která doprovázela středeční program.

Řada věcí se domlouvala až na místě a také se toho hodně na poslední chvíli měnilo. Ale i přesto to nakonec dobře dopadlo, zachránila mě zásoba pendreků od babičky, a brzo ráno jsme se rozezpívali, zvučili, dozkoušeli a hraní na mši už jsme si fakt užívali.

Další silný zážitek bylo vítání papeže. Se ségrou a kamarádkou Sárkou jsme se tam dostaly hodně brzo a chytly dobré místo. Při čekání jsme se seznámili s Antoniem, napůl Britem a napůl Francouzem. Vysvětlil nám, co znamená pokřik ‘Esta es, la juventud d’el Papa’, který se tady všude okolo stále volal. Znamená ‘Toto je papežova mládež’ nebo ‘My jsme papežova mládež’. Taky jsme si říkali, jakou typickou frázi používáme v naší zemi. Antonio se snažil vyslovovat naše složité souhlásky (ř, ž) a měl problém se slovem „světové“. Chtěl se naučit v češtině „Světové dny mládeže“. Ten večer jsme zakončily tím, že jsme šly na cimbálovku, která hrála u památníku hrdinů.

No a nejlepší zážitek ze samotné závěrečné vigilie a mše s papežem je ten, že bylo v jednotlivých sektorech, kde jsme spali, opravdu málo místa, a tak jsem se s kámoškou ubytovala přímo v obrazovce/pod obrazovkou, odkud se vysílal program do našeho sektoru.

Ještě bych chtěla zdůraznit, že čas tady plyne úplně jinak. Nejen, že je tady o hodinu míň než v Česku, ale hlavně jde o ten způsob vnímání času. Portugalci to zkrátka tolik neřeší. Hodina sem, hodina tam. Kdežto Češi musí všechno stihnout. :-)

Taky se mi tady vyplatilo neplánovat a jít nejhezčími ulicemi, a pak jsem našla ty nejlepší místa a koncerty a lidi. Naopak, když jsem se snažila všechno stihnout a naplánovat, nestihla jsem nic. Takže plánovat s Duchem svatým, to jsem se tady naučila.

Hanička, 17 let

Jaké byly světové dny mládeže? Člověk zjistil, jak těžké je starat se o své životní potřeby a kolik času to může zabrat! Čas na duchovní potřeby a ztišení bylo někdy vážně těžké najít. Někdy se to ale dalo spojit: to když se ve frontě na jídlo, trvající někdy i víc než hodinu, zpívaly zbožné písničky.

Silná pro mě byla vigilie, a to ne až tolik pro ten program, ale spíš pro počet lidí na plochu. Každý z nás měl přidělený sektor, kde měl spát. My jsme ale přišli odpoledne, kdy byly všechny sektory úplně zaplněné karimatkami, bez šance si jako skupinka lehnout. Místo jsme nakonec našli u větší cesty, kterou jsme s radostí olemovali, protože to bylo vlastně velmi pohodlné (tj. bez kamenů velikosti pěsti) místo. 

Můj zážitek je v tom, jak to vlastně bylo luxusní, což jsme si samozřejmě na místě vůbec nemysleli, právě naopak. 

Ale když se jen trochu zamyslím, toalety každých 300 metrů, dostatek vody, dostatek jídla. To vše zadarmo, s úžasnou hudbou a programem okolo. 

Hlavou mi šlo neskutečné číslo, jeden a půl miliardy lidí. Tolik lidí žije ve slumech. Pětina světa. 

Neumím si to představit, jenom vím, že milion věřících na jednom místě bylo šíleně moc.

Na obrazovce jsem viděla záběry na nás z dronu. Z vrchu to vypadalo parádně, tolik mladých věřících. 

Z vrchu asi věci vypadají jinak.

Papež říkal, že z vrchu můžeme koukat na lidi, jen když jim podáváme pomocnou ruku. 

Přidala bych možnost, že nad někým jedeme na eskalátorech, ale jinak má pravdu. :-)

Vašek, 27 let

Více než samotný hlavní program v Lisabonu se mi líbil předprogram v Portu. Konkrétně jako nejpřínosnější hodnotím den, ve kterém jsme pomáhali místním dobrovolnickou činností. Já konkrétně hlídal děti v jakési „školce“. Nejvíce mě zde obohatila jedna holčička, která si mě velmi oblíbila a na rozloučenou mi darovala náramek ve formě desátku růžence.  

Seznámil jsem se též s ohromnou spoustou lidí, včetně jednoho Inda, který velmi stojí o to, abych jeho vlast navštívil. Ze všech cizinců jsme ale paradoxně vybudovali nejhlubší vztahy se skupinou Slováků. Tito kamarádi viděli, že na setkání sbírám náramky z různých zemí – ale bohužel žádný ze Slovenska pro mě neměli. Hned po návratu domů proto jeden sehnali a slíbili mi, že se brzy potkáme, aby mi jej mohli předat.

A nějaký vtipný zážitek na závěr?

Když jsme se asi čtvrt hodiny bavili anglicky s jednou Slovenkou, o které jsme si mysleli, že je to Portugalka. Díky tomu jsme si neuvědomili, že na sebe můžeme mluvit i v našich jazycích.

Co byste vzkázali čtenářům Magazínu Signály?

Přijeďte na příští SDM do Soulu, stojí to za to. :-)