S čím se vracejí lidé z Lisabonu?

Účastníci Světových dní mládeže už jsou na cestě domů, možná už míří do své vytoužené postele, kde teď dospí náročný program posledních dní. Jaké mají pocity, jsou rádi, že na setkání s papežem a s tisíci zahraničních křesťanů vyrazili? Sehnat někoho, kdo by se nechal během balení domů vyzpovídat, není vůbec snadné. Marta Sýkorová se ptala uprostřed balení a při úprku na letiště. Doporučí letošní účastníci návštěvu SDM těm, kdo letos nevyrazili?

Kde jste byli ubytovaní?

Čori: Já jsem byla ubytována v apartmánu. Měli jsme tam holé pokoje a koupelnu a záchody. Takže docela luxus oproti vám. 😁

Marta: Jo jo, já jsem byla v tělocvičně, večerní chrápání stálo zato. Pár záchodů pro hodně lidí, ale ty záchody měly prkýnka a to se cení! My, co jsme byli na přeprogramu v Coronadu, si takových věcí umíme vážit. 😁

Kristýnka: Na předprogramu v Portu jsme bydleli v rodinách. Portugalci byli vstřícní, přátelští a neuvěřitelně obětaví, přestože neuměli ani slovo anglicky, a tudíž jsme se domlouvali rukama nohama. V Lisabonu jsme bydleli ve třídách na základce, to bylo fajn.

Káťa: Ubytovaní jsme byli převážně ve školách. Nakonec nikdo nebyl ubytovaný u rodiny. 

Martina: V tělocvičnách.

Jaké nejlepší jídlo jste v Portugalsku jedli?

Čori: Burger king. 😁 Ne, pizzu. Telepizza. Toho jediného bylo dost – narozdíl od těch fastfoodů. Ale zase v Burger kingu byl bezedný kelímek.

Marta: A pak taky salát v podniku, jejhož název si nepamatuju, a kde si člověk vybírá kombinaci ingrediencí. Tak doporučuju salát s krabím masem, ořechy a sýrem. 😁

Kristýnka: Z portugalských specialit moc doporučuji sladké pečivo, pastel de nata!

Káťa: Nejlepší byl dezert pastel de nata. Typický portugalský dezert, jehož nápad vznikl přímo v Lisabonu. 

Martina: Obložené chleby se sýrem a salátem.

Který program se vám nejvíc líbil?

Čori: Koncert na tom velkém stagi (City of Joy). Tam hrál jeden kněz, Ivo Diaz, tak to bylo luxusní. Jsme se dostali až pod pódium!

Marta: To se nedá vůbec říct. Skvělé byly České dopolední programy, ale i vítání papeže, návštěva sochy Krista nebo oceanária. Vůbec oceán byl Boží. 

Káťa: Nejsilnější body programu byly podle mě s papežem Františkem. Před křížovou cestou projel dokonce dvakrát kolem našeho sektoru. Také přespávání v zaprášeném parku Tejo mezi jeden a půl milionem mladých. To se nedá popsat, to se musí zažít. 

Martina: Čtvrtek dopoledne u Slováků.

S kým jste se seznámili, vyměnili si kontakty a plánujete, že se ještě někdy potkáte?

Čori: Potkala jsem se s jedním Argentincem, který pil maté (čaj s kofeinem). S ním jsme si vyměnili Facebook. Potkala jsem se se spoustou lidí, ale nevyměnili jsme si kontakt.

Marta: Se ségrou a kamarádkou Sárkou jsme se šly vítat papeže, dostaly jsme se tam hodně brzo a chytly dobré místo. Při čekání jsme se seznámily s Antoniem, napůl Britem a napůl Francouzem. Vysvětlil nám, co znamená pokřik ‘Esta es, la juventud d’el Papa’, který se tady všude okolo stále volal. Znamená ‘Toto je papežova mládež’ nebo ‘My jsme papežova mládež’. Taky jsme si říkali, jakou typickou frázi používáme v naší zemi. Antonio se snažil vyslovovat naše složité souhlásky (ř, ž) a měl problém se slovem “světové”. Chtěl se naučit v češtině “světové dny mládeže”. Vyměnili jsme si kontakt, ale už jsme ho zbaběle nepozvaly na cimbálovku, která hrála u památníku hrdinů.

Káťa: Ano, poznala jsem další nové přátele a věřím, že zůstaneme v kontaktu. 

Martina: Asi moc s nikým... Jen jsem upevnila jedno české přátelství už z dřívějška.

Které místo na vás nejvíc zapůsobilo?

Čori: Fatima. Byli jsme i v tom dolním i v tom horním kostele docela dlouho. My jsme se tam vypravili na poslední chvíli. Jela taková parta, kde se random uvolnily tři místa; oni měli půjčených několik aut. To, kterým jsem jela, bylo pro sedm lidí, a bylo už trochu opotřebované. A ten borec, co nám půjčil to auto, tak zároveň jel jako dobrovolník. 

Fatima mě celkem překvapila. Já jsem si představovala pole a na něm kaplička. Místo toho to bylo celé obestavěné. Ale ty hroby Hyacinty a Františka se mi líbily.

Marta: Oceán. 💙

Káťa: Z mého pohledu byl nejkrásnějším místem v rámci SDM park Eduardo VII, kde probíhal převážně program s papežem Františkem. A také zahrada u univerzitní menzy, kde byl prostor na odpočinek po obědě. 

Martina: Porto...

Nejsilnější zážitek?

Čori: Tak samozřejmě, že ta vigilie, to bylo intenzivní jak po fyzické, tak po psychické aj duchovní stránce. 😁 Ještě mě fascinovala letadla, jak nám tady létala hrozně nízko nad hlavama.

Marta: Silný neznamená pozitivní. Takže nejsilnější negativní zážitek byl chaos večer před vigílií. Tentokrát byl totiž prostor pro setkání dost speciální a byl oddělen řekou, přes kterou se dalo dostat jen po velkém dálničním mostu. Taková cesta ale mohla trvat až hodinu. Když mě policisté poslali znovu okolo, a když jsem se vzdalovala od místa, kam jsem potřebovala, bylo mi fakt smutno. Nakonec jsem se ale nenáhodami (a fakt zázrakem) dostala až úplně pod podium k papeži, ale o tom zase jindy! Každopádně jsem za to byla nakonec ohromně moc vděčná.

Jakou myšlenku z programu jste si zapamatovali?

Čori: Neboj se! 😁 A pak, že jediná možnost, kdy se můžeš na člověka podívat seshora je, když mu podáváš pomocnou ruku.

Marta: Perly. Snažíme se držet pokupě jednu perlu: rodinu, druhou: práci, třetí: zájmy… Ale sami to nezvládneme. Perly nám stále vypadávají. Potřebujeme Ježíše. On je nit, na které ty perly budou držet.

Káťa: Nejvíce mě oslovila slova papeže Františka, který několikrát na nás účastníky apeloval, abychom se nebáli vydat na cestu, přestože budeme padat. Vybízel nás k odvaze vždy znovu vstát a jít dál.

Martina: Že církev je pro všechny.

V které situaci jste se nejvíc zasmáli?

Čori:😁 Skoro všechny. 😁 Třeba v tom autě cestou do Fatimy jsme se pořád smáli. Když nám chcíplo auto uprostřed křižovatky a mávali jsme na všechny auta okolo, co na vás tak koukali, co tam děláme.

A když jsme se chtěli jít koupat do moře, tak tam na nejbližší pláži - zrovna když jsme tam došli takovým hnusným pobřežím, na té pláži zrovna vyplavali medúzy a nesmělo se tam koupat. Tak jsme se zasmáli naší marnosti a šli pryč. 😁

Nebo když jsme nasedli do vlaku a nevěděli, jestli tam fungují ty lítačky, a pak jsme zjistili, že jedeme na druhou stranu.

Jo a ještě jedna věc, chtěli jsme jet k soše Ježíše a nastoupili jsme do Utibusu a chtěli jsme si sednout, ale nějaký borec si sedl přímo doprostřed.

Marta: Když jsme se vraceli z vigilie a procházeli městem, kamarád si zrovna sundal čepici a něco mu přistálo na hlavě. Začal to zkoumat a došel k závěru, že je to plivanec kuřákův. Říkal to ale zároveň s takovým klidem - a současně odporem, že jsem se nemohla přestat smát. Mezi smíchem jsem mu držela flašku s vodou, aby si opláchl alespoň ruku. 😁

Káťa: Já jsem prožívala radost po celou dobu. Nejvíce jsem se smála, když jsem jela doslova přeplněným MHD a do toho spolujezdci zpívali a hráli na hudební nástroje od kytar až po bubny. Někdy měli puštěný repráky. Prostě naprostý chaos, ale zároveň to byla radost vidět živý život tolika mladých lidí.

Martina: Když jsme hráli v sobotu v parku v Portu karty s kamarády.

Co byste vzkázali kamarádům, kteří se rozhodli na SDM nevydat?

Čori: Jeďte určitě příště. Vím, že to je hláška, kterou říká každý, ale stálo to za to.

Marta: Je to náročné. Ale hlavně je to mega příležitost! Lidi celého světa pracují často zadarmo na tom, abyste zažili něco tak úžasného.

Káťa: Bude-li to možné, jeďte někdy příště, protože zážitky z toho setkání opravdu stojí za to.

Martina: Že to chápu, ale možná by jim to prospělo... Nás to docela naučilo důvěřovat Bohu (protože na portugalskou organizaci se moc spoléhat nedalo).